Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti TP insolvence, v.o.s., se sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10, zastoupené JUDr. Vladimírem Sharpem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, proti opatření Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2026 č. j. MSPH 79 INS 3134/2026-A-21, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2026 č. j. MSPH 79 INS 3134/2026-A-22 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026 č. j. MSPH 79 INS 3134/2026-A-37, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Jarmily Václavové, Ing. Jakuba Vyrtycha a obchodní společnosti IFIS investiční fond, a.s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Řízení předcházející podání ústavní stížnosti
1. Stěžovatelka byla v březnu roku 2026 ustanovena jako insolvenční správce dlužníka YD Financial Services s.r.o., jemuž byla povolena reorganizace. Současně bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka YD Capital a.s., který tvoří s YD Financial Services přiznaný koncern.
2. Opatřením, napadeným touto ústavní stížností, určila předsedkyně Městského soudu v Praze jako předběžného insolvenčního správce YD Capital Ing. Lukáše Vlašaného. Městský soud následně napadeným usnesením ze dne 7. 4. 2026 rozhodl o předběžném opatření, kterým ustanovil Ing. Vlašaného jako předběžného insolvenčního správce YD Capital. Druhým napadeným usnesením ze dne 29. 4. 2026 pak městský soud potvrdil předběžného insolvenčního správce jako správce s plnou působností. V druhém napadeném usnesení se městský soud vyjádřil k tomu, jaké skutečnosti brání tomu, aby byla insolvenčním správcem určena stěžovatelka (bod 7 usnesení ze dne 29. 4. 2026).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka napadá opatření městského soudu a obě navazující usnesení městského soudu, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, "potenciálně" též právo na podnikání a na přístup k veřejným funkcím.
4. Podle stěžovatelky měla být insolvenčním správcem dlužníka YD Capital jmenována právě ona, a nikoli Ing. Vlašaný. Společnosti YD Financial Services a YD Capital totiž tvoří koncern. V takovém případě se má postupovat podle § 25 odst. 4 insolvenčního zákona a určit insolvenčním správcem stejnou osobu. (poznámka pod čarou č. 1) Usnesení ze dne 7. 4. 2026 neobsahuje žádné odůvodnění stran volby osoby předběžného správce a pouze odkazuje na opatření o jeho určení. Ani usnesení ze dne 29. 4. 2026 neuvádí žádné právně relevantní důvody pro neustanovení stěžovatelky.
5. Stěžovatelka odkazuje zejména na nález sp. zn. IV. ÚS 3141/15. Z tohoto nálezu podle ní plyne, že insolvenční správce má ústavně zaručené právo spojené s jeho výběrem a ustanovením do funkce, které může být postupem insolvenčního soudu v konkrétním řízení dotčeno. Podle stěžovatelky městský soud evidentně nesouhlasí s mechanismem ustanovování insolvenčních správců předvídaným zákonem, a proto tento mechanismus svévolně odmítá aplikovat. Soudem uvedený důvod pro neurčení stěžovatelky insolvenční správkyní dlužníka YD Capital nemá oporu v zákoně, a jako takový je postupem svévolným a zjevně excesivním.
6. V bodech 41 až 61 ústavní stížnosti pak stěžovatelka konkrétně polemizuje s argumenty, které městský soud v usnesení ze dne 29. 4. 2026 uvedl na podporu svého závěru o neurčení stěžovatelky insolvenční správkyní. Stěžovatelka celkově tvrdí, že argumenty soudu nemají logický základ či že argumenty soudu jsou odvozeny od počínání dlužníka, avšak žádný ze soudem uváděných argumentů se nevztahuje ke stěžovatelce.
III.
Procesní předpoklady řízení
7. V rozsahu směřujícím proti oběma usnesením městského soudu je ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je oprávněna podat osoba, která tvrdí, že bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, a to pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, z něhož vzešla napadená usnesení městského soudu. Sama stěžovatelka v bodě 20 ústavní stížnosti uvádí, že nemůže proti rozhodnutím městského soudu podat odvolání, jelikož v tomto řízení "pochopitelně není ani jeho účastníkem". Absenci účastenství v řízení přitom nelze obcházet tím, že stěžovatelka podá proti rozhodnutí přímo ústavní stížnost. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než návrh v tomto rozsahu odmítnout jako podaný osobou zjevně neoprávněnou.
8. Uvedený závěr o zjevné neoprávněnosti navrhovatelky není v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3141/15. V něm Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost ústavní stížnost stěžovatelky (insolvenční správkyně v obdobném postavení), a to z důvodu, že nepodala odvolání a dovolání proti usnesení, kterým nebyla ustanovena insolvenční správkyní (body 14 a 15 citovaného nálezu). Z toho by se mohlo zdát, že neustanovená insolvenční správkyně je účastnicí řízení, z něhož vzejde rozhodnutí soudu o ustanovení jiného insolvenčního správce. V případě citovaného nálezu však byla situace významně odlišná. Tehdejší stěžovatelka (na rozdíl od zde posuzované věci) byla napadenými rozhodnutími bezprostředně dotčena, jelikož jimi byla zařazena na konec pořadí v rámci rotace insolvenčních správců (přestože dle pořadí měla být právě ona určena insolvenční správkyní).
9. Navíc, i kdyby ve zde posuzované věci stěžovatelka hypoteticky byla účastnicí řízení u městského soudu (což sama popírá), pak by ústavní stížnost mohla být přípustná jen, pokud by proti ní brojila opravnými prostředky, jak vyžaduje nález sp. zn. IV. ÚS 3141/15, což neučinila.
10. Ústavní stížnost proti opatření předsedkyně městského soudu je naopak podaná oprávněnou osobou a rovněž je přípustná. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3141/15, v němž Ústavní soud právě takové opatření zrušil, je uvedeno, že proti němu nejsou přípustné žádné opravné prostředky a že jde o "úkon hybridní povahy", který nemá povahu rozhodnutí (bod 9 a násl. citovaného nálezu). Napadené opatření předsedkyně soudu je tedy z hlediska ústavního přezkumu jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka může být potenciálně takovým zásahem dotčena - ústavní stížnost je tedy podána oprávněnou osobou, je přípustná a včasná (opatření je datováno ke dni 7. 4. 2026, stěžovatelce tedy nepochybně bylo doručeno po tomto datu a ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 6. 2026).
IV.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti
11. Přestože je ústavní stížnost proti usnesením městského soudu podaná osobou zjevně neoprávněnou, je třeba napadené opatření předsedkyně městského soudu posuzovat právě v kontextu těchto usnesení městského soudu. Zjevná neoprávněnost navrhovatelky ve vztahu k usnesením městského soudu znamená, že Ústavní soud nemůže taková rozhodnutí, byť jen hypoteticky zrušit. K jejich obsahu však přirozeně musí přihlížet při posouzení ústavnosti opatření předsedkyně soudu.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno odkazem na zákonný důvod odmítnutí (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
13. Rolí Ústavního soudu není výklad podústavního práva. Přestože se stěžovatelka na vícero místech v ústavní stížnosti snaží posuzovaný případ vykreslit jako projev zjevné svévole městského soudu, resp. předsedkyně tohoto soudu, stěžovatelce v tomto ohledu nelze přisvědčit. Posuzovaná věc je pouhým sporem o existenci okolností pro neurčení koncernového insolvenčního správce. Jde tedy o výklad zákona, resp. subsumpci konkrétních skutkových okolností pod právní normu.
14. Podle ustanovení § 25 odst. 4 insolvenčního zákona předseda insolvenčního soudu určí insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu, "nebrání-li tomu jiné okolnosti". Z prostého jazykového výkladu tohoto ustanovení plyne, že předseda soudu má v tomto ohledu poměrně široký prostor pro diskreci, do které by Ústavní soud v zásadě neměl zasahovat. Pokud nejsou důvody, které vedly ke jmenování odlišného insolvenčního správce, zcela iracionální a svévolné, není důvodu, aby do procesu určování insolvenčního správce Ústavní soud jakkoli zasahoval.
15. Úvahy, které městský soud předestřel v usnesení ze dne 29. 4. 2026, přitom zjevně iracionální nejsou. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že městský soud ve skutečnosti nerespektuje model koncernového správce, a že skrze argumenty obsažené v napadeném usnesení popírá existenci a podstatu tohoto modelu. Městský soud uvedl konkrétní důvody, spočívající ve specifických okolnostech probíhajícího insolvenčního řízení, které ho vedly k pochybnostem o tom, zda určit stěžovatelku jakožto koncernovou insolvenční správkyni.
16. Není rovněž pravdou, že by byl soud, resp. předseda soudu, povinen v tomto případě uvést okolnosti, které se týkají osoby insolvenční správkyně. Zákon hovoří pouze o "jiných okolnostech" - z ničeho neplyne, že by těmito okolnostmi musela být např. podjatost insolvenční správkyně, jak tvrdí stěžovatelka.
17. Nelze konečně přehlédnout, že závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3141/15 se vztahují primárně k postupu předsedy soudu při jmenování insolvenčního správce mimo stanovené pořadí, tedy podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona. V takovém případě (na rozdíl od § 25 odst. 4 insolvenčního zákona) zákon dokonce výslovně vyžaduje odůvodnění daného postupu. V citovaném nálezu šlo navíc o systematické popírání zákonných pravidel přidělování insolvenčních věcí podle svévolné úvahy (srov. bod 26 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3141/15). Ve zde posuzované věci však o takovém systematickém ignorování zákona nelze hovořit. Městský soud odůvodnil určení osoby odlišné od stěžovatelky jakožto insolvenčního správce konkrétními okolnostmi, které provázejí dané řízení.
V.
Závěr
18. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu
--------------------------
1) "Nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu. Obdobně se postupuje v případě dlužníků, kteří jsou manžely."