Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Jenerálem, advokátem se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2026 č. j. 30 Nt 1865/2025-68 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2026 č. j. 2 To 22/2026-80, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jakož i principu presumpce neviny a principu in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. K namítaným porušením mělo dojít tak, že obecné soudy nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu vyhodnotily stěžovatelem předložený revizní znalecký posudek jako nedostačující k odůvodnění povolení obnovy trestního řízení.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 6. 2023 č. j. 37 T 11/2022-485, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 1. 2024 č. j. 5 To 58/2023-545 byl stěžovatel uznán vinným mj. ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k propadnutí části majetku. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2024 č. j. 11 Tdo 458/2024-685 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
3. Dne 15. 12. 2025 podal stěžovatel v souladu s § 280 trestního řádu návrh na povolení obnovy trestního řízení ve výroku o vině ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 3 výroku rozsudku krajského soudu, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu, a to pro existenci revizního znaleckého posudku, který dle stěžovatele zpochybňoval příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného.
4. Napadeným usnesením krajský soud dle § 283 písm. d) trestního řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že z revizního znaleckého posudku neplynou takové nové skutečnosti, které by byly způsobilé, ať už samy o sobě či ve spojení se skutečnostmi známými již dříve, odůvodnit revizi skutkových a právních závěrů zjištěných v původním řízení, a přivodit tak jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Stěžovatelem ze znaleckého posudku konstruovaná pochybnost o jeho vině, je totiž dle krajského soudu pouhou pochybností teoretickou, nikoli však důvodnou. Proti usnesení podal stěžovatel včasnou stížnost.
5. Napadeným usnesením vrchní soud podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítl. Vrchní soud se v prvé řadě ztotožnil se závěry napadeného usnesení krajského soudu a odkázal na ně s tím, že ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a následkem spočívajícím v úmrtí poškozeného nepřinesl revizní znalecký posudek nové poznatky. Vrchní soud dále nepřisvědčil ani dalším stížnostním námitkám stěžovatele souvisejícím s tvrzenými procesními pochybeními v řízení před krajským soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím v prvé řadě s argumentem, že postup obecných soudů při posouzení skutečností vyplývajících z revizního znaleckého posudku byl v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, neboť namísto zkoumání, zda revizní posudek vyvolává důvodný předpoklad jiného rozhodnutí, obecné soudy po stěžovateli požadovaly, aby již v řízení o povolení obnovy nade vší pochybnost prokázal odlišný průběh příčinné souvislosti. V důsledku postupu obecných soudů dle stěžovatele nedošlo k odstranění vzniklé důkazní nejistoty a k založení rozporu s principem presumpce neviny a in dubio pro reo. Obecné soudy dále dle stěžovatele vyložily obsah revizního znaleckého posudku selektivně v jeho neprospěch a v odůvodnění svého postupu neuvedly dostatečně ústavně akceptovatelné úvahy. Konečně obecné soudy naložily nepřiměřeně formalisticky s návrhem na výslech znalců.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Obnova trestního řízení je mimořádným opravným prostředkem. Předmětem řízení o povolení obnovy není přezkum věcné správnosti, zákonnosti ani odůvodněnosti původního meritorního rozhodnutí a v řízení se zásadně neposuzuje otázka viny ani trestu. V případě zamítnutí návrhu na povolení obnovy musí obecné soudy dostatečně vysvětlit, proč předložené skutečnosti či důkazy nepovažují za nové skutečnosti či důkazy způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, přičemž jejich formální odmítnutí bez konkrétního posouzení jejich relevance zásadně nepostačuje. Při posouzení nových skutečností a důkazů obecné soudy nečiní pouze formální zjištění, že určitý důkaz dříve nebyl proveden, nýbrž posuzují také to, zda tento důkaz ve spojení s dosavadními důkazy může vést k odlišnému hodnocení věci (srov. např. nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3048/21).
10. Z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje závěry hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, ledaže zjistí existenci takových vad, které dosahují ústavněprávní intenzity. Tento závěr se totožně vztahuje i na řízení o návrhu na povolení obnovy před obecnými soudy, kde se nové skutečnosti a důkazy posuzují ve vztahu k důkazům a skutkovým zjištěním z původního řízení, nikoli izolovaně. Dále platí, že hodnocení má zůstat pouze v pravděpodobnostní rovině, kdy obecné soudy mají zkoumat, zda nový důkaz či skutečnost může odůvodnit příznivější rozhodnutí, nikoli předem definitivně rozhodnout o vině či trestu (srov. např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08, nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo usnesení ze dne 9. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 744/21). Obecné soudy musí posoudit relevanci a důkazní význam předkládaných skutečností a důkazů, přičemž nemusí povolit obnovu na základě důkazu hypotetického, zjevně pochybného nebo takového, který neposkytuje důvodný předpoklad možné změny pravomocného rozhodnutí. V případě revizního znaleckého posudku pak posuzují zejména to, zda obsahuje nové skutečnosti a důkazy, používá nové vědecké metody nebo vede k odlišnému skutkovému závěru a zda tento rozdíl může zasáhnout do skutkového závěru původního výroku. Samotné předložení dalšího posudku nebo pouhý odlišný odborný názor automaticky k povolení obnovy nepostačuje. Uvedené závěry vyplývají mj. též ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl ÚS-st. 50/20, na nějž stěžovatel odkazuje.
11. Mezi výjimečné případy dosahující ústavněprávní intenzity, které opravňují Ústavní soud ke kasačnímu zásahu, se řadí zejména (i) existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů, (ii) situace, kdy rozhodnutí obecných soudů svědčí o možné libovůli v rozhodování či o interpretační svévoli postrádající smysluplné odůvodnění, (iii) založení skutkových zjištění na důkazech získaných nezákonným způsobem nebo (iv) případy, kdy jsou přijaté závěry výrazem faktického omylu nebo logického excesu (srov. např. nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22, nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18, nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
12. Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů v projednávané věci žádný z uvedených ústavněprávně relevantních excesů spatřovat nelze. Především se totiž není možné ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy ve vztahu k předloženému reviznímu znaleckému posudku v řízení o návrhu na povolení obnovy uplatnily vyšší důkazní standard, než je pouhá způsobilost vyvolat důvodný předpoklad jiného rozhodnutí. Naopak lze přisvědčit závěrům obecných soudů v tom, že taková domněnka stěžovatele vyplývá zejména z toho, že důsledky závěrů revizního znaleckého posudku do určité míry přeceňuje, a tedy de facto dezinterpretuje. Jak ze samotného revizního znaleckého posudku, tak z napadených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti lze seznat, že závěry posudku jsou do značné míry nejednoznačné a že se pohybují především v hypotetické rovině, jež na projednávanou věc nemá přímý dopad, a tedy nemá ani takový dopad, který by odůvodňoval existenci takových skutečností, jež by mohly samy o sobě či ve spojení s jinými skutečnostmi odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, resp. závěry již existujícího rozhodnutí v dostatečné intenzitě zpochybnit. Nejenže se proto postup obecných soudů při hodnocení revizního znaleckého posudku v projednávané věci nevyznačoval ústavněprávně relevantními vadami, ale nebyl ani v rozporu se stěžovatelem odkazovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu, jakož ani se zákonnou úpravou vztahující se k povolení obnovy trestního řízení.
13. Učiněný závěr současně vede k popření dalších námitek stěžovatele souvisejících se skutkovým stavem zjištěným obecným soudem v původním rozhodnutím ve věci, jenž nebyl stěžovatelem předloženým znaleckým posudkem pro jeho nejednoznačné závěry dostatečně zpochybněn. Důkazní nejistota, na niž stěžovatel poukazuje, tak v rozporu s jeho tvrzením předložením revizního znaleckého posudku ani nevznikla, a princip presumpce neviny ani in dubio pro reo proto nebyly v otázce posouzení jeho viny dotčeny. Z totožných důvodů nelze přisvědčit ani námitce deformace důkazů či deficitu v posouzení příčinné souvislosti obecnými soudy, neboť selektivního výkladu závěrů vyplývajících z revizního znaleckého posudku, jímž se deformace důkazů vyznačuje, se nedopustily obecné soudy, nýbrž do určité míry právě stěžovatel.
14. V rozporu s tvrzením stěžovatele pak na postup obecných soudů ve vztahu k návrhu na výslech znalců nelze nahlížet jako na jakkoli formalistický či zakládající vadu opomenutého důkazu. Formalistický postup může v kontextu problematiky opomenutých důkazů dosahovat ústavněprávní intenzity zejména tehdy, kdy obecný soud důkazní návrh zcela ignoruje nebo jej zamítne bez adekvátního odůvodnění (srov. např. srov. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16, nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 či nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu však plyne, že soud neprovedl důkaz výslechem znalců zejména proto, že o závěrech stěžovatelem předloženého znaleckého posudku neměl pochybnosti, a šlo by proto o důkaz nadbytečný. S odkazem na ústavní stížnost současně ani nešlo o situaci nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele, a to zejména proto, že sám obhájce stěžovatele ve veřejném zasedání před krajským soudem uvedl, že v případě absence pochybností soudu o závěrech znaleckého posudku stěžovatel na výslechu znalců netrvá. O absenci ústavně právně relevantní vady namítané stěžovatelem proto nelze mít pochyb.
15. Konečně se Ústavní soud neztotožnil ani s námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jak krajský soud, tak soud vrchní v odůvodněních svých rozhodnutí pečlivě a srozumitelně popsaly a vysvětlily, z jakých důvodů nelze mít za to, že by skutečnosti vyplývající z revizního znaleckého posudku byly s to naplnit hypotézu právní normy obsažené v § 278 odst. 1 trestního řádu, a dostály tak požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývajícím z práva na spravedlivý proces (srov. např. srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21, nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16, nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 3489/14 nebo usnesení ze dne 24. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 2979/25).
16. Z výše uvedeného proto plyne, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena vadami ústavněprávního charakteru, neboť jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu