Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti D. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, advokátkou se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 202/2026-1338 ze dne 8. 4. 2026, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 43/2025-1139 ze dne 17. 6. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 5/2024-1058 ze dne 9. 12. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným spácháním zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil na poškozeném ve věku 13 let jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku krajského soudu. Za to byl odsouzen mj. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a bylo mu uloženo ochrannému léčení sexuologické v ústavní formě.
2. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci co do výroku o vině a trestu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením krajského soudu.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí porušují čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména namítá, že napadená rozhodnutí odporují presumpci neviny a pravidlu in dubio pro reo. Podle stěžovatele není dán logicky uzavřený řetězec důkazů, který by prokazoval sexuální aktivity, které tvrdil poškozený. Soudy zde pracovaly s nižším než požadovaným důkazním standardem. V případě pochybností tak mělo být postupováno ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel má rovněž za to, že krajský soud zvýhodnil výpověď poškozeného před obhajobou stěžovatele, neboť poškozený má na rozdíl od stěžovatele povinnost vypovídat pravdu. Proto však nemůže být výpověď stěžovatele méně věrohodná. Soudy nerespektovaly zvýšené nároky na dokazování v situaci tvrzení proti tvrzení. V takovém případě musejí soudy i podle judikatury Ústavního soudu postupovat obzvláště pečlivě. Odsouzení však stojí na jediné procesně použitelné výpovědi poškozeného, kterou stěžovatel popíral a kterou byly soudy povinny mimořádně pečlivě analyzovat a posoudit ve vztahu k ostatním důkazům. Soudy však opomenuly některé podstatné důkazy (např. prověření polohy stěžovatele pomocí Google Timeline a opětovné zkoumání stěžovatelova telefonu) a nekriticky převzaly znalecký posudek na osobu poškozeného, ačkoli vyšly najevo zjevné limity jeho podkladové báze. Znalec navíc při výslechu výslovně uvedl, že v případě prokázané změny skutkových okolností by musel poškozeného znovu zkoumat.
5. Stěžovatel také namítá, že závěr o bezbrannosti poškozeného nebyl dostatečně individualizován a vykazuje znaky záměny bezbrannosti s nezletilostí. Dále údajně nebyla u všech skutků, posouzených jako trestný čin znásilnění, dostatečně vyřešena otázka, zda vůbec naplňují znak jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Soudy také údajně nedostatečně odůvodnily přísnost trestu při současném uložení ústavního ochranného léčení. Nedostatečně vysvětlily, proč při zmenšení příčetnosti uložily desetiletý trest odnětí svobody i ústavní ochranné léčení. Není zřejmé, proč nepostačovalo mírnější řešení.
6. Podle stěžovatele navíc krajský soud nahradil část dokazování spekulativními a zlehčujícími úvahami, jež nalezly odraz zejména v bodu 47 rozsudku. Vrchní soud však nekorigoval pochybení krajského soudu a Nejvyšší soud se dostatečně nezabýval ústavněprávním rozměrem věci, zejm. opomenutými důkazy či hodnocením klíčového důkazu (výpovědi poškozeného). V posledku stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť již vykonává trest odnětí svobody a každý další den je zásahem do jeho osobní svobody.
7. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem stížnostních námitek a posoudil z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí, jakož i řízení, jež jejich vydání předcházela. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Všechny námitky parafrázované výše v bodech 4 až 5 byly obecnými soudy vyvráceny. Vrchní soud i Nejvyšší soud shodně konstatovaly, že stěžovatel uplatnil u příslušného opravného prostředku prakticky tutéž argumentaci, jako při své obhajobě před krajským soudem. Ústavní soud se podrobně zabýval stížnostní argumentací i obsahem napadených rozhodnutí a konstatuje, že ani argumentace v ústavní stížnosti se od té předestřené v odvolání a dovolání téměř neliší. Jak vrchní soud, tak Nejvyšší soud tyto námitky podrobně a přesvědčivě vyvrátily (ke zbývajícím námitkám viz dále). Není hospodárné na tomto místě znovu opakovat to, co již ústavně souladně posoudil vrchní soud i Nejvyšší soud. Ve stěžovatelově případě nepanovaly důvodné pochybnosti ani nebyly důkazy v extrémním rozporu s provedenými důkazy, ani nebyl skutek prokázán pouze na základě jednoho důkazu.
9. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by soudy hodnotily výpovědi stěžovatele a poškozeného jinak jen proto, že se nacházeli v odlišném procesním postavení. Krajský soud na základě znaleckého posudku, výslechu znalce a s řádným odůvodněním mj. shledal, že stěžovatel trpí poruchou sexuální preference typu homosexuální pedofilie - efebofilie a nemá žádný náhled na patologii své sexuality ani na společenskou nebezpečnost svého jednání. Tento závěr není sám o sobě určující pro výrok o vině, na druhou stranu není porušením stěžovatelových základních práv, že i tento poznatek bere soud při hodnocení důkazů v potaz. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Napadená rozhodnutí stojí na jednoznačně prokázaném skutkovém zjištění, které bylo podrobně a pečlivě odůvodněno.
10. K námitkám uvedeným v bodu 6 výše: Důkazní závěry krajského soudu nespočívaly na spekulativních úvahách. Krajský soud patrně nemusel označit námitku stěžovatele za "hloupou" ani další námitku za "ještě hloupější", to nicméně ústavnost jeho závěrů samo o sobě nepodrývá. Podstatné je, že krajský soud tyto námitky hodnotil ve světle řádně posouzených důkazů, své úvahy předestřel a závěry přesvědčivě odůvodnil. Skutečnost, že se v tomto ohledu řídil také běžnými životními zkušenostmi např. o tom, že se do batohu vleze tričko nebo že se dítě při určitém úkonu nemusí nutně vzbudit, na tom ničeho nemění. Naopak takto obecné a plausibilní zkušenosti jsou běžnou součástí důkazních úvah, přičemž v dané věci nejsou nikterak excesivní (blíže viz bod 47 rozsudku krajského soudu).
11. Zjevně neopodstatněnou je také námitka, že se Nejvyšší soud nedostatečně zabýval ústavněprávním rozměrem věci. Nejvyšší soud v bodech 29 až 31 usnesení podrobně vysvětlil, proč nelze neprovedené důkazy považovat za opomenuté. Ústavní soud v tomto posouzení neshledal nic neústavního. Tento závěr je na podkladě rozhodnutí krajského soudu plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu. K hodnocení výpovědi poškozeného se rovněž opakovaně vyjádřil vrchní soud i Nejvyšší soud. Oba soudy řádně odůvodnily, že výpověď poškozeného nebyla osamocena, nýbrž že k závěru o spáchání daného skutku krajský soud dospěl při komplexním hodnocení všech důkazů. Tedy včetně především listinných důkazů (komunikace stěžovatele s poškozeným), výpovědí svědků (obsluha v restauraci atd.) či znaleckých posudků. Skutečnost, že stěžovatel přiřazuje některým důkazům jinou váhu, a dospívá tedy subjektivně k jinému závěru o podle něj správném skutkovém stavu, na ústavně konformním hodnocení důkazů ničeho nemění.
12. Ústavní soud dodává, že odkazy na nálezy Ústavního soudu uvedené v ústavní stížnosti nejsou v této věci zásadní. Stěžovatel poukázal na obecné ústavněprávní standardy především spravedlivého procesu, které byly v posuzované věci dodrženy.
13. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu