Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem, sídlem B. Němcové 400, Hostinné, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2026 č. j. 21 Co 76/2026-192, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a nezl. K. K., zastoupené opatrovníkem městem X, a M. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
2. Ústavní stížnost se týká výpočtu a stanovení částky výživného. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel je otcem vedlejší účastnice, nezletilé K. K. (dále jen "nezletilá"), kterou má ve střídavé péči společně s vedlejší účastnicí M. K., matkou nezletilé (dále jen "matka"). Matka se návrhem ze dne 11. 8. 2025 domáhala nové úpravy výživného nezletilé, přičemž navrhovala, aby jí bylo výživné pro nezletilou sníženo, a naopak stěžovateli zvýšeno. Návrh odůvodnila tím, že od poslední úpravy výživného uplynulo více než 8 let a mezitím došlo ke změně poměrů jak na straně nezletilé, tak na straně rodičů.
3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 0 P 274/2017-15, rozhodl tak, že od 1. 4. 2024 je stěžovatel povinen platit výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně. Okresní soud dále stěžovateli uložil povinnost uhradit nedoplatek na výživném za období od 1. 4. 2024 do 31. 10. 2025 ve výši 82 160 Kč (který vznikl z důvodu zpětného navýšení výživného) na spořící účet nezletilé, který měl za tímto účelem zřídit. Matce pak uložil platit výživné ve výši 1 400 Kč. Při výpočtu vycházel okresní soud z doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti, která stanovuje doporučenou výši výživného pro nezletilé dítě studující střední školu na 20 % příjmu povinného rodiče. Jelikož se v tomto případě jednalo o střídavou péči, okresní soud stanovil výživné ve výši 10 % z průměrného příjmu rodiče.
4. Matka proti rozsudku okresního soudu podala odvolání. V odvolání brojila mimo jiné proti stanovené částce výživného pro stěžovatele, kdy dle ní soudy nedostatečně přihlédly k jeho příjmům, konkrétně bonusům, které dostal nad rámec mzdy. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost platit výživné od 1. 4. 2024 ve výši 4 500 Kč a od 1. 9. 2025 ve výši 10 000 Kč. Dále rozhodl, že dlužné výživné má stěžovatel uhradit nikoliv na spořící účet nezletilé, ale k rukám matky. Výživné placené matkou ponechal beze změny. Krajský soud souhlasil s názorem okresního soudu, že byly dány důvody pro zvýšení výživného, nicméně při stanovení výživného za období od 1. 4. 2024 do 31. 8. 2025 okresní soud opomněl, že stěžovatel měl vyživovací povinnost vůči dalším dvěma nezletilým dětem, která pominula až k 1. 9. 2025. S ohledem na tuto skutečnost proto snížil stěžovateli částku výživného za toto období na 4 500 Kč. Krajský soud se dále ztotožnil s postupem okresního soudu ohledně zjištění průměrného příjmu stěžovatele, když okresní soud nezohlednil bonusy ke mzdě stěžovatele, jelikož neměly pravidelný ani opakující se charakter. Přesto však stěžovateli zvýšil částku výživného od 1. 9. 2025 na částku 10 000 Kč oproti částce 7 000 Kč, kterou stanovil na základě výše uvedeného výpočtu okresní soud. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, jakým způsobem k nově stanovené výši výživného dospěl, ani nepředložil vlastní výpočet, přičemž se omezil na konstatování, že "za výživné odpovídající takto změněným poměrům považuje odvolací soud výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně."
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
7. Stěžovatel namítá, že krajský soud neodůvodnil nově stanovenou výši výživného, když za nezměněných skutkových okolností zvýšil výživné o 3 000 Kč oproti částce určené okresním soudem, a zatížil tak napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.
8. Ústavní soud na úvod zdůrazňuje svůj zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí v rodinněprávních věcech, včetně rozhodnutí o výživném. Ústavnímu soudu zejména nepřísluší přehodnocovat zjištěný skutkový stav, přepočítávat výši výživného apod. (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1954/25; bod 7). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu o výživném je proto dán pouze tehdy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 1143/19, bod 12).
9. Aby bylo možné libovůli soudu při rozhodování o výživném vyloučit, musejí obecné soudy při stanovení výše výživného transparentně a přezkoumatelně odůvodnit, jak ke konkrétní částce dospěly (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. III. ÚS 2015/25, body 19-20; nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 4057/18, body 9-10). Zároveň však nelze přehlížet účel tohoto požadavku, kterým je zejména zajištění přiměřené životní úrovně jak vyživované osoby, tak osoby povinné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2173/24, body 25-29). Rozhodnutí obecných soudů o výživném tak bude vykazovat znaky libovůle zejména tehdy, když soudy nedostatečně posoudí majetkové poměry povinné osoby a stanoví výživné způsobem, který nepřiměřeně zasahuje do majetkových poměrů povinné osoby (jako tomu bylo v citovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 4057/18 a sp. zn. IV. ÚS 2173/24), či naopak stanoví výživné v neprospěch vyživované osoby, a to nikoliv v zanedbatelné míře (to je případ citovaného nálezu III. ÚS 2015/25).
10. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily příjmy stěžovatele a zároveň zhodnotily vyživovací potřeby nezletilé. Ostatně v tomto ohledu stěžovatel ani proti závěrům obecných soudů nebrojí. Lze sice souhlasit s názorem stěžovatele, že krajský soud pochybil, když na rozdíl od okresního soudu neuvedl vlastní výpočet stanoveného výživného (které oproti okresnímu soudu navýšil o částku 3 000 Kč) ani blíže nezdůvodnil, proč považuje výživné stanovené okresním soudem za nesprávné, nicméně současně nelze dojít k závěru, že by takto stanovené výživné nepřiměřeně zasahovalo do majetkových poměrů stěžovatele (což ostatně stěžovatel ani netvrdí). Je rovněž namístě uvést, že doporučující tabulkou Ministerstva spravedlnosti, kterou pro výpočet výživného použil okresní soud, nejsou obecné soudy vázány (nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2173/23, bod 28). Ústavní soud proto nemá za to, že by napadený rozsudek krajského soudu vykazoval znaky libovůle.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu