2. Mám za to, že pouze řádně odůvodněná a konzistentní rozhodnutí nejvyšších soudů vysílají účastníkům řízení i nižším soudům jasnou zprávu, jakým způsobem se s jejich právní argumentací vypořádal. Pouze taková rozhodnutí omezují prostor pro případnou svévoli a umožňují obdobně rozhodovat i ve srovnatelných případech.
3. Pokud v konkrétním případě Nejvyšší soud mění rozhodnutí odvolacího soudu a rozhoduje ve věci samé [§ 234d odst. 1 písm. b) o.s.ř.] a zároveň přitom sjednocuje rozhodovací praxi obecných soudů, je nezbytné v takovém případě trvat na skutečně kvalitním odůvodnění rozhodnutí, které se řádně vypořádává nejen s argumentací účastníků řízení, ale rovněž s dosavadní argumentací soudů nižších instancí. Jedině tak může Nejvyšší soud dostát své nezastupitelné a jedinečné role sjednotitele judikatury a přispívat ke zvýšení předvídatelnosti soudního rozhodování a celkově právní jistotě.
4. V posuzované věci, ve které šlo mj. o výklad ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce (norma s tzv. relativně neurčitou hypotézou), mám za to, že Nejvyšší soud této své role nedostál. U aplikace tohoto typu norem Nejvyšší soud svou vlastní judikaturou ustálil přístup, že mění-li závěry odvolacího soudu, který aplikoval normu s relativně neurčitou hypotézou, musí být měněné úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 z 20. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007 z 21. 10. 2008 či sp. zn. 21 Cdo 90/2021 z 8. 4. 2021). Z odůvodnění Nejvyššího soudu v posuzované věci ale nic takového neplyne, neboť v něm úvahy o zjevné nepřiměřenosti absentují.
5. K otázce "zjevné nepřiměřenosti úvah" odvolacího soudu se Nejvyšší soud vyslovil až ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (viz shrnutí vyjádření Nejvyššího soudu v bodě 16 a 18 nálezu). Již v tomto shledávám porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a taktéž nežádoucí signál do soudní soustavy. Mám totiž za to, že jakmile si Nejvyšší soud sám pro sebe ve své vlastní ustálené rozhodovací praxi nastaví určitá procesní pravidla, je třeba, aby tímto způsobem postupoval. Pokud se chtěl Nejvyšší soud od této ustálené judikatury odklonit, měl k tomu využít standardní postup.
6. Nemohu se dále ztotožnit se závěrem většiny senátu uvedeným v bodě 42 nálezu, že jako celek odůvodnění Nejvyššího soudu v této věci splňuje ústavní požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Shledávám v něm totiž nikoli nevýznamné mezery, určitou míru nekonzistentnosti a odklon od jeho vlastní ustálené judikatury.
7. Nejvyšší soud na úvod v bodech 20 až 22 napadeného rozsudku vymezuje, k čemu soudy nižších stupňů správně přihlédly a co naopak zohledněno být nemělo a nemohlo. Z odůvodnění rozhodnutí okresního a krajského soudu vyplývá, že do té doby byla stěžovatelka bezproblémovou zaměstnankyní, snažila se vycházet vedlejšímu účastníkovi vstříc i nad rámec svých povinností (bod 7 rozsudku okresního soudu a bod 19 rozsudku krajského soudu). S těmito závěry se přitom Nejvyšší soud ztotožnil (bod 21 napadeného rozhodnutí). Na to dále Nejvyšší soud navázal tím, co krajský a okresní soud ve své argumentaci zohlednit neměly. Vymezil, že v posuzované věci žádnou roli nemohla hrát skutečnost, že stěžovatelka žádala o čerpání dovolené v době, kdy evidovala přesčasy, jakož i nevyčerpanou dovolenou z minulého roku. Doplnil, že soudy nesprávně vzaly v úvahu i skutečnost, jakým způsobem vedlejší účastník povolil stěžovatelce čerpání dovolené (bod 22 napadeného rozsudku).
8. Následně však Nejvyšší soud v bodě 23 napadeného rozsudku, bez návaznosti na předchozí úvahy, konstatoval, že neomluvená absence v délce jedné směny přes výslovný nesouhlas vedlejšího účastníka jakožto zaměstnavatele, dosahuje intenzity potřebné k tomu, aby mohlo být toto její jednání označeno za závažné porušení povinnosti ze strany zaměstnance ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce a aby proto mohl vedlejší účastník dát zaměstnankyni výpověď. Nekonzistentnost této úvahy Nejvyššího soudu shledávám zejména v tom, že ač Nejvyšší soud vymezil, co mělo být zohledněno, následně bez dalších úvah ale najednou obrátil a určil, že jednání stěžovatelky v této věci je takové povahy, že tyto jinak zohledňované okolnosti (k jejich výčtu srov. např. bod 28 rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 833/2022 z 8. 6. 2022) v zásadě nemají hrát při posuzování jednání stěžovatelky žádnou roli.
9. Právě tuto právní úvahu považuji za těžiště rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten ale podle mého názoru dostatečně nevysvětlil, proč bylo jednání stěžovatelky v posuzované věci tak specifické povahy, že obecné soudy při jeho hodnocení nemohly žádným způsobem hodnotit i další okolnosti případu, což z jeho dosavadní judikatury dosud nijak nevyplývalo.
10. Nelze ani pominout, že argumentace Nejvyššího bodu v bodě 23 napadeného rozsudku může dopadat i na další porušení, kterých se zaměstnanci vůči zaměstnavatelům mohou dopustit, avšak není zřejmé kterých. Budou závěry Nejvyššího soudu použitelné např. i při kouření na pracovišti přes výslovný zákaz? Či při nošení nevhodné obuvi na pracovišti přes výslovný zákaz? I ve všech těchto případech jde de facto o porušení povinnosti zaměstnance, které představuje porušení řídící a organizační pravomoci zaměstnavatele vůči zaměstnanci, jakož i porušení důvěry.
11. Mám za to, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím nejenže nenaplnil svou roli sjednotitele judikatury, ale naopak vnesl do rozhodování pracovněprávních sporů vyšší míru nejistoty, neboť rozostřil dosud judikaturou uplatňované metodologické přístupy při hodnocení tak sociálně citlivé otázky, jakou je ukončení pracovního poměru. Podle mého názoru totiž není do budoucna zřejmé, kdy ještě obecné soudy musí aplikovat dosavadní judikaturou dovozená kritéria a kdy už bude porušení povinností zaměstnance takové intenzity, že samo o sobě obstojí jako samonosné kritérium pro ukončení pracovního poměru pro závažné porušení povinností.
12. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo být Ústavním soudem zrušeno jako rozporné s právem stěžovatelky na soudní ochranu zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť by dalo Nejvyššímu soudu možnost se věcí znovu zabývat a odstranit alespoň výše uvedené nejasnosti.
Kateřina Ronovská