Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti RNDr. Václava Řezníčka, MBA, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 2026 č. j. 21 As 213/2025-38 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. září 2025 č. j. 63 A 15/2024-129, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Správy Národního parku Šumava, jako vedlejšího účastníka řízení, sídlem 1. máje 260, Vimperk, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, která jsou označena v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Správa Národního parku Šumava opatřením obecné povahy zakázala vstup do části národního parku. Proti opatření obecné povahy brojil stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích svým prvním rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud však první rozsudek krajského soudu zrušil a vytkl mu, že nenařídil jednání ve věci. Krajský soud v Českých Budějovicích tedy rozhodoval ve věci podruhé a žalobu opět zamítl, tentokrát již poté, co nařídil jednání (napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2025 č. j. 63 A 15/2024-129). Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2026 č. j. 21 As 213/2025-38). Druhý rozsudek krajského soudu a druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud odmítl provést všechny stěžovatelem navrhované důkazy, a zatížil tak své rozhodnutí vadou, kterou měl Nejvyšší správní soud povinnost odstranit. Soudy podle stěžovatele totiž provedení důkazů navázaly na požadavek, aby stěžovatel byl již dříve procesně aktivní v procesu přijímání opatření obecné povahy.
6. K této námitce Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel nerozlišuje dva různé aspekty přezkumu ze strany správních soudů v této věci. Správní soudy se na straně jedné zabývaly důkazními návrhy stěžovatele k odborným otázkám. Na straně druhé se zabývaly rozsahem soudního přezkumu. V prvním ohledu stěžovatel opomíjí, že krajský soud nezamítl jeho důkazní návrhy k odborným otázkám proto, že stěžovatel nebyl aktivní v procesu vydávání opatření obecné povahy. Zamítl je proto, že důkazní návrhy považoval za nadbytečné (bod 23 rozsudku krajského soudu). Stěžovatelem navrhované důkazy totiž směřovaly k prokázání jeho subjektivního přesvědčení o neprospěšnosti vymezení území bez vstupu člověka. Skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci však byly dostatečně prokázány obsahem spisu Správy Národního parku Šumava.
7. Co se týče druhého aspektu, pouze přezkum proporcionality (tedy ne jiných aspektů) opatření obecné povahy podmínily správní soudy podáním námitek ze strany stěžovatele již v procesu jeho přijímání. Nejvyšší správní soud v souladu se svou judikaturou vysvětlil, že pro přezkum proporcionality opatření obecné povahy je prostor při jeho přijímání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2020 č. j. 6 As 270/2019-38). Pokud však stěžovatel námitky ohledně proporcionality opatření obecné povahy nepodal, pak pro přezkum těchto argumentů v soudním řízení již není prostor. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nepodání námitek v procesu přijímání opatření obecné povahy ve vztahu k některým krokům ovlivňuje rozsah soudního přezkumu. Věcný úspěch v řízení před soudem se tak zpravidla odvíjí od procesní aktivity navrhovatele. Pasivita stěžovatele nebrání při přezkumu opatření obecné povahy v soudním řízení správním posouzení nezákonností tohoto opatření (nikoli pouze nepřiměřeného zásahu do chráněných zájmů; srov. nález ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1472/12 , usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 3153/23, body 10 až 11). Zůstane-li navrhovatel v procesu přijímání opatření obecné povahy bez objektivních důvodů pasivní, nebude se soud zabývat posouzením přiměřenosti přijatého řešení (srov. nález ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 178/15, bod 37, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2011 sp. zn. 6 Ao 5/2011, body 31 až 32). V projednávané věci stěžovatel nijak netvrdil ani neprokazoval, že by existovaly objektivní důvody, které mu zabránily být aktivní v procesu přijímání opatření obecné povahy. Pouze tvrdil, že není jeho povinností sledovat úřední desku. Ústavní soud tedy ani této námitce nepřisvědčil.
8. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud nevypořádal jeho námitky z první kasační stížnosti, na kterou odkázal "v plném rozsahu". Ani tuto námitku neshledal Ústavní soud důvodnou. Nejvyšší správní soud s odkazem na příslušná ustanovení soudního řádu správního (§ 106 odst. 1, § 103 odst. 1, § 109 odst. 3, § 120) i svou judikaturu podrobně vysvětlil, proč takto obecný odkaz nepostačuje k tomu, aby se obsah první kasační stížnosti stal také obsahem kasační stížnosti proti druhému rozsudku krajského soudu (srov. body 19 a 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na postupu Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud nic neústavního.
9. Podstatou stěžovatelovy argumentace je však především jeho námitka, že Správa Národního parku Šumava vydala opatření obecné povahy z ideologických důvodů, a nepřípustně tak omezila jeho svobodu pohybu. K tomu Ústavní soud pouze uvádí, že svoboda pohybu není právem absolutním, tedy neomezitelným. Na vymezených územích lze svobodu pohybu omezit také za účelem ochrany přírody (čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Pokud tedy stěžovatel namítá, že samotná možnost omezení svobody pohybu je rozhodnutím ideologickým a nezákonným, pak opomíjí, že možnost jejího omezení vychází přímo z ústavního pořádku. V tomto ohledu tak zbývá jen zkoumat, zda je toto omezení vydáno na základě zákona a v jeho mezích. Tento přezkum je úkolem obecných soudů a Ústavní soud by zasáhl jen v případě porušení základních práv stěžovatele. Takové porušení však Ústavní soud neshledal. Správní soudy podrobily opatření obecné povahu podrobnému přezkumu a dospěly k závěru, že bylo vydáno správním orgánem, který měl k jeho vydání pravomoc a nepřekročil přitom meze své působnosti. Dále dospěly k závěru, že opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem a jeho obsah je v souladu se zákonem. Jeho proporcionalitou se nezabývaly z toho důvodu, že stěžovatel byl pasivní v procesu přijímání opatření obecné povahy, ve kterém měl možnost své námitky vznášet, ale neudělal to. Na těchto závěrech správních soudů ani jejich odůvodnění Ústavní soud neshledal nic neústavního. Veřejný zájem na ochraně přírody v daném případě pouze převážil nad individuálním zájmem stěžovatele vstupovat do klidových oblastí národního parku. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s výkladem Nejvyššího správního soudu, který stěžovateli vysvětlil povahu povinnosti státu chránit přírodu (bod 38 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
11. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele. Proto z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu