Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti P. G., zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Perlová 68/7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 705/2026-200 ze dne 29. 4. 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 132/2025-180 ze dne 23. 10. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Opavě rozhodoval o žalobě stěžovatele na náhradu škody z pracovního úrazu, k němuž došlo při dopravní nehodě v Německu, kde stěžovatel jako zaměstnanec vedlejší účastnice řídil dodávkové vozidlo. Stěžovatel se domáhal zaplacení částky 4 046 526,60 Kč s příslušenstvím, která sestává z nároku na odčinění bolesti, náhrady mzdy za dobu pracovní neschopnosti a renty.
2. Okresní soud rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že základ nároku je dán ve výši 50 %, přičemž konkrétní částka tohoto nároku bude vyčíslena v závěrečném rozsudku. Okresní soud dospěl k závěru, že nehoda byla způsobena nepozorností stěžovatele, resp. porušením dopravních předpisů (body 12 a 13 rozsudku okresního soudu). Vedlejší účastnice však neprokázala, že stěžovatel absolvoval pracovnělékařskou prohlídku potvrzující jeho zdravotní způsobilost k výkonu práce řidiče. Pokud vedlejší účastnice přesto přidělovala stěžovateli práci, jedná se z její strany o porušení právní povinnosti (bod 14 rozsudku). Zaviněné porušení právních povinností tak bylo zjištěno jak na straně stěžovatele, tak vedlejší účastnice, proto byl žalobní nárok shledán jako důvodný z jedné poloviny (bod 15 rozsudku).
3. Krajský soud v Ostravě následně rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Ztotožnil se se skutkovými závěry okresního soudu, zejména ohledně průběhu nehody (bod 9 rozsudku krajského soudu). Vedlejší účastnice se však podle krajského soudu zprostila povinnosti nahradit škodu, jelikož prokázala skutečnosti dle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (poznámka pod čarou č. 1).
4. Krajský soud sice uznal, že vedlejší účastnice nezajistila vstupní lékařskou prohlídku stěžovatele, tedy porušila předpisy v oblasti BOZP, ani stěžovatele neškolila ohledně dopravních předpisů (bod 17 rozsudku krajského soudu). Podle judikatury Nejvyššího soudu však seznámení zaměstnance - řidiče s dopravními předpisy [ve smyslu § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] osvědčuje již samotná zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů není třeba zaměstnavatelem zkoumat. Dále krajský soud citoval: "Jestliže zaměstnanec - řidič před započetím jízdy spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, jde v případě pracovního úrazu - dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi - o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dopravních předpisů)". Proto skutečnost, že u vedlejší účastnice neprobíhala školení ohledně dopravních předpisů, není důvodem pro nezproštění odpovědnosti (bod 17 rozsudku). Ani fakt, že stěžovatel neprošel vstupní lékařskou prohlídkou, není (nemůže být) důvodem pro nezproštění odpovědnosti vedlejší účastnice, neboť stěžovatel v rámci účastnického výslechu uvedl, že se v den nehody cítil zdravý a nebyl si vědom žádných okolností, které by mu bránily v řízení (bod 18 rozsudku). Krajský soud navíc upozornil, že případnou náhlou zdravotní indispozici včetně mikrospánku si stěžovatel způsobil sám tím, že nedodržoval nezbytné přestávky. Tvrzení o tom, že stěžovatel přestávky nemohl dodržovat kvůli způsobu přidělování práce ze strany vedlejší účastnice, krajský soud vyvrátil (bod 19 rozsudku).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Fakt, že stěžovatel neabsolvoval vstupní lékařskou prohlídku, neměl (a ani nemohl mít) vliv na pracovní úraz. Neopodstatněná je podle Nejvyššího soudu i námitka, že vedlejší účastnice neseznámila stěžovatele s předpisy o přestávkách a povinném odpočinku při výkonu práce řidiče. Nejvyšší soud již ve své dřívější rozhodovací praxi dovodil, že každý řidič je mimo jiné povinen vždy posoudit, zda mu jeho schopnosti umožňují bezpečně řídit automobil a zda jeho schopnost není snížena např. nemocí, nevolností nebo únavou (body 4 a 5 usnesení Nejvyššího soudu).
6. Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu. Tvrdí, že obecné soudy vyložily § 269 a § 270 odst. 1 zákoníku práce způsobem, který nerespektuje ústavní požadavky na řádné odůvodnění. Rozhodující právní závěr o liberaci zaměstnavatele nebyl podložen ústavně přezkoumatelnými důvody a byl přijat výkladem, který oslabuje ochrannou funkci pracovního práva. Podle stěžovatele krajský soud neuvedl, proč konstatovaná porušení předpisů ze strany vedlejší účastnice považoval za nevýznamná. Stěžovatel zdůrazňuje, že odpovědnost za pracovní úrazy je objektivní, přičemž zproštění se této povinnosti je výjimkou. Napadená rozhodnutí ve svých důsledcích znamenají, že zaměstnavatel může dlouhodobě porušovat povinnosti, aniž by to mělo jakýkoli význam při posuzování jeho úplné liberace. Takový výklad činí zákonné preventivní povinnosti zaměstnavatele prakticky bezobsažnými a odporuje jejich ochrannému účelu, který stanoví také čl. 28 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů ani v každém jednotlivém případě posuzovat, zda byly splněny podmínky pro liberaci zaměstnavatele z objektivní odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance. Toho si je ostatně vědom i sám stěžovatel. Namítá tak především, že krajský soud vůbec neuvedl, proč konstatovaná porušení povinností ze strany vedlejší účastnice nepovažoval za významná. Stěžovatel tím ústavní přezkum (správně) zužuje na otázku, zda obecné soudy srozumitelně, a nikoli svévolně či zjevně nelogicky, vysvětlily, proč lze zaměstnavatele zprostit odpovědnosti, přestože v řízení bylo zjištěno, že sám porušil právní předpisy. Podle Ústavního soudu však obecné soudy své závěry ústavně konformně odůvodnily.
9. Zproštění odpovědnosti podle § 270 odst. 1 zákoníku práce předpokládá, že zaměstnanec porušil právní povinnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti již (na rozdíl od předchozích fází řízení) ani nezpochybňuje, že porušil dopravní předpisy - tento závěr byl obecnými soudy podrobně dokazován a řádně odůvodněn. Dále je z hlediska zproštění odpovědnosti třeba posoudit, zda byl zaměstnanec s těmito porušenými předpisy seznámen. Krajský soud k tomu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že seznámení řidiče s dopravními předpisy osvědčuje již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Na tomto výkladu podústavního práva není nic protiústavního. Liberaci tedy nebrání, že vedlejší účastnice neprováděla pravidelná školení o dopravních předpisech.
10. Krajský soud rovněž ústavně konformně odůvodnil, proč liberaci nebrání skutečnost, že stěžovatel neabsolvoval vstupní lékařskou prohlídku. Krajský soud v bodě 18 rozsudku odkázal na výpověď samotného stěžovatele, podle níž se v den nehody cítil zdráv a nebyl si vědom žádných okolností, které by mu bránily v řízení. Právě v této souvislosti uvedl Nejvyšší soud v bodě 4 napadeného usnesení, že namítané neprovedení vstupní lékařské prohlídky nemohlo mít na pracovní úraz žádný vliv, a proto nebrání liberaci. Jinými slovy, porušení této povinnosti ze strany vedlejší účastnicí by bylo pro posouzení liberace relevantní jen tehdy, pokud by příčinou nehody byla zdravotní indispozice stěžovatele. Ústavní soud však nemá důvod zpochybňovat skutkový závěr obecných soudů, že tomu tak nebylo.
11. Stěžejní tvrzení stěžovatele, že krajský soud nijak neodůvodnil, proč nepřihlédl k porušení povinností vedlejší účastnicí, se tedy nezakládá na pravdě. Krajský soud své závěry řádně odůvodnil a jeho úvahy nejsou zjevně nelogické.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu
------------------------------
1) Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.