41. Dále krajský soud v rámci úvah o "motivaci" k trestním oznámením stěžovatelky a vedlejšího účastníka D. uznal, že "nepochybně jak obžalovaná, tak poškozený se i tímto řízením snaží dosáhnout úspěchu i v jiných soudních sporech vedených v řízení občanskoprávním." Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi D. krajský soud uvedl, že "není jakéhokoli důvodu poškozenému vyčítat "načasování" jím uváděných skutečností v tomto řízení (viz řízení o vrácení daru)." Ve vztahu ke stěžovatelce však uvedl, že "nebýt trestního oznámení obžalované (výsledek řízení vůči poškozenému lze jen pro stručnost připomenout), nebylo by zřejmě ani dalších řízení souvisejících právě s ‚řešením' konfliktů, k nimž mezi obžalovanou a poškozeným dochází." (bod 31).
42. Ústavní soud zde musí zopakovat, že neprokáží-li orgány činné v trestním řízení vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem přivodit trestní stíhání nevinného. Odložení trestní věci týkající se tvrzeného znásilnění stěžovatelky tak s ohledem na vysoký standard prokázání viny nelze automaticky vykládat tak, že k činu skutečně nedošlo (viz bod 30 tohoto nálezu). Krajský soud se zde vypořádal s tvrzením obhajoby podporujícím nevinu stěžovatelky prostřednictvím argumentu, která předem předpokládá její vinu. Citovaný argument krajského soudu tak nelze vyložit jinak, než že namísto nepředpojatého vyhodnocení důkazů za účelem zjištění skutkového stavu hodnotil důkazy ve světle předem vytvořeného náhledu na stěžovatelčinu vinu.
43. V případu hrála roli řada dalších skutečností a důkazů, např. že stěžovatelka léta po tvrzených znásilněních koupila stěžovateli přípravek na podporu erekce a že mu posílala intimní fotky. Ani zde se však obecné soudy dostatečně nevypořádaly s obhajobou stěžovatelky - i když k tomu měly zejména při výslechu svědků příležitosti - a nepostavily najisto, zda tak stěžovatelka učinila za účelem manipulace s vedlejším účastníkem D. (jak tvrdil on) nebo na základě doporučení párové terapeutky (zaslání fotky ňadra jako snaha o zlepšení intimní stránky vztahu) a žádosti vedlejšího účastníka D. (nákup přípravku na podporu erekce), jak tvrdila stěžovatelka, a zda takové skutečnosti nedokreslují komplikovaný vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem D.
44. Na okraj Ústavní soud uvádí, že obecné soudy také poněkud bagatelizovaly stěžovatelčina tvrzení zpochybňující spolehlivost svědecké výpovědi jejího bývalého manžela. Nutno připomenout, že okresní soud (bod 21) výpověď použil na podporu svého závěru o vině stěžovatelky. Vyvodil z ní, že také v předchozím manželství stěžovatelka vystupovala vůči bývalému manželovi a jejich společné dceři podobně účelově jako vůči vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud (bod 28) na její námitky odpověděl tak, že připustil, že stěžovatelka předložila lékařské zprávy, které měly potvrzovat napadení ze strany bývalého manžela. Dodal však, že svědek nikdy nebyl soudně trestán ani trestně stíhán za brachiální násilí a že připustil vzájemné konflikty. Ty popsal jako oboustranné strkání a facky (viz bod 9 napadeného rozhodnutí okresního soudu). To však Ústavní soud považuje za přinejmenším zkratkovitý závěr. Stěžovatelka tvrdila a vícero lékařskými zprávami dokládala mimo jiné následující zranění v důsledku domácího násilí ze strany bývalého manžela: řada podkožních podlitin o průměru až 4 cm, stopy škrcení na hrdle či krevní výron o velikosti 3x4 cm v hlavě v důsledku tvrzených úderů hlavou o zeď ze strany bývalého manžela následovaný zvracením (č. l. 803 a násl.). Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že výše popsaný způsob, kterým se obecné soudy s těmito tvrzeními vypořádaly v rámci hodnocení hodnověrnosti důkazů, nelze pokládat za ústavním pořádkem vyžadované pečlivé hodnocení.
45. Lze shrnout, že se obecné soudy dopustily protiústavních pochybení, v jejichž důsledku nepostavily v souladu s požadavky presumpce neviny najisto naplnění všech znaků skutkové podstaty, včetně zavinění, stěžovatelkou. Tato pochybení ve svém úhrnu vedla k tomu, že napadená rozhodnutí přestala být z pohledu ústavní zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněné" (in dubio pro reo) dostačujícím základem pro rozhodnutí o vině a trestu odnětí svobody, což porušuje čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ani vysoký stupeň podezření totiž sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), bod 12]. A to ani v případě, že stěžovatelka podle znaleckého posudku vykazuje rysy teatrální a histriónské osobnosti, jak obecné soudy opakovaně zdůrazňovaly.
46. Ústavní soud na závěr znovu konstatuje, že není součástí obecné justice, a jeho nález proto nemůže v žádném případě, a to ani nepřímo, rozhodovat o vině či nevině stěžovatelky (a už vůbec ne o vině vedlejšího účastníka D., vůči němuž po prověřování ani nebylo zahájeno trestní stíhání). Po zrušení rozhodnutí postupují obecné soudy podle § 314h a násl. trestního řádu, a to při respektu k právním závěrům tohoto nálezu. Bude tak věcí dalšího řízení, aby obecné soudy při respektu ke stěžovatelčiným ústavně zaručeným základním právům a při vyvarování se výše vymezených pochybení rozhodly na základě podané obžaloby o její vině a případném trestu ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny na základě posouzení, zda bylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že trestný čin křivého obvinění, z něhož byla stěžovatelka obžalována, spáchala v přímém úmyslu.
VII. Závěr
47. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
48. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadená rozhodnutí podle § 83 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Rozhodl tak mimo ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
49. Ústavní soud vedlejšímu účastníku D. nepřiznal náhradu nákladů řízení ze strany stěžovatelky, jak požadoval. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si účastníci a vedlejší účastníci hradí své náklady řízení sami, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud uložit některému účastníku nebo vedlejšímu účastníku povinnost nahradit náklady řízení ve prospěch jiného účastníka či vedlejšího účastníka řízení, ovšem jen v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Stěžovatelka však v řízení o ústavní stížnosti byla zcela úspěšná, proto nepřichází v úvahu, že by současně měla hradit náklady řízení vedlejšího účastníka D., které nijak nezavinila.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. května 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu