Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Krále, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, sídlem Kollárova 634/6, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2026 č. j. 22 Cdo 530/2026-375, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Aleny Brázdilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým se vedlejší účastnici do rozhodnutí Ústavního soudu ukládá zdržet se jakéhokoli jednání, kterým by měnila dosavadní faktické poměry týkající se užívání vymezené nemovitosti, omezovala přístup stěžovatele do této nemovitosti, nakládala s movitými věcmi nebo jinak vytvářela stav, jehož následky by bylo možno odstranit pouze s nepřiměřenými obtížemi.
2. Původní žalobkyně (právní předchůdkyně vedlejší účastnice) se u Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že spoluvlastnický podíl k označené nemovitosti byl ke dni úmrtí jejího manžela součástí společného jmění manželů. Okresní soud žalobě vyhověl a určil, že označená nemovitost k určenému dni součástí společného jmění manželů byla. Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele (žalovaného) rozhodnutí okresního soudu potvrdil, zrušil pouze výrok o nákladech řízení.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Krajský soud se při řešení stěžovatelem vznesených otázek neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Jde-li o totožnost předmětu řízení a překážku věci rozsouzené, odkázal na v řízení dříve vydané usnesení ze dne 18. 6. 2024 sp. zn. 22 Cdo 1280/2024.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele obecné soudy v rozporu s principem právní jistoty založily svá rozhodnutí na formalistickém výkladu procesních předpisů. Obecné soudy nerespektovaly význam překážky věci pravomocně rozhodnuté a chybně posoudily překážky v řízení, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V právě posuzované věci i v předchozím řízení byla rozhodující stejná skutková tvrzení, stejné právní důvody i stejné důkazní návrhy. Odlišnost spočívala pouze ve formulaci rozhodného okamžiku, k němuž mělo být vlastnictví určeno. Nejvyšší soud se s touto námitkou nevypořádal věcně a omezil se pouze na odkaz na dřívější rozhodnutí v této věci. Obecné soudy ani nevypořádaly námitku ohledně procesního nástupnictví, čímž bylo zasaženo do jeho práva na rovnost v řízení. Stěžovatel opakovaně namítal, že s vedením sporu nesouhlasí a bez jeho vůle není možné vést spor. Vedlejší účastnice nemůže za současných okolností být aktivně legitimovaná k vedení sporu proti druhému dědici, když ten s vedením sporu nesouhlasí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je navíc v tomto ohledu vnitřně rozporné.
5. Obecné soudy zcela pominuly jednu ze stěžejních právních námitek, která se týkala vzájemného vztahu kupní smlouvy a darovací smlouvy. Platnost smluv posoudily soudy odlišně, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Nezabývaly se ani tím, zda šlo o neplatnost relativní nebo absolutní a ani tím, zda darovací smlouva byla skutečně jednáním na újmu dárkyně. Darování sledovalo zachování rovného majetkového postavení obou jejích dětí a současně ochranu rodičů před konfliktním jednáním. Stěžovatel zpochybnil i správnost závěrů znaleckých posudků, z nichž obecné soudy dovodily omezení schopnosti dárkyně právně jednat, a z nichž vycházely při hodnocení platnosti darovací smlouvy.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Stěžovatel předně brojil proti závěru obecných soudů, že ve věci není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Je třeba připomenout, že bylo především na obecných soudech, aby posoudily, zda projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté brání. Předmětem přezkumu před Ústavním soudem pak je pouze to, zda při takovém posouzení nedošlo k porušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Taková skutečnost však z ústavní stížnosti ve spojení s jejími přílohami nevyplývá. V řízení dříve vydaném rozhodnutí upozornil Nejvyšší soud na to, že totožnost věci je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků. Totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (srov. usnesení sp. zn. 22 Cdo 1280/2024, bod 15). Předmětem předchozího řízení bylo určení, že spoluvlastnický podíl k vymezené nemovitosti ke dni rozhodnutí soudu je součástí společného jmění manželů. Společné jmění manželů však v důsledku úmrtí jednoho z manželů zaniklo. Sám stěžovatel svou argumentaci staví na tom, že v předchozím řízení byl úspěšný, neboť vedlejší účastnice neupravila svůj žalobní návrh (petit). V nyní posuzované věci vedlejší účastnice tuto skutečnost reflektovala a požadovala určení ke dni úmrtí Jaroslava Krále (kterým společné jmění zaniklo). Stěžovateli tak musí být zcela zjevné, že pokud byla vedlejší účastnice v předchozím řízení neúspěšná z tohoto důvodu, byl předmět řízení odlišný. Posouzení obecných soudů tak v tomto ohledu nevykračuje z ústavněprávních mantinelů a ani nijak neporušuje ústavně chráněná práva stěžovatele. Je to naopak stěžovatel, který se dovolává přepjatě formalistického a nadto i vnitřně rozporného výkladu.
8. Ani další námitky stěžovatele na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění. Jeho argumentace ohledně procesního nástupnictví je pouze pokračováním polemiky se závěry obecných soudů bez ústavněprávně relevantní argumentace. Stěžovatel vyvozuje nezbytnost svého souhlasu s vedením řízení právě z postavení žalobce. Obecné soudy se však jeho námitkami dostatečně zabývaly (srov. bod 20 rozsudku krajského soudu ze dne 9. 12. 2025 č. j. 60 Co 281/2025-336, bod 7 napadeného usnesení). Neopodstatněné jsou i námitky stěžovatele ohledně platnosti v řízení posuzovaných smluv. Obecné soudy dospěly k závěru, že darovací smlouva byla relativně neplatná a právní předchůdkyně vedlejší účastnice vznesla námitku neplatnosti. Krajský soud se obsahem stěžovatelových námitek podrobně zabýval (srov. zejm. body 24 a 25 rozsudku č. j. 60 Co 281/2025-336) a z ústavněprávního hlediska mu ani v tomto ohledu nelze nic vytknout.
9. Jde-li o návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, je třeba připomenout, že podle § 80 zákona o Ústavním soudu lze o předběžném opatření rozhodnout jen v případě ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. V právě posuzované věci tomu tak není, a proto Ústavní soud nemohl k projednání tohoto návrhu stěžovatele přistoupit.
10. Vzhledem k výše uvedenému odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu