Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti E. M., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, P.O. BOX 31, Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 200/2026-628 ze dne 31. 3. 2026 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 16/2025-400 ze dne 25. 6. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 1. 2024 uznal stěžovatelku vinnou spácháním zločinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) a podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to stěžovatelce uložil mj. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, který podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let.
2. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil výrok rozsudku krajského soudu o trestu a nově rozhodl tak, že se stěžovatelka odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu se zařazuje do věznice s ostrahou.
3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením.
4. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí porušují její práva a svobody zaručené v čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Namítá zejména, že vrchní soud nezohlednil dostatečně všechny polehčující okolnosti a že uložený trest odnětí svobody je v rozporu se zásadou přiměřenosti trestní represe. Trest odnětí svobody jí měl být mimořádně snížen pod dolní hranici trestní sazby, jak učinil krajský soud. Stejně tak soudy nedostatečně zohlednily její osobní poměry, individuální prevenci a rehabilitaci stěžovatelky. Vrchní soud údajně hodnotil některé důkazy podstatné pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody odlišně od krajského soudu, aniž by sám důkazy provedl. Pokud už vrchní soud s krajským soudem nesouhlasil, měl mu věc vrátit k novému projednání.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka se domáhá přezkumu pouze jí uloženého trestu. Má za to, že jí byl neústavně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud přistupuje k zásahu až tehdy, pokud by soudy nerespektovaly požadavek zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1569/22 a tam citovanou judikaturu).
7. Závěry napadených rozhodnutí se nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní. Stěžovatelce uložený trest odnětí svobody soudy řádně odůvodnily a na jejich závěry postačí toliko odkázat (viz body 36, 37 a 40 rozsudku vrchního soudu a body 53, 56 a 57 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud jde o námitky stěžovatelky stran rozhodnutí soudů neaplikovat v jejím případě § 58 tr. zákoníku, i s touto námitkou se obecné soudy pečlivě vypořádaly; vysvětlily, proč nejsou naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Závěry napadených rozhodnutí jsou přesvědčivé a je z nich dostatečně patrno, jakými (hodno říci, že přiléhavými) úvahami se soudy řídily.
8. Nutno dodat, že podstatná část ústavní stížnosti je mimoběžná s podstatou věci. Vrchní soud např. nepřehodnocoval důkazy, nýbrž s řádným odůvodněním přiřadil jinou váhu okolnostem zvažovaným při rozhodování o druhu a výměře trestu. Stejně tak nemohlo být už z povahy věci (v rozsahu stížnostní argumentace) zasaženo stěžovatelčino právo na obhajobu či zákaz nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu apod.
9. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu