Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Lucie Pavlíčkové Burešové, zastoupené advokátem Mgr. Martinem Kainem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2446/2025-394 ze dne 25. února 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 85/2023-357 ze dne 21. listopadu 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 41 Cm 124/2006-335 ze dne 6. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti VINO BOC, a. s., sídlem Pařížská 67/11, Praha 1 - Josefov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2446/2025-394 ze dne 25. února 2026 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2446/2025-394 ze dne 25. února 2026 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít zamítnutím stěžovatelčina návrhu, aby žalovaná (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem; dříve Bytové družstvo u Jezulátka) byla povinna zaplatit stěžovatelce, resp. dalším dědicům vypořádací podíl ve výši 12 794 552,40 Kč, pro nedostatek aktivní legitimace.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 41 Cm 124/2006, původní navrhovatel se návrhem ze dne 6. 6. 2006 domáhal po vedlejší účastnici (původně družstvu) zaplacení vypořádacího podílu ve výši 15 993 190,50 Kč. Dne 22. 1. 2007 původní navrhovatel zemřel a městský soud rozhodl o pokračování řízení s jeho dědici, konkrétně s pozůstalou manželkou (stěžovatelkou) a čtyřmi dětmi. Vyšel přitom z toho, že vypořádací podíl v daném družstvu (ani členský podíl) nebyl z důvodu nejasného nároku zařazen do aktiv dědictví. Dva navrhovatelé (děti původního navrhovatele z předchozího manželství) poté vzali návrh zpět (neboť jej považovali za nedůvodný) a městský soud usnesením č. j. 41 Cm 124/2006-104 ze dne 20. 8. 2018 řízení ve vztahu k nim do výše jejich dědických podílů zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Toto usnesení nebylo napadeno opravnými prostředky. Stěžovatelka poté se zbývajícími dvěma navrhovateli uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky, kterou na ni byly postoupeny jejich pohledávky z vypořádacích podílů, a postupem podle § 107a občanského soudního řádu stěžovatelka vstoupila do řízení na jejich místo.
3. Rozsudkem č. j. 41 Cm 124/2006-271 ze dne 6. 1. 2021 městský soud návrh zamítl s odůvodněním, že společné členství původního navrhovatele a jeho (tehdejší) manželky zaniklo nejpozději 15. 12. 2004 (právní mocí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1) a od té chvíle zůstala členkou pouze (rozvedená) manželka. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 Cmo 164/2021-304 ze dne 31. 3. 2022 prvostupňové rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost. Městský soud se podle odvolacího soudu nezabýval aktivní legitimací stěžovatelky za situace, v níž rozhodnutí o dědictví nemůže být výlučným nabývacím titulem stěžovatelky coby jedné z dědiců po původním navrhovateli, neboť tato pohledávka nebyla zařazena do aktiv dědictví. Podle vrchního soudu navíc není jasné, proč městský soud nezacházel s dědici jako s nerozlučnými společníky, jelikož v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se řízení o žalobě na plnění musí účastnit všichni dědici, jinak je dán nedostatek aktivní legitimace.
4. Po rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka navrhla změnu návrhu tak, že by bylo žalované uloženo zaplatit 15 993 190,50 Kč, přičemž plnění co do výše dědického podílu dle usnesení ve výši 8/30 náleží (v návrhu na změnu jmenovitě označeným) navrhovatelce a), tedy stěžovatelce, co do výše 8/30 navrhovatelce b), co do výše 8/30 navrhovateli c), co do výše 1/10 navrhovateli d), a co do 1/10 navrhovatelce e). Městský soud ovšem dospěl k závěru, že mu v tomto řízení nepřísluší posuzovat ve vztahu k vypořádacímu podílu, který nebyl zahrnut do aktiv dědictví, jednotlivé výše dědických podílů, jak se nově domáhala stěžovatelka. Návrh na změnu petitu nepřipustil a v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu stěžovatelčin návrh ve věci samé pro nedostatek věcné aktivní legitimace ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
5. Stěžovatelka podala odvolání, v němž mimo jiné navrhla, aby vrchní soud jako soud odvolací rozhodl tak, jak navrhovala již návrhem na změnu petitu v řízení před soudem prvního stupně. Vrchní soud však ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Jak uvedl, v řízení o dědictví po původním navrhovateli nebylo rozhodnuto o tom, kterému z dědiců připadne pohledávka z vypořádacího podílu a v jaké výši. Využil-li původní navrhovatel práva podat návrh vůči vedlejší účastnici na zaplacení vypořádacího podílu podle § 233 odst. 1 obchodního zákoníku, vstupuje jako procesní nástupce do řízení zahájeného tímto návrhem na jeho místo dědic, jemuž pohledávka připadla. O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého navrhovatele, soud rozhodne usnesením podle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu. Není-li v dědickém řízení rozhodnuto, kterému z dědiců připadne pohledávka z vypořádacího podílu v družstvu, jsou procesními nástupci zůstavitele všichni dědicové a mají postavení nerozlučných společníků. Městský soud proto rozhodl správně. Nově navrhovaným petitem pak stěžovatelka podle vrchního soudu uplatnila nárok co do výše i obsahu zcela odlišný od nároku uplatněného před soudem prvního stupně, taková změna je proto nepřípustná. Nadto stejnou změnu již nepřipustil městský soud, a nelze ji tak navrhovat znovu.
6. Dovolání stěžovatelky (proti výrokům II a III usnesení vrchního soudu) Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Jak vysvětlil, do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Ve sporech s jinými osobami, které se týkají věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se tento vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení nerozlučných společníků, neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, má rozhodovat o majetku, k němuž nebylo přihlédnuto z důvodu spornosti. Nedošlo-li mezi více dědici k vypořádání pohledávky, jsou vůči zůstavitelově dlužníku dědici oprávněni společně a nerozdílně; z § 513 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) ve znění účinném do 31. 12. 2013 pak s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 503/2015 ze dne 12. 11. 2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 ze dne 4. 11. 2016 vyplývá, že kterýkoliv z dědiců může žádat po dlužníku celé plnění, samozřejmě s tím, že je nemůže požadovat ani zčásti pouze pro sebe, ale jen ve prospěch všech dědiců. Stěžovatelka proto není aktivně legitimována k uplatnění řešeného nároku ve svůj prospěch.
7. Na tom podle Nejvyššího soudu nic nemění, že plnění není požadováno ve prospěch všech dědiců v důsledku toho, že soud prvního stupně řízení ve vztahu ke dvěma navrhovatelům řízení zastavil. Pro dispozici s návrhem sice byla vyžadována jednomyslnost, částečně zastavení řízení se však již promítlo do samostatného usnesení, které stěžovatelka (ani jiný účastník) nenapadla opravným prostředkem; usnesení o zastavení řízení přitom není usnesením o vedení řízení a soudy jsou jimi v této věci vázány. Stěžovatelka nejenže proti němu nepodala odvolání, ale po vrácení věci vrchním soudem uvedla, že netrvá na přibrání navrhovatelů, vůči nimž bylo řízení zastaveno.
8. Stěžovatelka sice v nalézacím i odvolacím řízení navrhla změnu návrhu, té ale nebylo vyhověno a stěžovatelka právní názor odvolacího soudu o nepřípustnosti změny žaloby v dovolání kvalifikovaným způsobem nezpochybnila. Nad rámec nicméně Nejvyšší soud dodal, že i kdyby změna připuštěna byla, nemohla by být stěžovatelka úspěšná. Odhlíženo od toho, jestli takto navrhovatelkou formulovaný petit (dle Nejvyššího soudu nesprávný již s ohledem na subjektivní meze právní moci rozhodnutí, neboť někteří dědici se řízení neúčastní) je jen nepřesnou formulací, nebo již jiným žalobním žádáním než tím, které příkladně uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 503/2015, tvrzený nárok stěžovatelky je odvozován toliko od univerzální sukcese do práv původního navrhovatele, nejde o uplatnění práva podle § 513 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013; závěry rozsudků sp. zn. 21 Cdo 503/2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 se proto neuplatní.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka namítá, že v důsledku přepjatě formalistického postupu a vnitřně rozporného procesního vedení věci soudy vytvořily překážku znemožňující věcné projednání nároku. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 329/08 ze dne 20. 6. 2011, podle něhož je nepřijatelné, aby nesprávný procesní postup soudu šel k tíži účastníka. Přesně k tomu v této věci údajně došlo, neboť stěžovatelka nebyla původcem neúplného okruhu účastníků, ten způsobil sám soud nesprávným rozhodnutím o částečném zastavení řízení. Soud přitom nese v souladu se zásadou iura novit curia odpovědnost za právní kvalifikaci skutkových okolností a potažmo i za správné vedení řízení, což obzvláště platí v poměrech nesporného řízení, v němž zákon výslovně svěřoval soudu povinnost určovat okruh účastníků.
10. Základní nespravedlnost podle stěžovatelky spočívá v tom, že soudy stěžovatelku sankcionovaly za procesní stav, který samy vytvořily. Podle stěžovatelky je nepřijatelné, aby soud nejprve svým rozhodnutím odstranil z řízení osoby, jejichž účast považuje za nezbytnou, a poté návrh zamítl právě proto, že tyto osoby již účastníky nejsou. Argument Nejvyššího soudu, že stěžovatelka měla možnost podat proti usnesení o zastavení řízení opravný prostředek, na stěžovatelku přenáší povinnost kontrolovat a napravovat procesní postup soudu v otázce, kterou měl řešit z úřední povinnosti. Stěžovatelka navíc nebyla adresátem výroku a v době jeho vydání nebylo zřejmé, že soudy právě z částečného zastavení řízení vyvodí závěr o nedostatku její aktivní legitimace.
11. Stěžovatelka dle svých slov opakovaně nabízela ústavně konformní řešení - požadovala, aby se plnění posuzovalo ve prospěch všech dědiců podle jejich dědických podílů, případně aby byl petit upraven tak, aby odpovídal judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž nedošlo-li dosud mezi dědici k vypořádání pohledávky zůstavitele, může kterýkoliv z dědiců žádat po dlužníku celé plnění ve prospěch všech dědiců. To soudy odmítly s tím, že nynější řízení bylo zahájeno ještě za zůstavitelova života, v čemž stěžovatelka neshledává relevantní rozdíl. Konečně stěžovatelka namítá, že soudy nevypořádaly její námitky, přičemž podotýká, že uplatněný nárok nebyl zjevně bezdůvodný. Řízení o něm trvalo téměř dvacet let a skončilo bez pravomocného rozhodnutí o podstatě věci.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
13. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Zdůraznil, že rozhodnutí o částečném zastavení řízení nebylo napadeno opravným prostředkem a nabylo právní moci. Nejde o přepjatý formalismus, neboť částečné zastavení řízení se nedotýká jen stěžovatelky, ale také ostatních účastníků, vůči nimž bylo řízení zastaveno a rozhodnuto o nákladech řízení; tito účastnici se mohou legitimně spoléhat na právní moc takového rozhodnutí. K tvrzenému ústavnímu aspektu Nejvyšší soud poznamenal, že skutečnost, že pro posouzení věci bude zásadní okruh účastníků, nepochybně vyplynula již ze zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, na což ale stěžovatelka reagovala tak, že výslovně uvedla, že na svém návrhu na přibrání účastníků, ve vztahu k nimž bylo řízení zastaveno, netrvá. Podle Nejvyššího soudu není zřejmé, o co přesně stěžovatelka usiluje námitkou, že zastavení řízení bylo nesprávným, když ani sama explicitně netvrdí, že soudy měly navzdory tomu "obnovit" účast některých účastníků a do řízení je znovu přibrat.
14. K tvrzení, že stěžovatelka navrhovala úpravu petitu dle judikatury Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud předeslal, že návrh změny petitu této judikatuře zcela neodpovídal, neboť ostatní dědicové, kteří se ani řízení neúčastní, nemohou být vázáni výší podílů, která by dle návrhu stěžovatelky byla ve výroku rozhodnutí. Stěžovatelka navíc nevede žádnou konkrétní polemiku se závěrem, že nešlo o uplatnění práva podle § 513 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.). Zásadní však podle Nejvyššího soudu je, že stěžovatelka v dovolání závěr odvolacího soudu, že jde o nepřípustnou změnu návrhu, kvalifikovaným způsobem nenapadla. Stěžovatelka tak nevyčerpala opravné prostředky a ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Na tom nic nemění, že Nejvyšší soud nad rámec důvodů pro odmítnutí dovolání pro účely správného výkladu své judikatury (kdy zároveň naznačil, že názor o nemožnosti připuštění změny návrhu nebyl správný) konstatoval, že ani po připuštění změny návrhu by stěžovatelka úspěšná nebyla. Nevyčerpání opravných prostředků se pak promítá i do stěžovatelčiny námitky, že zastavení řízení pro nedostatek aktivní legitimace je přepjatým formalismem. Pokud stěžovatelka zvolila cestu nepožadovat znovupřibrání účastníků do řízení, a namísto toho požadovala změnu petitu, kdy tuto část pro nevyčerpání prostředků neotevřela ústavnímu přezkumu, značně to podle Nejvyššího soudu oslabuje úvahu o tom, že by byl případ posouzen přepjatě formálně či přísně.
15. Městský soud v Praze odkázal na napadené rozhodnutí.
16. Stěžovatelka v replice uvedla, že vyjádření Nejvyššího soudu je postaveno na nepřijatelném předpokladu, že měla dohlížet na správnost procesního postupu soudu a preventivně napadnout odvoláním usnesení, jehož výrokem nebyla ukončena její účast v řízení. Pokud soudy nejdříve řízení částečně zastavily a poté z toho dovodily stěžovatelčin neúspěch, jde o procesní obrat, který stěžovatelka nemohla předvídat. Stěžovatelka ústavní stížností nesměřuje proti usnesení o částečném zastavení řízení a neusiluje o změnu nákladových poměrů osob, napadá až pozdější rozhodnutí, v němž bylo procesní rozhodnutí o zastavení řízení použito jako absolutní překážka. Z vyjádření Nejvyššího soudu není podle stěžovatelky jasné, proč právě ona má nést konečný a nezvratný důsledek nesprávného procesního postupu soudu.
17. Vadný postup soudu nemůže podle stěžovatelky zhojit ani to, že po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, že netrvá na návrhu na přibrání dalších účastníků do řízení. Stěžovatelka zvolila jinou procesní cestu, která vycházela z judikatury Nejvyššího soudu, nešlo o její pasivitu či rezignaci. Argumentace Nejvyššího soudu je navíc v tomto směru vnitřně rozporná, když uvádí, že stěžovatelka na přibrání účastníků netrvala a zároveň že § 94 odst. 3 občanského soudního řádu jejich nové přibrání neumožňoval. Tvrzení, že nově navrhovaný petit nebyl přesný, podle stěžovatelky potvrzuje, že šlo nanejvýše o otázku odpovídající formulace petitu, když z návrhu bylo údajně jednoznačně patrné, že nepožaduje celou částku pro sebe; pokud byl petit nepřesný, mohly soudy stěžovatelku vést ke zpřesnění. Nový argument Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nepřipuštění změny návrhu v dovolání kvalifikovaně nezpochybnila, údajně směšuje hlavní a podpůrnou linii ústavní stížnosti. Jádrem není samostatný požadavek na podústavní přezkum rozhodnutí o změně návrhu, nýbrž námitka, že soudy přenesly na stěžovatelku následky vadného postupu, což stěžovatelka v dovolání výslovně a kvalifikovaně otevřela. Otázka změny petitu představovala jen jednu z možných cest, jak následky odstranit.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v části mířící proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (ve vztahu k dalším napadeným rozhodnutím viz dále).
19. Ústavní soud rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
21. Stěžovatelka se svým nárokem podle Nejvyššího soudu nemohla uspět, jelikož pro sebe nemohla ani zčásti požadovat pohledávku původního navrhovatele, která nebyla vypořádána mezi jednotlivými dědici. Stěžovatelka tento závěr jako takový v zásadě nezpochybňuje (a z ústavního hlediska se sám o sobě nejeví nijak problematický), ústavní stížnost staví především na tom, že daná situace byla výsledkem nesprávného rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení ve vztahu k dalším dědicům a že nastalý problém byl řešitelný následováním rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 503/2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016, podle kterých chtěla i upravit petit.
22. První z těchto argumentů podle Ústavního soudu nemůže být rozhodující. Byť třeba nesprávně, k částečnému zastavení řízení v souladu s návrhem jiných účastníků došlo, a to pravomocně, a nastalý stav nelze ignorovat, jinak by právní moc soudních rozhodnutí i opravné prostředky ztrácely smysl (zde by tak navíc bylo potenciálně činěno v rozporu s právy žalobců, o jejichž procesním postavení soudy zastavením řízení rozhodly).
23. Stěžovatelka k tomu uvádí, že nenese odpovědnost za kontrolu postupu soudu, a nepodání odvolání jí tak nemůže jít k tíži. Podstatou argumentace Nejvyššího soudu ale nebylo určení, kdo má nést následky vadného rozhodnutí soudu. Podstatou bylo, že soudy musely danou procesní situaci - okruh účastníků a uplatněný nárok - reflektovat. Nevyužitá možnost bránit se proti částečnému zastavení řízení opravným prostředkem má pak ten význam, že v jejím důsledku nelze tvrdit, že by se vše odehrálo zcela nezávisle na stěžovatelce. Pokud by stěžovatelka v řízení neuspěla v důsledku předchozího chybného rozhodnutí soudu, s nímž objektivně nemohla nic dělat, šlo by o zcela jinou situaci, a to i z hlediska toho, čím vším by se mohly zabývat soudy v rámci instančního přezkumu. Na tom nic nemění tvrzení stěžovatelky, že se jí rozhodnutí o částečném zastavení řízení přímo netýkalo, a nemohla tak údajně tušit, že se proti němu má bránit. Šlo o rozhodnutí vydané v řízení, jehož byla účastníkem, a proti kterému se bránit mohla.
24. Právě v tomto kontextu ostatně Nejvyšší soud upozornil, že poté, co ze zrušovacího rozhodnutí vrchního soudu mohla poznat, že okruh účastníků představuje z hlediska její aktivní legitimace problém, stěžovatelka uvedla, že netrvá na návrhu přibrat dané navrhovatele do řízení (v podání městskému soudu k tomu uvedla, že jejich účastenství je podmíněno jejich souhlasem). Stěžovatelka na to reaguje tím, že podle Nejvyššího soudu přibrání navrhovatelů, vůči nimž bylo řízení zastaveno, stejně ani nebylo možné, a jeho argumentaci tak stěžovatelka považuje za vnitřně rozpornou. Svým způsobem rozporná je však spíše argumentace stěžovatelky, pokud ji staví na nesprávnosti rozhodnutí o částečném zastavení řízení, zároveň ale absenci (v tomto bodu řešených) kroků k nápravě stavu způsobeného daným rozhodnutím vysvětluje tím, že už s ním nic dělat nešlo, když navíc v dovolání namítala, že soudu nic nebránilo okruh účastníků upravit. Logicky se proto Nejvyšší soud táže, o co přesně stěžovatelka námitkou nesprávnosti rozhodnutí o zastavení řízení usiluje.
25. Právní názor zaznívající v judikatuře Ústavního soudu, že nesprávný procesní postup soudu nemá jít k tíži účastníka, nelze vykládat tak široce, jak se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá. Z nálezů, které stěžovatelka v této souvislosti cituje, je ostatně zjevné, že řešily velmi odlišné situace [cit. nález sp. zn. I. ÚS 329/08 řešil vydání rozsudku pro zmeškání bez splnění zákonných předpokladů, nález sp. zn. I. ÚS 1636/20 ze dne 27. 4. 2021 odmítnutí dovolání kvůli nesprávnému poučení]. Nesprávná rozhodnutí mohou jít k tíži účastníků běžně, právě proto existují opravné prostředky, jež je nezbytné vyčerpat. V této rovině tedy nebylo možné stěžovatelčině argumentaci přisvědčit.
26. Jinak tomu ale je co do argumentace, kterou se stěžovatelka (již v dovolání) dovolávala právních závěrů rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 503/2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 s tím, že jsou uplatnitelné i v řízení zahájeném ještě zůstavitelem za jeho života. Lze stručně shrnout, že v souladu s těmito rozsudky může kterýkoliv z dědiců žádat po dlužníku celé plnění, "samozřejmě s tím, že je nemůže požadovat ani zčásti - jestliže pohledávka zůstavitele dosud nebyla vypořádána mezi více dědici - pouze pro sebe, ale jen ve prospěch všech dědiců" (ve věci sp. zn. 21 Cdo 503/2015 Nejvyšší soud jako příklad uvedl, že tehdejší žalobce mohl požadovat, aby dlužník splnil dluh "dědicům po V. Ch., zemřelém dne 4. 12. 2008"). Z nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze usuzovat, že jedním z předpokladů postupu podle této judikatury by byla v této věci změna návrhu, kterou ale soudy nepřipustily, což stěžovatelka v dovolání kvalifikovaně nezpochybnila. Nejvyšší soud se tak případnou změnou návrhu zabýval jen obiter dictum, přičemž jednak naznačil, že ani nově formulovaný návrh zmíněné judikatuře neodpovídá, navíc tato judikatura podle něj není vůbec aplikovatelná v řízení, v němž je nárok stěžovatelky odvozován od univerzální sukcese.
27. Podle Ústavního soudu nicméně struktura stěžovatelčina dovolání odpovídala struktuře odůvodnění jím napadeného usnesení odvolacího soudu. Z něj je patrné, že jediným argumentem, kterým vypořádal námitky stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí, bylo právě to, že řízení bylo zahájeno ještě za života zůstavitele, přičemž následně bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví podle § 107 občanského soudního řádu. Právě proto podle vrchního soudu nemohlo být (původnímu) návrhu stěžovatelky vyhověno, přičemž návrh na změnu žaloby (a na přerušení řízení) vrchní soud vypořádal až poté oddělenou argumentací. Tomu plně odpovídá dovolací argumentace stěžovatelky, která (vedle námitky, že situace byla způsobena údajně vadným částečným zastavením řízení) přípustnost dovolání vymezila k otázce, zda lze závěry rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 vztáhnout i na návrh původně podaný zůstavitelem, načež rozvedla, proč tomu tak podle jejího názoru je. Jinými slovy, vrchní soud formuloval (jediný) právní důvod, pro který nevyhověl odvolání stěžovatelky, a stěžovatelka přesně proti tomuto důvodu v dovolání brojila.
28. Nelze navíc opomíjet, že nalézací soud návrh na změnu petitu nepřipustil s tím, že mu nepřísluší posuzovat jednotlivé výše dědických podílů ve vztahu k vypořádacímu podílu, který nebyl zahrnut do aktiv dědictví. Proti tomu brojila stěžovatelka v odvolání s argumentem, že navrhovaný petit odpovídá rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3644/2016. Vrchní soud na tuto argumentaci nijak nereagoval, protože měl za dostatečný závěr, že v daném řízení nejde (z výše popsaných důvodů) závěry rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 aplikovat (viz bod 17 jeho usnesení). Pokud tedy stěžovatelka proti této argumentaci v dovolání brojila, brojila proti všemu, co vrchní soud nejen k věci samé, ale i k možnosti změny petitu v nalézacím řízení řekl. Ústavní soud proto nesouhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že by otázka, zda lze závěry rozsudků sp. zn. 21 Cdo 503/2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 vztáhnout i na toto řízení, nemohla být v dovolacím řízení otevřena bez kvalifikovaného zpochybnění závěru vrchního soudu ohledně nepřipuštění změny návrhu v odvolacím řízení (možno dodat, že ve věci sp. zn. 21 Cdo 503/2015 došlo k patřičné úpravě petitu až poté, co Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil s tím, že kterýkoliv z dědiců může žádat po dlužníku celé plnění, byť nikoliv pro sebe).
29. Jak bylo řečeno, Nejvyšší soud se neomezil na konstatování, že stěžovatelka řádně nezpochybnila nepřipuštění změny návrhu, nýbrž dále obiter dictum vyložil, proč se podle jeho názoru závěry rozsudků sp. zn. 21 Cdo 503/2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 v této věci neuplatní. Podle Ústavního soudu přitom konstatování, že je určitý právní názor vyjádřen toliko nad rámec, nevylučuje, že i takové vypořádání určité námitky bude z ústavního hlediska dostatečné. Jde koneckonců o jistou formu alternativní argumentace, která navíc může leckdy předejít i zbytečnému soudnímu ping pongu. V této věci však nad rámec uvedené vypořádání stěžovatelčiny argumentace Ústavní soud nepovažuje za dostatečné.
30. Pokud Nejvyšší soud na úvod bodu 19 napadeného usnesení poukázal na nedostatky nově navrženého petitu, nevyslovil jasný názor na to, jaké následky by tyto nedostatky měly mít. Jde-li pak o to hlavní, tedy o přenositelnost závěrů rozsudků sp. zn. 21 Cdo 503/2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 do této věci, Nejvyšší soud konstatoval, že přenositelné nejsou, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným ještě zůstavitelem a stěžovatelčin nárok není odvozován od práva dle § 513 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), ale toliko od univerzální sukcese do práv zůstavitele. V rozsudku č. j. 30 Cdo 2635/2022-67 ze dne 16. 3. 2023 nicméně Nejvyšší soud uvedl, že ze závěrů rozsudků sp. zn. 21 Cdo 503/2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 vychází "i v řízeních, kde původní žalobce v průběhu řízení zemřel a soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. o tom, s kým bude v řízení pokračováno". Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5356/2014 ze dne 14. 12. 2016, v němž (zjednodušeně) po smrti původního žalobce bylo podle § 107 občanského soudního řádu pokračováno s jeho právními nástupci, z nichž někteří následně vzali žalobu zpět (a řízení bylo vůči nim zastaveno). Odvolací soud tehdejší žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace, neboť řízení se neúčastnili všichni známí dědicové. Nejvyšší soud však k dovolání žalobců odvolací rozhodnutí zrušil s tím, že v souladu s rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 503/2015 mohou plnění žádat (ve prospěch všech dědiců) i jen někteří ze známých dědiců.
31. Bez dalšího vysvětlení se citované rozsudky Nejvyššího soudu ocitají ve zjevném napětí, a odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu tak vzhledem ke všemu právě uvedenému nemůže obstát. Tím Ústavní soud neříká, že by samotný závěr Nejvyššího soudu o nepřenositelnosti závěrů rozsudků sp. zn. 21 Cdo 503/2015 a sp. zn. 21 Cdo 3644/2016 byl neústavní (takový závěr by byl jednoduše předčasný, neboť by byl založen na nekomplexním posouzení ze strany Nejvyššího soudu), nýbrž že vypořádání dovolací argumentace stěžovatelky v tomto směru nebylo z ústavního hlediska dostatečné. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i nedostatky v odůvodnění k podstatným otázkám mohou v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu představovat dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti pro rozpor s právem účastníka na soudní ochranu zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1923/24 ze dne 6. 1. 2025, body 20 a 29).
VI.
Závěr
32. Ústavní soud z uvedených důvodů shledal, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti proto v této části vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
33. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelce otevírají procesní prostředky ochrany proti rozhodnutím soudů nižších stupňů v podobě dovolacího řízení (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této části tak Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl (tak je tomu i ve vztahu k výroku I usnesení vrchního soudu o nepřerušení řízení, proti kterému dovolání nemířilo, k němuž nebyla v ústavní stížnosti uplatněna žádná argumentace a které samo o sobě není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky; srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 193/25 ze dne 26. 2. 2025).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu