Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. C., zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem, sídlem Dolní 3088, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 102/2026-241 ze dne 8. června 2026 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 P 159/2023-206 ze dne 10. prosince 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a M. S. a nezletilého V. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel (otec nezletilého vedlejšího účastníka) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 5. 2023 byla schválena dohoda stěžovatele a vedlejší účastnice (matky nezletilého vedlejšího účastníka) o svěření nezletilého do péče matky, povinnosti stěžovatele přispívat na jeho výživu a rozsahu styku stěžovatele s nezletilým každé úterý a čtvrtek od 14.30 do 18 hodin a každý sudý týden v sobotu a v neděli od 9 do 18 hodin. Rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 5. 2024 byla schválena dohoda rodičů o stanovení styku stěžovatele s nezletilým každou středu od 14.30 do 18 hodin a každý sudý týden od pátku od 9 hodin do neděle do 18 hodin a o úpravě styku během prázdnin.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 3. 2025 byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého do střídavé péče se střídáním po týdnu. Tento rozsudek však byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 9. 2025 a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
4. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů tak, že v péči matky bude od neděle sudého týdne od 18 hodin do středy následujícího sudého týdne do 16 hodin a v péči stěžovatele od středy sudého týdne od 16 hodin do neděle sudého týdne do 18 hodin. S účinností od počátku třetího měsíce následujícího po právní moci napadeného rozsudku bude nezletilý v péči matky od neděle sudého týdne od 18 hodin do úterý následujícího sudého týdne do 16 hodin a v péči stěžovatele od úterý sudého týdne od 16 hodin do neděle sudého týdne do 18 hodin. Okresní soud konstatoval, že s ohledem na dosavadní péči o nezletilého a s ohledem na věk je namístě postupné rozšiřování péče stěžovatele.
5. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl sice rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatele změněn, ale pouze s ohledem na novou terminologii právní úpravy účinné od 1. 1. 2026. Matce bylo stanoveno oprávnění a povinnost pečovat o nezletilého po celý kalendářní rok s výjimkou péče stěžovatele, která byla vymezena od úterý sudého týdne od 16 hodin do neděle sudého týdne do 18 hodin. Zvláštní úprava se týkala prázdnin. Krajský soud měl ve shodě s okresním soudem za to, že za stávající situace není namístě vyhovět návrhu stěžovatele na zcela symetrickou péči obou rodičů, a to s ohledem na nízký věk nezletilého, doposud nezapočatou docházku do mateřské školy a tím větší fixaci na matku a na zprávu klinické psycholožky upozorňující na výrazné hyperkinetické projevy a další osobnostní zvláštnosti nezletilého.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že okresní soud sice dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro postupné rozšiřování střídavé péče, přesto však nastavil pouze dvoufázový model péče. Upozorňuje na skutečnost, že již v odvolání požadoval, aby byla stanovena i třetí, navazující fáze, v níž by po uplynutí adaptační doby došlo k rovnoměrné péči obou rodičů, čemuž však krajský soud nevyhověl. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. 3. 2025, podle nějž je navykací režim svou podstatou pouze dočasný a soud má současně vymezit i navazující budoucí režim.
7. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů je praktická realizace práva stěžovatele na rovnocennější péči fakticky opakovaně odsunuta do dalšího samostatného řízení. Krajský soud podle stěžovatele nijak nevysvětlil, proč je v souladu s nejlepším zájmem dítěte a právem obou rodičů na péči ponechat další vývoj na případném budoucím řízení.
8. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3060/25 ze dne 15. 4. 2026, podle nějž je potřeba vycházet z předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je být v péči obou rodičů a že odchylka musí být přesvědčivě odůvodněna. I když podle nálezu sp. zn. I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026 neplyne automatický nárok na zcela rovnoměrnou péči, jsou podle stěžovatele obecné soudy povinny asymetrickou péči řádně odůvodnit, což podle něj krajský soud neučinil.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014). Při rozhodování ve věcech péče o děti je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakémkoliv rozhodování týkajícího se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte.
11. Úkolem obecných soudů je snaha nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou obecné soudy proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy a suplovat roli další přezkumné instance.
12. Ve vztahu k argumentaci stěžovatele nálezy sp. zn. IV. ÚS 3060/25 a sp. zn. I. ÚS 3718/25 Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy své závěry o asymetrické střídavé péči, resp. asymetrické péči dostatečně zdůvodnily. Okresní soud zdůraznil, že s ohledem na dosavadní péči o nezletilého, kdy se s ním stěžovatel stýkal pouze středy odpoledne a v sudé týdny od pátečního rána do nedělního večera, a na jeho nízký věk je namístě postupné rozšiřování péče stěžovatele a že do budoucna lze předpokládat svěření do střídavé péče rodičů (dle předchozí zákonné terminologie). Krajský soud taktéž akcentoval nízký věk nezletilého, který ještě nenavštěvuje mateřskou školu a je tak více fixován na matku, a dále odkázal na obsah zprávy klinické psycholožky, podle níž vzhledem k věku nezletilého, hyperkinetickým projevům a dalším osobnostním zvláštnostem není v danou chvíli střídavá péče vhodná. Krajský soud se také vymezil vůči věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 212/25 a zdůraznil, že v posuzované věci nejsou pro zcela symetrickou péči v době vydání rozsudku rozumné předpoklady, neboť zatím nelze jejich splnění důvodně očekávat. Krajský soud zároveň zdůraznil, že v případě změny rozhodných skutečností bude moci být péče rozšířena. Závěry obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za excesivní či jinak ústavně nepřijatelné. V odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 212/25 se Ústavní soud vyjadřoval k situaci, kdy obecné soudy vyloučily rozšíření péče otce pouze z důvodu nízkého věku dítěte, v nyní posuzované věci však zohlednily i zprávu klinické psycholožky o nerovnoměrném vývoji osobnosti nezletilého a špatné adaptaci na střídání pobytů u rodičů.
13. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a své závěry ústavně souladným způsobem odůvodnily.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu