Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Suzann Ishola, zastoupené advokátem JUDr. Ladislavem Salvetem, sídlem Sedlčanská 1044/18, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 119/2025-42 ze dne 30. 4. 2026 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 79/2023-107 ze dne 7. 5. 2025, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 431177/2023 ze dne 6. 3. 2023 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15 č. j. ÚMČ P15 56681/2022/OST/PDo ze dne 21. 11. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 15 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Správní orgány uložily stěžovatelce povinnost opatřit v osmiměsíční lhůtě projektovou dokumentaci nezbytných úprav stavby "Zámek Petrovice". Tato rozhodnutí městský soud rozsudkem č. j. 8 A 79/2023-66 zrušil, protože úřad v rozporu s § 137 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), současně nerozhodl o poskytnutí zálohy stavebního příspěvku na úhradu nákladů na pořízení projektové dokumentace.
2. Nejvyšší správní soud (NSS) však následně ke kasační stížnosti magistrátu rozhodnutí městského soudu rozsudkem č. j. 8 As 232/2024-43 zrušil. NSS vyložil § 137 odst. 5 ve spojení s § 138 odst. 1 stavebního zákona tak, že řízení o záloze stavebního příspěvku je zahájeno na žádost a rozhodnutí o záloze není podmínkou pro vydání rozhodnutí o povinnosti opatřit projektovou dokumentaci. Nesplnění této podmínky proto nepůsobí nezákonnost rozhodnutí o nařízení opatření projektové dokumentace.
3. Městský soud následně napadeným rozsudkem rozhodl v souladu se závazným názorem NSS a žalobu zamítl. Stejně jako v původním rozsudku uvedl, že rozhodnutí správních orgánů nejsou nepřezkoumatelná, a neshledal důvodnými ani žalobní body napadající rozhodnutí po věcné stránce. NSS následnou kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, protože rozsudek městského soudu nebyl nepřezkoumatelný a další námitky stěžovatelky byly nepřípustné.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, protože porušují její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (Listina). Správní soudy navíc podle stěžovatelky porušily také její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že úřad měl rozhodnout o poskytnutí zálohy stavebního příspěvku na úhradu nákladů na pořízení projektové dokumentace. Souhlasí s výkladem, který v prvním (zrušeném) rozsudku zaujal městský soud. Výklad poskytnutý NSS podle stěžovatelky odporuje principu "in dubio pro libertate", jelikož si NSS mezi dvěma možnostmi výkladu vybral ten, který je pro vlastnické právo stěžovatelky méně příznivý. Podle stěžovatelky je výklad § 137 odst. 5 stavebního zákona naprosto jasný a nevzbuzuje žádné pochybnosti. Jazykový výklad tudíž není třeba "překonávat či doplňovat jinými metodami výkladu". Odkazuje přitom na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, podle kterého je nutno prvotně vycházet z doslovného znění ustanovení a pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti či rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
7. Ústavní soud připomíná, že výklad podústavního práva je primárně věcí obecných soudů, nevybočuje-li z mezí ústavnosti. Pro zjištění toho, co plyne z určitého ustanovení zákona (tj. pro zjištění obsahu právní normy), je třeba vycházet ze všech obecně uznávaných výkladových metod (jazykový, systematický, historický a teleologický výklad). To vyplývá i ze stěžovatelem uvedeného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, podle kterého lze v případě rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Přestože jazykový výklad představuje "prvotní přiblížení k obsahu právní normy", nemůže jít o výklad jediný. Takový přístup k výkladu práva plyne z rozsáhlé judikatury Ústavního soudu i z doktríny (z nedávné doby viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/24, body 32 až 38; a tam citovaná judikatura; ke vztahu jednotlivých výkladových metod již také nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97; srov. také např. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 77-205).
8. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že výklad § 137 odst. 5 stavebního zákona nevyžaduje další metody výkladu nad rámec výkladu jazykového. NSS v rozsudku č. j. 8 As 232/2024-43 vhodně zvážil všechny výkladové metody (zejména systematickou a teleologickou), vysvětlil jejich význam a dospěl k právnímu závěru, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Není nic protiústavního na tom, že řízení o záloze stavebního příspěvku je zahájeno na žádost a rozhodnutí o záloze není podmínkou pro vydání rozhodnutí o povinnosti opatřit projektovou dokumentaci. Napadené rozhodnutí městského soudu založené na tomto právním závěru proto v ústavněprávním přezkumu obstojí stejně jako napadený rozsudek NSS, který opakované námitky o výkladu § 137 odst. 5 stavebního zákona označil za nepřípustné.
9. Stěžovatelka dále namítá, že se správní soudy nedostatečně zabývaly některými jejími námitkami, čímž porušily její právo na soudní ochranu. Argumentace však spíše směřuje k věcnému vypořádání námitek (námitka vypořádána byla, ale podle stěžovatelky chybně), nikoliv k úplné absenci odůvodnění. Ústavní soud však podotýká, že právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí neprolamuje procesní povahu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak (viz nález sp. zn. I. ÚS 1815/25, body 30 až 33, a tam citovaná judikatura).
10. Ústavní soud neshledává nic protiústavního ani na závěru NSS o nepřípustnosti námitek ohledně neurčitosti jedné z podmínek v rozhodnutí stavebního úřadu, uložení povinnosti zapracovat do projektové dokumentace dokument Národního památkového ústavu a konzultovat dokumentaci s dotčeným orgánem státní památkové péče. Tyto námitky navíc nedosahují ústavněprávní roviny.
11. Podstatná část ústavní stížnosti je založena na zpochybnění památkové ochrany zámku Petrovice. Ústavní soud ale připomíná, že stěžovatelčina žádost na zrušení prohlášení zámku za kulturní památku je předmětem jiného řízení, které nebylo dosud pravomocně skončeno. Předmětem řízení před správními soudy v této věci není. Správní orgány i soudy proto musí vycházet z faktu, že zámek Petrovice podle Ústředního seznamu kulturních památek České republiky je kulturní památkou. Námitky stěžovatelky, že jde o kulturní památku "pouze formálně", pomíjí smysl řízení o zrušení prohlášení za kulturní památku, které sama v lednu 2022 zahájila.
12. Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatelky. Stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu