Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934, Rajhrad, sídlem Klášterní dvůr 932, Rajhrad, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 384/2026-789 ze dne 14. 4. 2026, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Tokad, s.r.o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 202 257,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel a vedlejší účastnice spolu v roce 2009 uzavřeli smlouvu o dodávce tepelné energie s předběžně sjednanou cenou 525 Kč/GJ, kterou mohla vedlejší účastnice jednostranně změnit. Stěžovatel za rok 2010 zaplatil zálohy a vedlejší účastnice mu následně při vyúčtování vrátila přeplatek o 202 257,50 Kč nižší, než by odpovídalo předběžně sjednané ceně. Právě tohoto rozdílu se stěžovatel domáhal.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 nejprve v roce 2014 žalobě stěžovatele vyhověl. Městský soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil. Oba soudy měly ujednání o jednostranné změně ceny za neplatné, a naopak předběžnou cenu 525 Kč/GJ za platnou. Nejvyšší soud však v roce 2017 rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že cena sjednaná jako předběžná nesplňuje požadavek určitosti, a je proto neplatná.
3. V dalším (nyní přezkoumávaném) řízení obvodní soud uložil rozsudkem ze dne 15. 10. 2024 vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 11 602,50 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu (190 655 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl. Obvodní soud vycházel ze závěru o neplatnosti sjednané ceny. Vedlejší účastnici tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Jeho rozsah se odvíjí od ceny obvyklé, která podle znaleckého posudku činila v roce 2010 průměrně 614,72 Kč/GJ. Při této ceně měl přeplatek činit 1 093 720 Kč, nikoli vyúčtovaných 1 082 117,50 Kč. Stěžovateli proto soud přiznal rozdíl ve výši 11 602,50 Kč. Soud zároveň uzavřel, že cena tepla za rok 2010 byla v souladu s kritérii cenové regulace (bod 30 rozsudku obvodního soudu).
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2025 potvrdil rozhodnutí ve věci samé (a dále zrušil nákladové výroky, o nichž bylo následně samostatně rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 3. 12. 2025). Námitky stěžovatele proti znaleckému posudku neshledal městský soud důvodnými (body 18 a 19 rozsudku městského soudu). Otázku, zda vedlejší účastnice pochybila při účtování ceny, označil vzhledem k neplatnosti smlouvy za bezvýznamnou, protože stěžovatel je povinen uhradit cenu obvyklou, nikoli účtovanou (bod 19 rozsudku). Uvedl rovněž, že stěžovatel netvrdil, že by se obvyklá cena určená znalcem vymykala pravidlům věcného usměrnění ceny (bod 19 rozsudku).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel předestřel otázku, zda výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy o dodávce tepla může převyšovat cenu stanovenou cenovým předpisem. Nejvyšší soud však uvedl, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Soudy totiž výši obohacení v souladu s judikaturou určily podle ceny obvyklé zjištěné znalcem. Podle Nejvyššího soudu zároveň zjistily, že cenovou regulaci nepřesahuje ani obvyklá cena, ani cena, kterou stěžovatel skutečně zaplatil (bod 4 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy, a skutková zjištění ani hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení přezkoumávat (bod 5 usnesení).
6. Stěžovatel podává ústavní stížnost. Její petit je formulován poněkud neurčitě, jelikož přímo neoznačuje napadené rozhodnutí. Konkrétně uvádí: "Na základě uvedených a doložených skutečností se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a vyslovil, že tímto rozhodnutím a řízením, které mu předcházelo, bylo zasaženo do práv stěžovatele na spravedlivý proces.". Ústavní soud však nepovažoval petit za vadný, byť s jistou mírou benevolence. Nevyzýval proto stěžovatele k odstranění vad podání a z celkového kontextu ústavní stížnosti dovodil, že stěžovatel brojí pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V záhlaví ústavní stížnosti totiž stěžovatel označuje pouze Nejvyšší soud a v ústavní stížnosti opakovaně hovoří o napadeném usnesení Nejvyššího soudu, naopak v případě rozhodnutí nižších soudů se o nich jako o napadených nezmiňuje.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy mylně dovodily, že v bezesmluvním vztahu (vztahu na základě neplatné smlouvy) není cenová regulace rozhodná. Soudy tak podle stěžovatele nepoužily kogentní právní předpis, který na věc zjevně dopadá, totiž cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (ERÚ) č. 7/2008, které podle stěžovatele závazně upravuje tvorbu ceny tepla bez ohledu na to, zda mezi stranami existuje smlouva. Touto jeho argumentací se navíc soudy nezabývaly. Nejvyššímu soudu stěžovatel konkrétně vytýká, že nesprávně vyložil odůvodnění městského soudu. Městský soud v bodě 19 rozsudku označil otázku souladu účtované ceny s cenovými pravidly za bezvýznamnou, zatímco Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že ani účtovaná, ani obvyklá cena cenovou regulaci nepřesahuje. Napadené usnesení je podle stěžovatele také vnitřně rozporné. Nejvyšší soud na jednu stranu tvrdí, že odvolací soud vyšel ze zjištění o souladu ceny s cenovou regulací, na druhou stranu uvádí, že odvolací soud tuto otázku neřešil a řešit nemusel. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že smlouva o dodávce tepelné energie je neplatná a tento závěr soudů považuje za protiústavní.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou posuzované věci je otázka, v jaké výši je vedlejší účastnice povinna vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení z plnění na základě neplatné smlouvy o dodávce tepelné energie. Jde tedy o otázku výkladu a aplikace podústavního práva bez zjevného ústavního přesahu, jejíž řešení je proto primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud do jejich rozhodování může zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup vybočil z mezí ústavnosti. To se v projednávané věci nestalo.
9. Podstata rozhodnutí obecných soudů je v zásadě jednoduchá. Smlouva o dodávce tepelné energie je pro neurčitost ceny neplatná, a stěžovatel je proto povinen za odebrané teplo zaplatit cenu obvyklou, nikoli cenu sjednanou ani účtovanou. Obvyklou cenu tepelné energie soudy určily na základě znaleckého posudku. Stěžovateli pak přiznaly rozdíl mezi přeplatkem, který mu při této ceně náležel, a přeplatkem, který mu vedlejší účastnice skutečně vrátila.
10. Tento stěžejní závěr napadených rozhodnutí stěžovatel ve skutečnosti ani nezpochybňuje. Pouze tvrdí, že se soudy měly podrobněji zabývat cenovou regulací. Obecné soudy však soulad s cenovou regulací neopomenuly, jak stěžovatel tvrdí. Již obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastnice postupovala při stanovení ceny tepla za rok 2010 v souladu se závaznými právními předpisy a že tato cena odpovídala pravidlům věcného usměrnění (body 16 až 18 rozsudku obvodního soudu). Obvodní soud přitom odkázal na závazné rozhodnutí ERÚ z roku 2016 ve věci vedlejší účastnice. Stěžovatel s tímto rozhodnutím ERÚ nadále v ústavní stížnosti polemizuje a svou argumentaci staví na tom, že rozhodnutí ERÚ je protiprávní. Přezkumu tohoto rozhodnutí se však v tomto řízení o ústavní stížnosti nelze domáhat (bez ohledu na to, že stěžovatel se proti rozhodnutí ERÚ nemohl bránit ani v tehdejším řízení, jehož nebyl účastníkem). Stěžejní, resp. jediná potenciálně ústavně relevantní námitka stěžovatele, že se obecné soudy posouzení cenové regulace zcela vyhnuly navzdory konkrétním námitkám stěžovatele, tedy neodpovídá obsahu napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatel rovněž mylně vykládá některé závěry obecných soudů. Tvrdí, že v bodě 19 odůvodnění městský soud označil za bezvýznamnou otázku, zda cena obvyklá nepřevyšuje cenu odpovídající cenové regulaci. Městský soud však označil za bezvýznamnou pouze otázku, zda vedlejší účastnice pochybila při účtování ceny. Důvodem je, že smlouva je neplatná, a stěžovatel je proto povinen uhradit cenu obvyklou, nikoli účtovanou. K ceně obvyklé naopak městský soud uvedl, že "[t]o, že by se znalcem určena výše obvyklé ceny vymykala obecně závazným pravidlům jejího věcného usměrnění, žalobce netvrdí ani v odvolání".
12. Lze shrnout, že stěžovatel relevantně nezpochybnil podstatu napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí jemu předcházejících. V ústavní stížnosti se pouze soustředil na jednotlivé formulace v odůvodnění obecných soudů, u nichž (nesprávně) dovozoval "extrémní vnitřní rozpornost" atp. Závěry obecných soudů přitom sám stěžovatel v řadě ohledů nepřesně vykládá, jak bylo popsáno výše. Údajné extrémní rozpory stěžovatel navíc vyzdvihuje, aniž by vysvětlil, jak by se vůbec mohly promítnout do výsledku sporu, natož v čem by měly porušovat jeho ústavně zaručená práva. Své námitky stěžovatel nepodporuje ani odkazem na jakoukoli relevantní judikaturu Ústavního soudu, pouze bez hlubšího odůvodnění dovozuje porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. I z toho je patrné, že ústavní stížnost představuje pokračující a neopodstatněnou polemiku se závěry obecných soudů v podústavní rovině.
13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu