Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Jana Čapka, zastoupeného advokátkou Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 22/2023-379 ze dne 13. 11. 2025 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 191/2025-54 ze dne 31. 3. 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a státního tajemníka v Ministerstvu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel pracoval ve služebním poměru na Ministerstvu X jako auditor. Státní tajemník zrušil jeho služební poměr bez uvedení důvodu.
2. Stěžovatel se proti zrušení služebního poměru ve zkušební době bránil dvěma způsoby - (1) podáním žádosti o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu, přičemž po neúspěchu ve správním řízení stěžovatel nepodal žalobu, a (2) žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. soudního řádu správního. Po složitém procesním vývoji, který byl provázen nesprávným požadavkem městského soudu na změnu žalobního typu a následným zmatečným rozhodováním, správní soudy stěžovatelovu zásahovou žalobu odmítly s odůvodněním, že se měl primárně bránit právě v řízení podle § 142 správního řádu. Posun v otázce správného žalobního typu přinesl až nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1038/25, který zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i městského soudu. Ústavní soud konstatoval, že řízení o určení právního vztahu nepředstavuje v této situaci účinný prostředek ochrany, a to zejména kvůli absenci zákonných lhůt pro zahájení řízení a rozhodnutí ve věci. V podrobnostech procesního vývoje v otázce správného žalobního typu Ústavní soud odkazuje na citovaný nález.
3. V řízení po kasačním zásahu Ústavního soudu městský soud zásahovou žalobu věcně projednal a napadeným rozhodnutím ji zamítl. Stěžovatel namítal, že zrušení služebního poměru bylo nezákonnou odvetou za vypracování kritické auditní zprávy a za jeho dřívější domáhání se (zejm. platových) práv zaručených zákonem o státní službě v minulém služebním poměru na ministerstvu. Městský soud tyto námitky komplexně posoudil ve třech rovinách - jako potenciální zneužití práva (body 91-145 rozsudku městského soudu), porušení ochrany oznamovatelů (body 74-90) a zakázanou diskriminaci (body 144-149). Dospěl k závěru, že zrušení služebního poměru stěžovatele nebylo nezákonné. Dále se městský soud zabýval také procesní použitelností audionahrávek pořízených stěžovatelem, které připustil (body 94-99), a rozdělením důkazního břemene, přičemž nevyhověl návrhům stěžovatele na obrácení důkazního břemene, ani uložení vysvětlovací povinnosti státnímu tajemníkovi (body 56-73).
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí městského soudu kasační stížností, v níž namítal především nesprávné právní posouzení městským soudem, nesprávné rozložení důkazního břemene, neuložení vysvětlovací povinnosti, formalistické odmítnutí ochrany oznamovatelů a selektivní a izolované hodnocení důkazů městským soudem. Nejvyšší správní soud se však plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
5. Výše uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina), porušení principu rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a porušení principů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Argumentaci stěžovatele lze shrnout do tří okruhů.
6. V rámci prvního okruhu stěžovatel rozporuje nesprávné rozložení důkazního břemene, které vyústilo v odepření účinné soudní ochrany a porušení principu rovnosti účastníků. Správní soudy se podle stěžovatele formalisticky skryly za povahu zkušební doby, v jejímž průběhu lze služební poměr zrušit bez
udání důvodu, čímž rezignovaly na věcný přezkum tvrzeného zneužití práva. Stěžovatel namítá, že nesl nesplnitelné důkazní břemeno v situaci informační asymetrie. Za existence silných indicií zneužití práva měly správní soudy situaci procesně kompenzovat - buď uložením vysvětlovací povinnosti státnímu tajemníkovi, nebo spravedlivým rozložením (obrácením) důkazního břemene. Pokud představitelé ministerstva veřejně prezentovali konkrétní důvody zrušení služebního poměru, musí být podle stěžovatele soudně přezkoumatelné.
7. V rámci druhého okruhu argumentace stěžovatel namítá svévolné, selektivní a vnitřně rozporné hodnocení důkazů správními soudy. Stěžovatel namítá zejm. spekulativní rozpojování indicií o zneužití práva, opomenutí důkazu (když městský soud odmítl provést důkaz, že stěžovatel nepodal stížnost na Ministerstvo práce a sociálních věcí, ale jen se domáhal svých platových práv), přepjatý formalismus a nahrazování dokazování hypotetickými alternativami.
8. Třetí okruh stěžovatelovy argumentace směřuje proti závěrům správních soudů, že státní tajemník mohl zrušit služební poměr na základě skutečností z minulého služebního poměru stěžovatele na ministerstvu. Namítá, že soudy rezignovaly na stanovení jakýchkoli časových a věcných limitů, když aprobovaly zrušení jeho služebního poměru na základě neurčitých a časově vzdálených událostí z minulosti. Podle názoru stěžovatele zohledňování minulých událostí bez vazby na současnost popírá smysl a účel institutu zkušební doby. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vymezil ústavní limity pro zohledňování historických okolností při ukončení služebního poměru ve zkušební době.
III. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy správních soudů a do jejich rozhodování zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jen z hlediska ústavnosti. V posuzované věci Ústavní soud z tohoto hlediska žádné pochybení neshledal. Správní soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že zrušení služebního poměru ve zkušební době dostálo zákonným podmínkám. Služební poměr může být ve zkušební době zrušen bez uvedení důvodu a úkolem správních soudů bylo pouze posoudit, zda rozhodnutí státního tajemníka neodporuje zákazu diskriminace či zneužití práva a zda není v rozporu s ochranou oznamovatelů. Odůvodnění správních soudů, že nešlo o diskriminaci, zneužití práva, ani o porušení ochrany oznamovatelů, optikou ústavnosti obstojí.
11. Ke konkrétním námitkám stěžovatele lze jen ve stručnosti uvést následující. Zaprvé, správní soudy posoudily otázku rozložení důkazního břemene ústavně konformně. Už městský soud vysvětlil, že možnost zrušit služební poměr ve zkušební době bez udání důvodu je samotnou podstatou institutu zkušební doby (viz body 40 a 41 rozhodnutí městského soudu) a pouhá důkazní nouze stěžovatele není důvodem pro obrácení důkazního břemene (viz bod 69 rozhodnutí městského soudu). Jestliže správní soudy založily svůj závěr o nenaplnění podmínek pro obrácení důkazního břemene na rozsáhlém dokazování a v odůvodnění představily konzistentní argumentaci, která vylučuje prvky svévole, nelze v takovém postupu spatřovat cokoli protiústavního. Lze souhlasit s Nejvyšším správním soudem, že odůvodnění zrušení služebního poměru ve zkušební době se nelze domáhat pomocí nástrojů procesního práva, neboť samotná hmotněprávní norma jej nepředpokládá (viz bod 41 a tam citovaná judikatura a také bod 69 rozhodnutí městského soudu).
12. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu (či spravedlivý proces) má procesní povahu a tímto právem chráněné procesní záruky nezaručují žádný konkrétní hmotněprávní výsledek. Odpovídá mu povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a povinnost vypořádat se s relevantními argumenty. Neplyne z něj však právo na jediné správné odůvodnění. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů či Ústavního soudu měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. Opačný závěr by popíral roli Ústavního soudu a smysl institutu ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. I. ÚS 1815/25, body 24-37, a tam citovaná judikatura).
13. Ve světle výše uvedeného nelze přistoupit ani na druhý okruh stěžovatelových námitek. Stěžovatel jimi opět jenom pokračuje v polemice se závěry správních soudů, aniž by předložil argumentaci s ústavněprávní relevancí. Nic protiústavního nelze shledat ani na postupu městského soudu, který neprovedl důkaz o nepodání stížnosti na Ministerstvo práce a sociálních věcí se zdůvodněním, že by jeho provedení bylo nadbytečné s ohledem na neprokázání nezákonného zrušení služebního poměru (viz bod 110 rozsudku městského soudu). K námitce stěžovatele o nahrazování dokazování hypotetickými alternativami Ústavní soud uvádí, že správní soudy alternativní důvody zrušení služebního poměru nikdy neoznačily za prokázané a vždy s nimi pracovaly jako s úvahami nad rámec nezbytného odůvodnění s tím, že pro zrušení služebního poměru mohly existovat i jiné důvody (viz zejm. bod 149 rozsudku městského soudu).
14. Nelze přisvědčit ani třetímu okruhu námitek stěžovatele. V bodě 37 ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že "soud sám dovodil, že pojmy ‚trable' z minula a obdobné výroky odpovídají skutečným důvodům propuštění[.]" Ústavní soud připomíná, že k takovému závěru správní soudy nedospěly a dovozuje jej sám stěžovatel. Podle správních soudů stěžovatel neprokázal, že by právě události z jeho minulého působení na ministerstvu byly důvodem zrušení služebního poměru (viz bod 110 rozsudku městského soudu a bod 56 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Správní soudy se detailně zabývaly také otázkou, zda v důsledku minulého působení stěžovatele na ministerstvu nemohl být založen některý z diskriminačních důvodů. Stěžovatel se mohl dostat do nerovného postavení ve srovnání s ostatními zaměstnanci, kteří dříve na ministerstvu nepůsobili. Ani zde ale správní soudy nezjistily žádný diskriminační důvod, který by založil nezákonnost zrušení služebního poměru. Tento závěr odůvodnily v souladu s ústavním pořádkem (viz body 148 a 149 rozsudku městského soudu a body 46-48 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. K porušení základních práv stěžovatele tedy napadenými rozhodnutími nedošlo. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu