Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Melantrichova 970, Praha 1, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZN 82/2025-26 ze dne 10. 4. 2026 a vyrozumění Okresního státního zastupitelství Praha-západ č. j. 3 ZN 361/2024-59 ze dne 19. 2. 2026, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 29. 12. 2024 zaslal Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-západ (dále jen "OSZ") podání označené jako trestní oznámení. Popsal v něm jednání svých sousedů, které podle jeho názoru vykazovalo znaky trestných činů nebezpečného vyhrožování, nebezpečného pronásledování, poškození cizích práv, poškození cizí věci, zneužití pravomoci úřední osoby a maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.
2. Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov - ZÁPAD, Obvodního oddělení Hostivice (dále jen "policejní orgán") si opatřila vysvětlení od dotčených osob a vyhodnotila předložené kamerové a zvukové záznamy. Ani přes mnohá doplnění stěžovatele a provedené šetření nepřistoupil policejní orgán k sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Shledal totiž, že ve věci nejsou dány skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že došlo ke spáchání trestného činu. Policejní orgán však věc dne 23. 1. 2026 postoupil správnímu orgánu s tím, že by mohlo být dáno podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, o čemž byl stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce vyrozuměn.
3. Stěžovatel následně požádal o přezkum postupu policejního orgánu. OSZ napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že jeho podání posoudilo jako podnět k využití oprávnění státního zástupce k postupu podle § 157 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Po přezkoumání předloženého spisového materiálu dospělo OSZ k závěru, že policejní orgán nepochybil, a stejně tak neshledalo zákonné podmínky pro zahájení úkonů trestního řízení.
4. K podnětu stěžovatele přezkoumalo věc v rámci výkonu dohledu Krajské státní zastupitelství v Praze (dále jen "KSZ"). Napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že jeho námitky vyhodnotilo jako nedůvodné, a proto podnět odložilo bez přijetí opatření vůči OSZ. Vzhledem k tomu, že KSZ vykonalo dohled v této věci již podruhé, vyrozumělo stěžovatele rovněž o tom, že další jeho obsahově shodné podněty již nebudou přezkoumávány a o jejich přijetí nebude vyrozumíván.
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti brojí proti postupu policejního orgánu i státních zastupitelství. Domáhá se zrušení napadených vyrozumění s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 1, čl. 3, čl. 7 odst. 2, čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje dále také, aby Ústavní soud "uložil orgánům veřejné moci povinnost respektovat práva stěžovatele" a přikázal jim "věc znovu projednat a rozhodnout v souladu s právem a s požadavky účinného vyšetřování."
6. Stěžovatel tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zkrácení zejména jeho práva na účinné vyšetřování. Rekapituluje skutkové okolnosti věci, přičemž poukazuje na tytéž skutečnosti jako před státními zastupitelstvími. Postup policejního orgánu považuje za netransparentní a tendenční. Dále má za to, že není patrné, jak policejní orgán postupoval, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a co vlastně zjistil. Tento postup pokládá za "selektivní, bez logického vyhodnocení skutkových okolností a bez provedení základních úkonů, které by bylo možné očekávat v řízení o podezření z trestné činnosti." Namítá, že orgány činné v trestním řízení dostatečně nevěnovaly pozornost případným znakům trestných činů, a jejich vyjádření považuje za vágní, neurčitá a formalistická a nedostatečně či pouze obecně odůvodněná. Dále stěžovatel uvádí, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, vyšetřovatel na žádosti právního zástupce stěžovatele nijak nereagoval a nebyl informován o úkonech.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ve vztahu k nyní posuzované věci proto Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je třeba vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení.
9. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po seznámení se s napadenými vyrozuměními neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. V rámci postupu před zahájením trestního stíhání je úkolem policejního orgánu prověřit skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu. Již OSZ stěžovateli objasnilo, že policejní orgán ve věci prováděl šetření za účelem zjištění, zda je dáno podezření z trestného činu či nikoli, a proto nerozhodoval usnesením, nýbrž stěžovatele o výsledku šetření řádně vyrozuměl přípisem. Policejní orgán si ve věci vyžádal vysvětlení od zúčastněných osob a vyhodnotil předložené kamerové a zvukové záznamy. Zabýval se rovněž okolnostmi dlouhodobě konfliktních vztahů mezi stěžovatelem a sousedy, na jejichž jednání v podáních poukazoval. Podle státních zastupitelství však nebyly ze shromážděných důkazů zjištěny skutečnosti, které by naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu. Ústavní soud na tomto hodnocení neshledává nic protiústavního a nemá důvod tyto závěry orgánů činných v trestním řízení zpochybňovat. Přičemž ani stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky nereaguje na konkrétní závěry vyplývající z napadených vyrozumění a zůstává v rovině obecné kritiky způsobu, jakým tyto orgány při objasňování věci postupovaly.
10. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak bylo orgány činnými v trestním řízení vyřízeno jeho podání, je třeba uvést, že podle judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby (např. oznamovatele, poškozeného) na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3246/21 ze dne 12. 4. 2022, bod 14, či sp. zn. II. ÚS 869/25 ze dne 10. 4. 2025, bod 13).
11. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče. Jeho součástí není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby, jehož se stěžovatel dovolává; jeho podstatou je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1349/19 ze dne 5. 11. 2019, bod 6).
12. Byť policejní orgán nepřistoupil k sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, byl jeho postup opakovaně přezkoumán oběma státními zastupitelstvími. Na základě podnětu stěžovatele věc přezkoumalo OSZ, které se se závěry policejního orgánu ztotožnilo a neshledalo důvody pro zahájení úkonů trestního řízení, o čemž byl stěžovatel řádně vyrozuměn. Následně stěžovatel využil i podnětu k výkonu dohledu, v jehož rámci věc přezkoumalo i KSZ. Aniž by Ústavní soud hodnotil, zda ve věci měly, či neměly být policejním orgánem zahájeny úkony trestní řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, z hlediska ústavnosti je podstatné, že postup policejního orgánu byl přezkoumán státní zástupkyní OSZ i státním zástupcem KSZ. Stěžovateli tak nebyla upřena možnost přezkoumání postupu a závěru policejního orgánu.
13. Z vyrozumění státních zastupitelství se přitom podávají konkrétní a srozumitelné důvody, proč není v dané věci důvod zahajovat trestní stíhání pro podezření z trestného činu. Současně z nich vyplývá, že některé stěžovatelem namítané skutečnosti mohly dosahovat nanejvýš intenzity přestupkového jednání, a proto byly postoupeny příslušnému správnímu orgánu. KSZ se rovněž ztotožnilo se závěrem OSZ, že podstatou podání a celé věci jsou tzv. sousedské spory a z nich vyplývající schválnosti, které je primárně nutné řešit prostředky občanského práva, případně v rámci přestupkového řízení.
14. Za této situace nelze dospět k závěru, že by postupem policejního orgánu nebo vyrozuměními OSZ a KSZ došlo k porušení základních práv stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení se jeho podáními zabývaly, provedly potřebná šetření, své závěry řádně odůvodnily a tyto závěry byly následně přezkoumány v rámci soustavy státního zastupitelství. Ústavní soud v nich neshledal žádné ústavněprávní pochybení. Představuje-li právo na účinné vyšetřování požadavek náležité péče, nikoli odpovědnost za výsledek, v nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení těmto standardům dostály.
15. Pokud stěžovatel v obecné rovině uvádí, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, je třeba poukázat na to, že toto tvrzení v ústavní stížnosti blíže nerozvádí. Neuvádí, za jakých okolností mu mělo být nahlížení do spisu odepřeno, a netvrdí ani skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit zásah do jeho ústavně zaručených práv.
16. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že není a nemůže být jeho posláním, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor či dohled nad jejich jednotlivými dílčími úkony trestního řízení, nemá-li posuzovaná věc ústavněprávní rozměr. Tyto úkoly plní v přípravném řízení státní zastupitelství, které v nyní posuzované věci příslušnou kontrolu též opakovaně uskutečnilo. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení úkonů trestního řízení, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s ústavněprávními požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jelikož ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu