Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. Z. a G. J., zastoupených JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2026 č. j. 24 Cdo 3216/2025-356, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025 č. j. 29 Co 98/2025-284 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2024 č. j. 19 C 69/2024-174, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a 1) A, 2) B, 3) C, 4) J. G., 5) H. H. P., 6) K. S. a 7) D, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Proti podezřelému L. H. bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu podvodu a legalizace výnosů z trestné činnosti. V rámci trestního řízení byly zajištěny finanční prostředky ve výši 10 368 251,20 Kč, uložené mj. na bankovních účtech podezřelého, dále na účtu společnosti, jejíž insolvenční správkyní je vedlejší účastnice 1, a na účtech vedlejších účastníků 2, 3 a 6 (bod 11 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4). Následně došlo z důvodu úmrtí podezřelého k odložení věci, ke zrušení zajištění a složení finančních prostředků do soudní úschovy.
2. Obecné soudy poté rozhodovaly o návrzích na nahrazení souhlasu jednotlivých účastníků s vydáním předmětu úschovy. V tomto řízení vystupovala vedlejší účastnice 1 jako žalobkyně, zbylí vedlejší účastníci a stěžovatelé jako žalovaní. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I až XVIII napadeného rozsudku. Z hlediska nynějších stěžovatelů před Ústavním soudem je důležité, že obvodní soud zamítl jejich vzájemný návrh na nahrazení souhlasu s vydáním částky 10 368 251,20 Kč (výrok VII) a současně nahradil jejich souhlas s vydáním předmětu úschovy ve prospěch vedlejších účastníků 2, 3, 4 a 6, jakož i ve prospěch obchodní společnosti, jejíž insolvenční správkyní je vedlejší účastnice 1 (výroky I až V).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, ve kterém argumentovali, že podezřelý vylákal z několika subjektů včetně stěžovatelů peněžní prostředky, které následně rozposlal na účty (některých) vedlejších účastníků - s ním propojených osob. Podle stěžovatelů je nespravedlivé, aby vedlejší účastníci obdrželi zajištěné finanční prostředky, jelikož jde o společnosti, jejichž prostřednictvím podezřelý páchal trestnou činnost.
4. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Poukázal přitom na specifika řízení podle § 299 zákona o zvláštních řízeních soudních, ve kterém se neřeší historie právních vztahů k uložené věci, nýbrž pouze vztahy mezi účastníky úschovního řízení (bod 14 rozsudku městského soudu). Dále soud uvedl, že ze zjištěných skutkových okolností nelze jednoznačně dovodit, že zajištěné částky představovaly výnos z trestné činnosti (bod 19 rozsudku městského soudu). Soud navíc s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu upozornil, že kdo má vůči příjemci úschovy pouze pohledávku z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení, nemá tím ještě právo k samotnému předmětu úschovy, a nemůže se proto domáhat jeho vydání (bod 17 rozsudku městského soudu).
5. Stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť závěry městského soudu jsou podle něj v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl shledán důvod, aby v dovolání vymezená právní otázka byla posouzena jinak. Šlo přitom v obecné rovině o otázku, zda je smlouva absolutně neplatná i tehdy, spáchal-li trestný čin jejím uzavřením jen jeden z jejích účastníků. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle níž taková smlouva neplatná není a bez námitky strany, vůči níž nepoctivé jednání směřovalo, ji za neplatnou považovat nelze (bod 7 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud dále uvedl, že návrh stěžovatelů byl zamítnut ze dvou samostatných důvodů, z nichž stěžovatelé kvalifikovaným způsobem napadli jen jeden (body 8 až 10 usnesení Nejvyššího soudu). Ani nesprávnost právního názoru, který zpochybňovali stěžovatelé, by tedy k důvodnosti dovolání nevedla.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé především znovu vznášejí námitku o tom, že považují za nespravedlivé, aby peněžní prostředky byly vráceny společnostem, jejichž prostřednictvím podezřelý údajně páchal trestnou činnost. Přestože nedošlo k pravomocnému odsouzení podezřelého, měly soudy dle stěžovatelů vzít za prokázané přinejmenším to, že jeho jednání mělo povahu trestného činu. Tím, že se soudy s touto otázkou nevypořádaly, resp. ji neposoudily, nebyl naplněn požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho Ústavní soud uvádí následující.
8. Posuzovaná věc postrádá ústavněprávní rozměr. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a splňují tak požadavky plynoucí z čl. 36 Listiny. Obecné soudy rovněž neporušily právo stěžovatelů vlastnit majetek. Ne každé soudní rozhodnutí, které se potenciálně týká majetku účastníka řízení, zasahuje do základního práva dle čl. 11 Listiny. V posuzovaném případě navíc obecné soudy naznačily, že závěr napadených rozhodnutí nevylučuje možnost se předmětu úschovy (potenciálního majetku stěžovatelů) domáhat z jiného titulu.
9. Obecné soudy řádně vysvětlily, jaká jsou specifika řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy. Stěžovatelé ve skutečnosti právní závěry obecných soudů nijak relevantně nezpochybňují. Již obvodní soud v bodech 32 až 35 podrobně uvedl, z jakých důvodů nemohou stěžovatelé k předmětu úschovy uplatňovat právo na náhradu škody, popř. právo na vydání bezdůvodného obohacení. Následně v bodě 37 shrnul, že účelem tohoto řízení není posuzovat nároky z deliktů či kvazideliktů, jelikož ty nikterak nesouvisejí s vlastnickým či jiným právem; naznačil však současně, jak již bylo řečeno, že předmět úschovy může být následně vymáhán z jiného titulu.
10. Městský soud úvahy obvodního soudu dále rozvedl. Přiléhavě dokonce poukázal na to, že se stěžovatelům může napadené rozhodnutí subjektivně zdát nespravedlivé, nelze ovšem ignorovat specifika projednávaného řízení, která městský soud znovu připomněl (bod 19 rozsudku městského soudu).
11. Stěžovatelé namítají, že soudy nijak neodůvodnily, proč uschované finanční prostředky nejsou výnosem z trestné činnosti. Toto tvrzení však nejenže není pravdivé (byť je odůvodnění obecných soudů v tomto směru spíše stručnější), ale stěžovatelé především opomíjejí, že závěr o povaze finančních prostředků byl jen jedním z důvodů nevyhovění jejich nároku. Primárním důvodem, proč obecné soudy rozhodly tak, jak rozhodly, jsou specifika řízení podle § 299 z. ř. s., v němž se nelze úspěšně domáhat pohledávky z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu