Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., právně zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září. 2025 č. j. Nt 255/2024-231 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2026 č. j. 7 To 19/2026-272, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně jejího práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K namítaným porušením mělo dojít v důsledku toho, že obecné soudy se v napadených usneseních nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky a že stížnostní soud nerozhodl ve veřejném zasedání, ač tak učinit měl.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 45 T 9/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 2. 2023 sp. zn. 8 To 39/2021, doplněného rozsudkem vrchního soudu ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. 8 To 39/2021, byla stěžovatelka pravomocně uznána vinnou dvěma zločiny zneužití pravomoci úřední osoby jednak podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) a jednak podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla dále společně a nerozdílně se spoluobviněným zavázána k povinnosti zaplatit poškozené společnosti částku 11 761 117 Kč.
3. Dne 29. 4. 2024 podala stěžovatelka v souladu s § 280 trestního řádu návrh na povolení obnovy trestního řízení ve výše označené věci, a to pro tvrzenou existenci nových skutečností a důkazů.
4. Napadeným usnesením ze dne 9. 9. 2025 č. j. Nt 255/2024-231 městský soud dle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení. V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatelkou tvrzené skutečnosti a důkazy nepředstavují nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 trestního řádu, případně že tyto nejsou způsobilé zvrátit rozhodnutí soudů v původním řízení. Proti usnesení podala stěžovatelka včasnou stížnost.
5. Napadeným usnesením ze dne 14. 5. 2026 č. j. 7 To 19/2026-272 vrchní soud podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatelky zamítl. V prvé řadě se vrchní soud zcela ztotožnil se závěry soudu nalézacího. Dále dodal, že převážná část námitek stěžovatelky obsahově představuje opakování obhajoby uplatněné již v původním řízení, případně její rozvedení, a nové právní hodnocení skutečností, které byly soudům známé a již hodnocené, a proto ani její stížnosti vyhovět nelze.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti napadeným usnesením v prvé řadě s argumentem, že především vrchní soud se v napadeném usnesení nedostatečně vypořádal s předloženými námitkami, když se převážně pouze obecně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a nedostál tak požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces, dle nichž má být odůvodnění soudních rozhodnutí řádné, srozumitelné a přezkoumatelné. Vrchní soud se v napadeném usnesení především konkrétněji nezabýval několika argumentačními okruhy, které stěžovatelka ve své stížnosti rozvedla a označil je za pouhé opakování již dříve tvrzeného. Postup vrchního soudu ve vztahu k posouzení možnosti obnovy řízení byl současně příliš formalistický, neboť pojmy nových skutečností a důkazů ve smyslu § 278 trestního řádu byly interpretovány příliš úzce. Konečně dle stěžovatelky vrchní soud pochybil i v tom, že namísto veřejného zasedání o její stížnosti rozhodl v zasedání neveřejném.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Obnova trestního řízení je mimořádným opravným prostředkem. Předmětem řízení o povolení obnovy není přezkum věcné správnosti, zákonnosti ani odůvodněnosti původního meritorního rozhodnutí a v řízení se zásadně neposuzuje otázka viny ani trestu. V případě zamítnutí návrhu na povolení obnovy musejí obecné soudy dostatečně vysvětlit, proč předložené skutečnosti či důkazy nepovažují za nové skutečnosti či důkazy způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, přičemž jejich formální odmítnutí bez konkrétního posouzení jejich relevance zásadně nepostačuje. Při posouzení nových skutečností a důkazů obecné soudy nečiní pouze formální zjištění, že určitý důkaz dříve nebyl proveden, nýbrž posuzují také to, zda tento důkaz ve spojení s dosavadními důkazy může vést k odlišnému hodnocení věci. Přezkum Ústavního soudu ve věcech obnovy řízení se omezuje na otázku, zda obecné soudy rozhodly o návrhu ústavně konformním způsobem, tedy zejména zda návrh řádně projednaly, svá rozhodnutí srozumitelně a logicky odůvodnily a jejich závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Samotný nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy však k zásahu zpravidla nepostačuje (srov. např. nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3048/21).
10. Ústavní soud konstantně judikuje, že odůvodnění rozhodnutí soudu má být jako jeden ze základních atributů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny řádné, srozumitelné, logické, přesvědčivé a přezkoumatelné. Za účelem naplnění těchto požadavků proto musí být z odůvodnění rozhodnutí zřejmé především to, jaká skutková zjištění soud učinil a o které důkazy je opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký je vztah mezi skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a právními závěry, z jakých právních úvah vyplývá aplikace a interpretace rozhodných právních norem. Ústavněprávně významnou vadou odporující právu na spravedlivý proces je vada spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jíž mohou rozhodnutí obecných soudů trpět tehdy, kdy jejich odůvodnění excesivním způsobem nevyhovuje uvedeným standardům, tedy např. tehdy, kdy se obecný soud nezabýval předloženými námitkami vůbec či tyto vypořádal zcela nedostatečně. Na obecné soudy však nelze klást takové nároky, na základě nichž by musely reagovat na každý jednotlivý argument, nýbrž postačí, pokud je v rozhodnutí obsažen ucelený, logický a právně rozumný argumentační systém (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21, nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16, nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 3489/14 nebo usnesení ze dne 24. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 2979/25).
11. Námitce stěžovatelky, že obecné soudy se v projednávané věci nevypořádaly s jejími námitkami dostatečně, a založily tak vadu nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, však přisvědčit nelze. Městský soud totiž v napadeném usnesení pečlivě odůvodnil, proč stěžovatelkou předložené skutečnosti a důkazy nenaplňovaly aplikační předpoklady § 278 trestního řádu odůvodňující povolení obnovy řízení, a to zejména absencí takových nových skutečností či důkazů, které by byly s to odůvodnit odlišné rozhodnutí ve věci samé, a to jak samy o sobě, tak ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy. Totožný závěr lze učinit též o napadeném rozhodnutí vrchního soudu, jenž jednak odkázal na závěry usnesení městského soudu a jednak dostatečně vypořádal i stížnostní námitky stěžovatelky.
12. V projednávané věci tak bezpochyby nejde o situaci, kdy by stěžovatelce nebylo zřejmé, na jakých úvahách a myšlenkových postupech obecné soudy svá rozhodnutí založily, ani kdy by se předloženými námitkami vypořádaly nedostatečně, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují uvedeným standardům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces.
13. Ústavní soud se dále neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky vztahující se k příliš formalistickému a restriktivnímu postupu obecných soudů, pokud jde o interpretaci pojmů dříve neznámých skutečností a důkazů ve smyslu § 278 trestního řádu. Přezkum Ústavního soudu je totiž veden standardem ochrany ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti, a Ústavní soud není další "superrevizní" přezkumnou instancí. Výklad podústavního práva a jeho aplikace zásadně náleží obecným soudům, přičemž Ústavní soud může do právního posouzení zasáhnout pouze v těch excesivních případech, kdy nesprávnost interpretace či aplikace podústavního práva dosáhne protiústavní intenzity. Takový zásah je odůvodněn kvalifikovanými vadami, mezi něž se řadí např. případy, kdy obecné soudy nezohlední dopad ústavně zaručeného práva či svobody, zjevně a neodůvodněně se odchýlí od obecně respektovaných standardů výkladu či vůbec postupují zcela svévolně. Ústavní soud však konstatuje, že obecné soudy se v projednávané věci nedopustily takto excesivního postupu, jenž by založil existenci jakýchkoli kvalifikovaných vad (srov. např. nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3097/16, nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, nález ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 nebo usnesení ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 2861/21).
14. Konečně nemůže Ústavní soud přisvědčit ani třetí námitce stěžovatelky vztahující se k absenci veřejného zasedání k rozhodnutí o její stížnosti. Právní názor vyjádřený ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 byl totiž překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18, podle něhož zásadně nejde o porušení základních práv odsouzeného, pokud obecný soud v neveřejném zasedání zamítne jako nedůvodnou stížnost proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení, přičemž obecný soud jako soud stížnostní pouze přezkoumá právní a skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž sám provádí nové dokazování. Jelikož právě tímto způsobem vrchní soud v projednávané věci postupoval, nelze mít o absenci zásahu jeho postupu do základních práv stěžovatelky pochybnosti.
15. Z výše uvedeného proto plyne, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena vadami ústavněprávního charakteru, neboť jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu