Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Petrem Molnárem, advokátem, sídlem Vrchlického 678/19, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2026 č. j. 11 To 1/2026-1680 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2025 č. j. 1 T 100/2025-1620, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a P. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v rámci adhezního řízení domáhal náhrady škody, která mu vznikla úmyslným porušením právní povinnosti, jmenovitě spácháním trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ze strany vedlejšího účastníka. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 11. 2025 č. j. 1 T 100/2025-1620 stěžovatele s nárokem na náhradu škody odkázal ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel proti tomuto výroku podal včasné odvolání, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2026 č. j. 11 To 1/2026-1680 zamítnuto.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výše citovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
3. Stěžovatelova argumentace spočívá v tom, že mu oběma citovanými rozsudky byla odepřena možnost domáhat se nároku na náhradu škody. Tvrdí, že nemohl svá práva efektivně uplatnit v rámci insolvenčního řízení, tedy ve lhůtě pro přihlášení pohledávek. Nebyl totiž obeznámen se skutečností, že mu škoda vznikla z titulu porušení právní povinnosti odsouzeným, proti kterému bylo zahájeno insolvenční řízení dne 4. 7. 2023 a rozhodnuto o úpadku dne 9. 7. 2023, a domníval se, že škodu způsobil jiný subjekt, konkrétně společnost X, se kterou měl smluvní vztah, a která se v insolvenci nenacházela. Stěžovatel se domnívá, že mu škoda vznikla okamžikem odstoupení od smlouvy společností X. Krajský soud v Hradci Králové naopak dovozuje, že ke vzniku škody došlo již podvodným jednáním odsouzeného, a tak na základě platného právního titulu (porušení právní povinnosti) měl a mohl poškozený přihlásit svou pohledávku v probíhajícím insolvenčním řízení.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
6. O porušení práva na spravedlivý proces by v kontextu projednávané ústavní stížnosti bylo možné hovořit toliko v situaci, kdyby napadeným rozhodnutím soudu stěžovateli byl odepřen přístup k soudu. O takový případ se však nejedná. Stejně tak v té souvislosti nedošlo k porušení práva vlastnit majetek.
7. Dle § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (dále jen "insolvenční zákon") nelze v adhezním řízení rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu škody v případě, že měla být pohledávka poškozeného na náhradu uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení. Z toho vyplývá, že ke škodní události musí dojít nejpozději ve lhůtě, která je stanovena insolvenčním soudem k podání přihlášek. Pokud škoda vznikne až po uplynutí lhůty k podání přihlášek, lze ji v adhezním řízení poškozenému přiznat soudním rozhodnutím.
8. Stěžovateli vznikla škoda již podvodným jednáním odsouzeného 21. 8. 2023, tedy ve lhůtě pro podání přihlášek v insolvenčním řízení, která končila 11. 9. 2023. Z tohoto důvodu se na pohledávku neuplatní výjimka z pravidla zákazu vydání rozhodnutí zakotvená v ustanovení § 140b insolvenčního zákona.
9. Insolvenční rejstřík je veřejným rejstříkem a vztahuje se na něj tak zásada formální publicity (srov. § 121 odst. 2 občanského zákoníku). Stěžovateli plynula lhůta uplatnit svůj nárok od momentu zveřejnění rozhodnutí o úpadku bez ohledu na jeho znalost o podstatných skutečnostech týkajících se jeho nároku. Možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení stěžovateli zanikla dne 11. 9. 2023 (srov. § 136 odst. 2 písm. d, § 173 insolvenčního zákona, jakož i ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan. § 173. In: SPRINZ, Petr a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání, 4. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1.).
10. Jak uvádí komentářová literatura, v adhezním řízení by bylo možné rozhodnout pouze tehdy, pokud by v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka: "[ze] zákazu vydat rozhodnutí v rozporu s komentovaným ustanovením zákonodárce učinil výjimku týkající se pohledávek věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (§ 43 odst. 3 TrŘ). Přiznat věřiteli pohledávku v adhezním řízení je nicméně možné pouze tehdy, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka (§ 47 až 49 TrŘ). Takoví věřitelé pak mají v insolvenčním řízení zvláštní postavení obdobné věřitelům zajištěným (§ 167 odst. 2). Ve všech ostatních případech uplatnění nároku v adhezním řízení nemůže trestní soud kvůli popisovaným účinkům komentovaného usnesení věcně rozhodnout a musí poškozeného s jeho nároky podle § 229 TrŘ odkázat do civilního řízení (Rt 9/2016), což bylo s ohledem na znění § 14 odst. 1 písm. c) KV dovozováno již v poměrech KV (Rt 20/2003)," (ZOUBEK, Hynek. § 140b In: SPRINZ, Petr a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání. 4. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 10.).
11. K obdobnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. 7 Tz 83/2019, kde konstatuje: "Jestliže ovšem probíhalo insolvenční řízení a účinky rozhodnutí o úpadku trvaly i v době předmětného trestního řízení, bylo v adhezním řízení třeba dodržet zmíněný § 140b insolvenčního zákona, který rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle § 228 tr. ř. neumožňoval, ale bylo nutné poškozenou společnost odkázat podle § 229 odst. 1 tr. ř. (tedy v celém rozsahu, nikoli pouze v části podle § 229 odst. 2 tr. ř.) na řízení ve věcech občanskoprávních. [-]". K obdobným závěrům dospělo i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 2899/25.
12. Insolvenční zákon pamatuje na jiný postup uplatnění nároku, který vznikl úmyslným porušením právní povinnosti. Dle ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona se osvobození dlužníka od plnění pohledávek netýká právě pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Vzhledem k této skutečnosti ani okresní, ani krajský soud nezamezili stěžovatelovi uplatnit své právo u soudu, neboť ten může svůj nárok vymoci v běžném civilním řízení, do kterého jej oba jmenované soudy také odkázaly. Postup soudu by byl z hlediska práva na soudní ochranu problematický teprve tehdy, pokud by mu byl k soudu odepřen přístup. K takovému následku nicméně nedošlo, neboť dle platné právní úpravy se stěžovatel stále svého nároku může domoci.
13. Lze namítat, jak Ústavní soud dovodil ve své rozhodovací praxi, že "[t]restní soudy mají povinnost svým postupem usilovat o naplnění podmínek pro přiznání náhrady újmy již v adhezním řízení. Platí totiž, že stát má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících k náhradě újmy způsobené trestnou činností," - a že "[m]ožnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu škody (újmy) v trestním řízení pozbyl svého smyslu" (srov. nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 a usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11).
14. Úpravu v § 140b insolvenčního zákona je však třeba chápat jako lex specialis vůči úpravě v trestním řádu. Zákonodárce pro ni měl přitom relevantní důvody. Smyslem § 140b je šetřit podstatu insolvenčního řízení a dostát základním zásadám zakotveným v § 5 písm. a), b), d) insolvenčního zákona, zejm. zásadě poměrného uspokojení věřitelů. Pokud by někteří věřitelé mohli dosáhnout úplného uspokojení své pohledávky mimo insolvenční řízení, jejich pozice by byla oproti ostatním věřitelům zásadně silnější.
15. Ústavní soud proto v duchu požadavku zdrženlivosti a ve světle skutečnosti, že stěžovateli není odepřen přístup k soudu, shrnuje, že napadená rozhodnutí nezakládají porušení jeho práva na spravedlivý proces a ve světle stěžovatelových tvrzení nevykazují ani jiné ústavněprávní vady.
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu