Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti Robin platí services s.r.o., se sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, advokátem se sídlem Železná 490/14, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 96/2026-74 ze dne 29. 4. 2026 a proti II. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 70 C 325/2025-52 ze dne 13. 2. 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a obchodní společnosti Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V., sídlem Weena 505, Rotterdam, Nizozemské království, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem Nádražní 344/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení 121 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok). Důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby, neboť vedlejší účastnice v průběhu řízení žalovanou částku stěžovatelce zaplatila. Druhým výrokem obvodní soud rozhodl, že se stěžovatelce náhrada nákladů nepřiznává. Obvodní soud konstatoval, že ač by bylo možno na straně vedlejší účastnice shledat zavinění zastavení řízení, panují zde důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné stěžovatelce. Obvodní soud proto použil svou moderační pravomoc podle § 150 občanského soudního řádu ("o. s. ř."). Stěžovatelka totiž před podáním žaloby neposkytla vedlejší účastnici potřebnou součinnost, a vedlejší účastnice tak nemohla stěžovatelce vyplatit pojistné plnění ve formě odkupného, představující pohledávku stěžovatelky.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zejména namítá, že je aplikace § 150 o. s. ř. neústavní. Ústavněprávní rozměr věci má spočívat ve vnitřní rozpornosti, nepřezkoumatelnosti a nepřiměřenosti úplného odepření náhrady nákladů procesně úspěšné straně. Městský soud potvrdil postup obvodního soudu, ač sám uvedl, že případná předžalobní součinnost mohla vést nanejvýš k výplatě 72 340,21 Kč, zatímco žaloba směřovala na částku 121 000 Kč s příslušenstvím. Mimořádnost věci tedy nespočívá v samotné částce nákladů řízení ve výši 36 977,60 Kč, nýbrž v tom, že obecné soudy použily § 150 o. s. ř. jako výjimečný korektiv způsobem, který není přezkoumatelně navázán na skutková zjištění ani na rozsah údajné předžalobní nesoučinnosti. Soudy jsou navíc podle judikatury Ústavního soudu povinny poskytnout účastníkům procesní prostor k vyjádření k možné moderaci náhrady nákladů řízení. Použití moderační pravomoci nebylo přiměřeně odůvodněno a soudy neposoudily dostatečně všechny stěžovatelčiny námitky.
4. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu mj. písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec uvádí Ústavní soud následující.
6. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mimořádně zdrženlivý a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Jde totiž o problematiku vzhledem k věci samé jednoznačně podružnou. Ústavní soud vychází především z bodu 34 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24: "(...) ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (...). O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud."
7. Přestože se stěžovatelka snažila argumentovat opačně, Ústavní soud shledal, že mimořádné okolnosti ve smyslu předchozího bodu v posuzované věci přítomny nejsou. Stěžovatelka sama poukazuje na fakt, že jí obvodní soud odepřel náhradu nákladů v bagatelní výši. Stěžovatelka však neosvědčila oproti běžným nákladovým případům ještě mimořádnější okolnosti pro zásah Ústavního soudu, typicky významný přesah vlastního zájmu. Tvrzení o údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění nákladových výroků, nedostatečné zohlednění specifik věci ani další její námitky takový přesah vlastního zájmu nepředstavují. Věc se nijak nevymyká běžné zákonnosti; vzhledem ke svému předmětu a prismatem omezeného přezkumu nemá ani nejmenší ústavněprávní přesah.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelčiny poukazy na starší judikaturu Ústavního soudu nejsou přiléhavé, neboť nezohledňují později vydané stanovisko Ústavního soudu citované výše v bodu 6.
9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu