Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 539/23e, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2026 č. j. 17 Co 222/2025-449 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. června 2025 č. j. 25 Nc 21/2024-306, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. F. a nezletilých A. F. a L. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel napadá rozhodnutí opatrovnického soudu ve věci péče o své nezletilé syny (druhého a třetího vedlejšího účastníka). Obě děti byly rozhodnutím svěřeny do péče matky (první vedlejší účastnice). Stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na rodinný život a právo na spravedlivý proces.
2. Na základě návrhů rodičů rozhodoval Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") o úpravě poměrů k dětem stěžovatele a vedlejší účastnice. Svým rozsudkem nakonec mj. rozhodl o svěření dětí do péče matky s tím, že otec má právo styku s dětmi každý druhý víkend, vždy v sobotu a v neděli od 10 do 17 hodin. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že u obou rodičů sice jsou splněny podmínky pro jejich péči, nicméně je třeba zohlednit specifickou rodinnou situaci. Zejména jde o závažné zdravotní postižení mladšího z bratrů, který trpí poruchou autistického spektra v kombinaci s mentální retardací. Starší syn má velmi blízký vztah ke svému bratrovi, proto je nelze od sebe oddělovat. Během řízení vyjádřil přání, že chce zůstat s matkou a u otce přespávat nechce, stávající režim mu vyhovuje. Z těchto důvodů městský soud nepovažoval střídavou péči za model v nejlepším zájmu dětí.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací ve výrocích o péči rozhodnutí městského soudu potvrdil, pouze upravil znění výroků s ohledem na novelizaci občanského zákoníku. Po doplnění dokazování výslechem staršího syna se ztotožnil s městským soudem, že péči o děti je vhodné převážně svěřit matce. Taktéž odkázal na specifickou rodinnou situaci - zdravotní stav mladšího syna a náročnost péče o něj, blízký vztah obou bratrů a neměnné a jednoznačně formulované stanovisko staršího syna. Krajský soud dále uvedl, že výchovné prostředí dětí není v tomto případě dobré často měnit. Proto se ztotožnil s městským soudem, že otcovu péči je vhodné zachovat v rozsahu sobot a nedělí co dva týdny.
4. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek krajského a městského soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na péči o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, pokud jimi byla porušena ústavně zaručená práva účastníků. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných (viz např. nález ze dne 30. března 2026 sp. zn. I. ÚS 3718/25, bod 18).
7. Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně věnoval kritériím, která je třeba vzít v potaz při rozhodování soudu o péči o dítě. Primárním hlediskem pro toto rozhodování musí být nejlepší zájem dítěte. Ústavní soud také opakovaně zdůrazňoval, že projevují-li oba rodiče skutečný zájem pečovat o své dítě a naplňují-li všechna kritéria podobnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu rovnosti, podle kterého je v nejlepším zájmu dítěte, aby o ně pečovali oba rodiče. Naplnění demonstrativních základních kritérií ovšem neznamená automatické svěření dítěte do střídavé péče. Opatrovnické soudy musí možnost střídavé péče vážně zohlednit jako jednu z rovnocenných forem péče; nezvolí-li ji nakonec, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit individuálními skutkovými okolnostmi, které dostatečně osvětlí, proč by střídavá péče konkrétnímu dítěti nevyhovovala (z nedávné doby viz např. nález ze dne 7. května 2025 sp. zn. I. ÚS 3378/24, body 51 a 52, či nález ze dne 30. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2469/25, bod 23 a tam citovaná rozhodnutí). Ústavní soud podotýká, že ani po novelizaci občanského zákoníku účinné od začátku roku 2026 nedošlo k posunu od těchto judikaturních závěrů (viz bod 31 nálezu sp. zn. I. ÚS 3718/25).
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy nedostatečně vyhodnotily rodinnou situaci. Pro tak nízký rozsah péče ze strany otce nejsou dány dostatečné důvody. Je podle něj v nejlepším zájmu dětí, aby byly děti svěřeny do střídavé péče (byť třeba asymetricky upravené ve prospěch matky). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k tomu, že v ústavněprávním přezkumu obstojí.
9. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zvažovaly možné způsoby rozložení péče o děti, výslovně se věnovaly i tzv. střídavé péči, nakonec však dospěly k tomu, že není v nejlepším zájmu dítěte. Tento závěr opřely o několik důvodů - především specifickou rodinnou situaci, závažné zdravotní postižení mladšího syna a jasně formulované přání staršího syna. Vzaly v potaz také blízký vztah obou bratrů, což je vedlo k závěru o potřebě shodného rozložení péče o oba z nich. Ústavní soud na takovém zdůvodnění nespatřuje nic, co by vybočovalo z ústavněprávních mezí rozhodování o péči o děti dle jeho ustálené judikatury, jak její závěry shrnul výše. Jak zdravotní postižení, tak přání dítěte lze považovat za přesvědčivé individuální skutkové okolnosti, které dostatečně osvětlují, proč bylo zvoleno právě rozložení péče, resp. proč střídavá péče v tomto případě dětem nevyhovovala (viz též ostatně usnesení ze dne 30. srpna 2018 sp. zn. III. ÚS 2310/18, bod 8, na něž odkazuje sám stěžovatel a které toto východisko v obecnosti potvrzuje). I s ohledem na blízký vztah bratrů považuje Ústavní soud za racionální a ústavně konformní závěr soudů o vhodnosti totožné úpravy péče u obou dětí (viz též usnesení ze dne 10. srpna 2026 sp. zn. I. ÚS 1268/26, bod 15).
10. Nelze pak souhlasit se stěžovatelem, že soudy nedostatečně přihlédly k tomu, že přání staršího syna mohlo být ovlivněno ze strany matky či že by mohlo být důsledkem rozvinutí syndromu zavrženého rodiče. Městský soud se vyjádřenému přání staršího syna věnoval, z jeho rozhodnutí je i zřejmé, že reagoval na stěžovatelovu výtku ohledně syndromu zavrženého rodiče (viz bod 49 v návaznosti na body 37 a 38 rozsudku městského soudu). Krajský soud následně znovu provedl pohovor s nezletilým a hodnotil jej i s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost (viz body 15 a 22 rozsudku krajského soudu). Je tedy zřejmé, že oba soudy věnovaly přání staršího syna patřičnou pozornost. Lze připomenout, že to jsou primárně obecné soudy, které mají výhodu přímého kontaktu s účastníky řízení a které mohou posoudit všechny konkrétní okolnosti věci komplexně na základě jimi prováděných a hodnocených důkazů [viz nález ze dne 3. dubna 2023 sp. zn. III. ÚS 794/22 (N 48/117 SbNU 165), bod 13]. Není proto namístě, aby Ústavní soud nyní vyjádřené přání nezletilého přehodnocoval, obzvlášť pokud nezjistil žádnou zásadní (ústavně relevantní) pochybnost o správnosti provádění a hodnocení důkazů.
11. Stěžovatel dále namítá, že soudy nepřijaly žádná opatření, aby zabránily postupnému ochabování vztahu stěžovatele s nezletilými, aby podpořily problematickou rodinnou komunikaci či aby navrhly výhled postupného rozšiřování péče ze strany otce. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že ve své judikatuře zdůrazňuje povinnost obecných soudů při rozhodování o úpravě styku dítěte s nerezidentním rodičem aktivně hledat a stanovit konkrétní a postupně rozšiřující se režim styku, nejsou-li závažné důvody k jeho omezení [viz nález ze dne 12. března 2025 sp. zn. II. ÚS 212/25 (N 60/129 SbNU 183), nález ze dne 30. července 2025 sp. zn. II. ÚS 894/25, bod 37, III. ÚS 2271/25, případně nález ze dne 29. října 2025 sp. zn. III. ÚS 2271/25). V bodu 39 nálezu sp. zn. II. ÚS 894/25 zároveň Ústavní soud připustil, že ne vždy musí být možné zjistit a určit konkrétní příčinu odmítavého postoje dítěte k jednomu z rodičů. Stěžejní ale je, aby soudy vynaložily dostatečnou snahu zjistit důvody takového postoje a, nejsou-li závažné důvody k jeho omezení, případně stanovily výhled postupného rozšiřování péče.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že oproti citovaným nálezům je situace v nyní projednávaném případě odlišná v tom, že rozhodnutí obecných soudů nebyla založena jen na přání dítěte nebo jen na nízkém věku dítěte, ale především také na podstatné okolnosti těžkého postižení mladšího syna. Navíc v daných nálezech Ústavní soud reagoval převážně (s výjimkou nálezu sp. zn. II. ÚS 212/25) na stanovení velmi krátkého styku nerezidentního rodiče. Z napadených rozhodnutí je pak zřejmé, že soudy usilovaly o zjišťování příčin negativního postoje staršího syna a zvažovaly možné rozšíření péče. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti (v bodě 37) dokonce ocenil, že se krajský soud pokusil citlivě vést rozhovor s nezletilým k možnému rozšíření péče stěžovatele. Aniž by Ústavní soud přehodnocoval (resp. doplňoval) skutkové závěry obecných soudů, v pohovorech se starším synem zazněly minimálně určité náznaky důvodů, proč se stěžovatelem nechce trávit tolik času (dle shrnutí zjištění z pohovoru s nezletilým v bodu 15 rozsudku krajského soudu může jít např. o vnímanou nepřílišnou pozornost ze strany otce či přítomnost jeho nové partnerky atp.). Byť tedy Ústavní soud do jisté míry rozumí stěžovatelově zklamání, že nebyla přijata konkrétnější opatření k obnovení jeho vztahu se starším synem, Ústavní soud za těchto okolností nespatřuje v postupu soudů natolik závažná pochybení, která by dosahovala ústavněprávní intenzity.
13. Podle stěžovatele je pak vysoce nestandardní, že nebyl nastaven odlišný režim péče v době prázdnin. Se stěžovatelem lze opět souhlasit, že jde o situaci neobvyklou, k níž má podle judikatury docházet jen tehdy, pokud pro to existují silné důvody (viz bod 46 citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 212/25). Nicméně v nynější věci je zřejmé, že obecné soudy právě takové silné důvody shledaly a vedly je k tomu, že není důvod o prázdninách upravovat péči odlišně. Konkrétně je z rozhodnutí zřejmé, že starší syn odmítá u otce přespávat a mladší syn potřebuje stabilní prostředí kvůli svému postižení. Jen těžko by se za takové situace nastavoval odlišný prázdninový režim, který by znamenal např. souvislejší, vícedenní péči ze strany otce.
14. Napadená rozhodnutí dále považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněná a též upozorňuje na jednostranné vnímání událostí (zatížené pohledem matky) ze strany kolizního opatrovníka dětí. Stěžovateli lze dát za pravdu, že obzvlášť odůvodnění rozsudku krajského soudu je poněkud stručné. Je z něj nicméně možné vyčíst hlavní úvahy soudu a způsob, jak se vypořádal se stěžejními námitkami stěžovatele (viz ostatně i jejich vypořádání výše v tomto usnesení). Ústavní soud tedy v tomto porušení práva na spravedlivý proces neshledal. Ani námitky vůči postupu kolizního opatrovníka nedosahují ústavněprávní roviny. Stěžovatel pouze namítá, že byl opatrovník ovlivněn ze strany matky, aniž by to podložil relevantními důvody (zmiňuje jen kontaktování opatrovníka ze strany matky, sám však uznává, že jej také kontaktoval).
15. Nakonec ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně výpočtu výše nedoplatku výživného lze uvést, že i sám stěžovatel ji uvádí pouze na okraj. Necítí se tímto postupem soudů výrazněji zasažen. Stejně tak Ústavní soud v namítané vadě nespatřuje ústavněprávní přesah.
16. S ohledem na výše uvedené tedy nelze dospět k tomu, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto odmítl jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu