Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 18. března 2026 č. j. 4 Tdo 171/2026-232, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2025 č. j. 5 To 175/2025-172 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2025 č. j. 10 T 35/2025-133, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2025 č. j. 10 T 35/2025-133, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025 č. j. 5 To 175/2025-172, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne ze dne 18. 3. 2026 č. j. 4 Tdo 171/2026-232 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutek popsaný v napadených rozhodnutích nevykazuje všechny znaky trestných činů, za které byl odsouzen. Z popisu skutku zejména nevyplývá, že by byla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví. Aby mohl být stěžovatel za spáchání tohoto trestného činu odsouzen, muselo by být spolehlivě a jednoznačně zjištěno, že měl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Toto však ze skutkové věty (ani z odůvodnění rozhodnutí) nevyplývá. Stěžovatel má za to, že obecné soudy měly velmi pečlivě vážit, zda je možné označit za pokus těžkého ublížení na zdraví takové jednání, které poškozenému nezpůsobilo dokonce ani ublížení na zdraví. Stěžovatel nesouhlasí také s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s otázkou nutné obrany. Dále stěžovatel uvádí k jednání, které bylo kvalifikováno jako "výtržnost", že napadení poškozeného ze strany stěžovatele dle popisu skutku mělo následovat poté, co poškozený fyzicky napadl stěžovatele. Takovéto jednání nemůže být posuzováno jako výtržnost. Dále argumentuje rozporem mezi skutkovými zjištěními a závěry obecných soudů, a to především v konstatování obecných soudů, že stěžovatel udeřil poškozeného do hlavy "teleskopickým" obuškem. Ze žádného procesně použitelného důkazu tato skutečnost nevyplynula. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že obdobnou námitku uvedenou v odvolání vypořádal krajský soud s odkazem na podání vysvětlení učiněná stěžovatelem, poškozeným a svědkyní před zahájením trestního stíhání. Úřední záznamy nicméně nebylo možné použít jako důkaz, ani k nim přihlédnout.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti stěžovatel vznáší obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Naposledy tak učinil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, ve kterém jsou podrobně vypořádány námitky, které stěžovatel přednáší i Ústavnímu soudu - k prokázání subjektivní stránky jednání stěžovatele stran trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, viz body 36. a 38.-42., k problematice nutné obrany stěžovatele viz body 43. a 44., k naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se pak vztahují body 45. a 46. napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k detailnímu vypořádání shodných námitek stěžovatele Nejvyšším soudem na napadené usnesení Ústavní soud v uvedeném rozsahu odkazuje a upozorňuje, že svým postupem se stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud může pouze potvrdit správnost závěrů Nejvyššího soudu (a nižších instancí), že stěžovatel se dopustil vůči poškozenému cíleného úderu střední intenzity vedeného na hlavu (tedy jeho jednání směřovalo ke způsobení vážné poruchy zdraví a jen pouhou shodou okolností na vůli stěžovatele nezávislých nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví), že se tak stalo v okamžiku, kdy neprobíhal žádný trvající ani bezprostředně hrozící útok poškozeného (poškozený po předchozím incidentu konflikt ukončil a odcházel, zatímco stěžovatel se natáhl do vozidla pro obušek a poškozeného vzápětí udeřil do hlavy) a že se stěžovatel dopustil fyzického napadení na místě veřejnosti přístupném, přičemž šlo o cílené násilné jednání vedené proti hlavě poškozeného, nikoli o bagatelní exces, přičemž incidentu byly bezprostředně přítomny další osoby, konkrétně manželka poškozeného a jeho dvě nezletilé dcery.
6. Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se neprokázání použití teleskopického obušku, Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů jsou ve shodě s provedenými důkazy. Obecné soudy vyšly z výpovědi poškozeného a z vypracovaného znaleckého posudku (posuzujícího zranění hlavy poškozeného) a dospěly k závěru, že lze polemizovat pouze o tom, zda byl teleskopický obušek z kovového materiálu či z materiálu jiného. Nadto byl stěžovatel upozorněn, že upřesnění tohoto dílčího skutkového závěru nemůže ovlivnit právní posouzení útoku na poškozeného v situaci, kdy není sporu o tom, že stěžovatel použil zbraň s patřičnou tvrdostí a nikoli jen jakousi bakelitovou atrapu obušku. S tím Ústavní soud souhlasí. Polemika stěžovatele týkající se přesného označení užitého nástroje, je v podstatě irelevantní, jelikož z provedeného dokazování je zřejmé, jaké vlastnosti nástroj použitý k útoku musel mít, což je okolnost důležitá pro závěry ohledně trestné odpovědnosti stěžovatele.
7. K odkazu krajského soudu na procesně nepoužitelné úřední záznamy o podaných vysvětleních Ústavní soud podotýká, že v tomto ohledu má stěžovatel pravdu. Krajský soud nemůže v odůvodnění svého rozhodnutí odkazovat na procesně nepoužitelné důkazy, a kromě toho se nemůže dopouštět ani nevyžádaných, a především neprokázaných úvah (viz zejména bod 6. rozsudku krajského soudu). Nicméně co se týče odkazu krajského soudu na procesně nepoužitelné úřední záznamy, je nutno vzít do úvahy skutečnost, že se týkaly právě námitky zpochybňující závěr o použití teleskopického obušku. Tato okolnost, jak již bylo vysvětleno, nemá v podstatě vliv na rozhodnutí o vině stěžovatele, neboť při prokázání (procesně použitelnými důkazy) skutečnosti, že stěžovatel zaútočil zbraní s patřičnou tvrdostí na hlavu poškozeného, je svým způsobem lhostejno, zda se jednalo konkrétně o teleskopický obušek. V posuzované věci proto nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Obecně ovšem nelze akceptovat, aby na procesně nepoužitelných důkazech bylo vystavěno odůvodnění rozhodnutí. A pokud jde o domněnky krajského soudu obsažené v odůvodnění jeho rozsudku, rovněž v tomto ohledu Ústavní soud upozorňuje, že spekulativní úvahy o motivu jednání konkrétního účastníka řízení by neměly být součástí odůvodnění rozhodnutí, neboť mohou vzbuzovat pochybnost o nestrannosti soudu.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obecných soudů vztahující se k prokázání viny stěžovatele jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj tzv. libovolně, či že by došlo z jejich strany k neobjektivnímu a nekritickému hodnocení důkazů. K závěru o stěžovatelově vině dospěly obecné soudy na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, přičemž dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole. Vzhledem k tomu neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem porušily základní práva stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu