Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ch. L. N., zastoupeného JUDr. Evou Ropkovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 1065, Choceň, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 43/2026-128 ze dne 14. 4. 2026, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel (nar. 2000) je synem vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník byl na základě smíru z roku 2004 povinen platit stěžovateli výživné 282 EUR měsíčně. V roce 2022 Obvodní soud v Dannenbergu zamítl návrh stěžovatele na zvýšení výživného. Následně se vedlejší účastník před českými soudy domáhal zrušení povinnosti platit výživné zpětně od 28. 2. 2021 do budoucna s odůvodněním, že stěžovatel je již schopen se sám živit. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vedlejšího účastníka částečně vyhověl; vyživovací povinnost zrušil od 1. 8. 2024 do budoucna a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Hlavním důvodem rozhodnutí obvodního soudu bylo, že stěžovatel dokončil v červenci 2024 studia ziskem titulu D.Sc.
2. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Tedy rozhodl, že vyživovací povinnost se ruší od 28. 2. 2021 do budoucna. Současně stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 98 034,20 Kč. Městský soud stejně jako obvodní soud konstatoval, že stěžovatel studoval řadu nesouvisejících oborů, avšak na rozdíl od obvodního soudu shledal, že byl schopen se živit nejméně od března 2021, kdy již nestudoval v prezenční formě a kdy mu vedlejší účastník přestal platit výživné, neboť podle něj stěžovatel nedoložil, že by studoval. Soudy mj. zjistily, že stěžovatel ukončil magisterské vzdělání v roce 2022 (M.Sc.) a následně v roce 2024 získal titul D.Sc. na Vysoké škole A, Fakultě veřejnosprávních a ekonomických studií v X, přičemž v relevantním obdobní studoval v distanční formě.
3. Stěžovatel spatřuje v rozhodnutí městského soudu porušení svých práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Především namítá, že městský soud nesprávně vyhodnotil význam rozhodnutí německého soudu z roku 2022 o zamítnutí návrhu stěžovatele na zvýšení výživného. Soudy nepřiléhavě shledaly, že když soud návrh zamítl, nezabýval se otázkou trvání vyživovací povinnosti. Podle stěžovatele je zřejmé, že německý soud musel tuto otázku hodnotit jako předběžnou. Na základě tohoto rozhodnutí tak stěžovatel mohl legitimně očekávat, že povinnost vedlejšího účastníka trvá. Napadený rozsudek tak porušuje principy legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování.
4. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že se mohl sám živit. Poukazuje na dokončené vzdělání a na skutečnost, že jeho studium nepřesáhlo v České republice typických pět let pro zisk magisterského vzdělání. Je podle něj irelevantní, že studoval v distanční formě, neboť v období pandemie Covid-19 bylo veškeré studium v podstatě distanční. Stěžovatel považuje za diskriminační, že by pro účelnost studia musel studovat prezenčně a jen na českých vysokých školách. Stěžovatel připomíná, že studoval nepřetržitě po dobu 5 let, s minimálními příjmy a studia úspěšně dokončil. Rovněž namítá, že skutečnost, že je společníkem obchodní společnosti, na jeho neschopnosti se sám živit ničeho nemění, neboť podíl ve společnosti zakoupil pouze proto, aby ohromil vedlejšího účastníka; společnost nevykazuje žádný zisk.
5. Stěžovatel rovněž rozporuje výrok rozsudku o náhradě nákladů řízení. Namítá, že městský soud nerozhodl podle znění advokátního tarifu v tehdy platném, novelizovaném znění, který pro případy o výživném pro zletilého stanovuje tarifní hodnotu 10 000 Kč. Namísto toho vycházel z judikatury z doby před novelou a tarifní hodnotu určil jako součet dlužných částek opakujícího se plnění. Namísto nejvýše 15 600 Kč tak stěžovatel musí nahradit náklady 98 034,20 Kč. I v takovém případě však měla být povinnost k náhradě snížena moderační pravomocí soudu z důvodů zvláštního zřetele hodných. V posledku stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že není schopen uhradit částku náhrady nákladů řízení.
6. Ústavní soud posoudil ústavnost napadených rozhodnutí i řízení, jež jejich vydání předcházela, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Městský soud dostatečně odůvodnil, že z rozhodnutí německého soudu z roku 2022 neplyne, že by se soud zabýval trváním vyživovací povinnosti a že by tím bylo založeno stěžovatelovo legitimní očekávání. Městský soud znovu provedl důkaz tímto soudním rozhodnutím a shledal, že německý soud pouze určil, že výživné je ve stávající výši správně vypočítáno, proto stěžovatelův návrh zamítl, a existencí vyživovací povinnosti se nezabýval.
8. Co se týče přípravy stěžovatele na budoucí povolání, tak je pravdou, že stěžovatel studoval cca 5 let a získal magisterské vzdělání. Věc však není tak jednostranná, jak uvádí. Rozsudku městského soudu je totiž nutno rozumět v kontextu podrobných zjištění obvodního soudu. Soudy zjistily, že stěžovatel studoval řadu studijních programů, z nichž většinu nedokončil, a následně pokračoval stážemi a psychologickým kurzem na Univerzitě B, který také nedokončil. Z napadeného rozhodnutí nelze shledat, že by vyživovací povinnost byla zrušena jen proto, že stěžovatel studoval distančně na polské vysoké škole, fakultě v Y. V celkovém kontextu je nutno rozumět napadenému rozhodnutí tak, že ačkoli stěžovatel určitým způsobem studoval, není automatickou povinností rodiče jej vyživovat, pakliže není studium řádnou přípravou na budoucí povolání. Přičemž patřičná východiska městský soud řádně vyložil.
9. Sám stěžovatel připomíná, že již v roce 2022 disponoval magisterským diplomem. Pokud tedy soudy při celkovém hodnocení věci vzaly v potaz i to, že dosažené vzdělání není uznatelné českým Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a není v prezenční formě, není to samo o sobě porušením základních práv stěžovatele. Napadené rozhodnutí tedy nestojí pouze na zjištění, že stěžovatel studoval v distanční formě. Na jednu stranu pochopitelně není vyloučeno, že by vyživované dítě muselo studovat vždy jen a pouze v prezenční formě. Na druhou stranu je téměř notorietou, že distanční studium slouží mj. k tomu, aby studující mohl skloubit studium s prací, která mu má zajistit dostatečné prostředky. Ústavní soud poznamenává, že rozsudek městského soudu zjevně nebyl sepsán s nejvyšší mírou pečlivosti a že některé pasáže mohou působit nikoli stoprocentně přesvědčivě. Avšak co se týče věcných, obsahových důvodů, a především v kontextu předcházejícího rozsudku obvodního soudu rozsudek městského soudu naplňuje minimální požadavky kladené ústavním pořádkem.
10. Stěžovatel napadá také výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení výroku o nákladech řízení přistupuje výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení jsou proto zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (viz bod 34 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24). Sama výše částky náhrady nákladů tedy není ústavněprávně určující.
11. Stěžovatel však tuto dominantně neústavní povahu nákladů řízení pominul. Nepředložil žádný argument, v čem se dané rozhodnutí městského soudu vymyká z běžné zákonnosti a činí danou otázku ústavněprávně významnou či v čem je dána mimořádná okolnost případu. Potenciálně nesprávný výběr rozhodné normy advokátního tarifu, jako dokonce podzákonného předpisu, sám o sobě takovou mimořádnou okolností není.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Brně dne 3. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu