Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., právně zastoupeného JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2026 č. j. 4 Tdo 269/2026-2198, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2025 č. j. 8 To 56/2025-2056, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2025 č. j. 47 T 7/2024-1931, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 3. 2025 č. j. 47 T 7/2024-1931 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli podle § 73 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního a kontrolního orgánu právnických osob a funkce prokuristy, jakož i obdobné činnosti vykonávané na základě plné moci na dobu 6 let a 6 měsíců. A podle § 70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 pozemku parcelní číslo st. X1, jehož součástí je jiná stavba č. p. X2, obec Z., pozemku parcelní číslo X3, pozemku parcelní číslo X4, vše vedeno na listu vlastnictví č. X5 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, katastrální území Lštění, nemovitosti ve výši 1/2 spoluvlastnického podílu stěžovatele. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuto. A jeho dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2026 č. j. 4 Tdo 269/2026-2198, odmítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, rozhodnutí vykazují znaky svévole a nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněna. Stěžovatel namítá také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně. Přístup obecných soudů k věci svědčí dle stěžovatele o svévolném hodnocení důkazů a nepřípustné deformaci důkazů. Městský soud podle něj namísto doplnění dokazování vyšel z domněnek a jako vadu vytýká soudům stěžovatel taktéž opomenuté a neprovedené důkazy. Kromě toho se soudy dopustily porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Neobjasněné skutečnosti byly systematicky vykládány v jeho neprospěch. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele postupoval formalisticky. Kromě toho namítá, že výrok o propadnutí věci představuje nepřiměřený zásah do jeho vlastnického práva, který nebyl založen na dostatečně zjištěném skutkovém podkladě, ani řádně odůvodněn. Jde o nemovitost sloužící k bydlení, a proto je třeba zohlednit i související aspekt ochrany soukromého a rodinného života. Soudy se také nezabývaly otázkou vztahu mezi uloženým trestem propadnutí věci a výrokem o náhradě škody ve prospěch poškozené České republiky. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Pro přehlednost je třeba uvést, že podstatou trestné činnosti, které se dopustil stěžovatel, bylo, že (spolu s dalším odsouzeným) v nákladech obchodní společnosti A (dnes B; dále jen "B") vykazoval fiktivní faktury přijaté od zahraniční právnické osoby C (dále jen "C") za neexistující plnění (data pro software), a tyto falešné náklady uvedl do daňových přiznání s cílem zkrátit daň z příjmů právnických osob.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především městský soud jako soud prvního stupně provedl dokazování v odpovídajícím rozsahu, pečlivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, a vysvětlil, na jakém základě staví závěr, že plnění, která společnost B fakturovala, neexistovala. Závěry učiněné městským soudem ohledně viny stěžovatele jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Z napadeného rozsudku městského soudu ani z dalších napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj tzv. libovolně, na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či ničím nepodložených domněnek a spekulací. Naopak, k závěru o stěžovatelově vině dospěly na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, přičemž dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole. Jak vysvětlil stěžovateli také Nejvyšší soud, z podkladů předložených stěžovatelem (a druhým odsouzeným) nelze dovodit, že by jim zahraniční společnost C fakticky poskytla služby či dodávku dat pro jejich software. Spolupráce mezi společnostmi B a C byla fiktivní a C žádné reálné plnění neposkytovala. Závěry soudů vycházejí z řady zjištěných skutečností, zejména z poznatků o společnosti C, u níž nebyly dohledány žádné informace o podnikatelské činnosti, z absence jakékoli komunikace mezi B a C, či ze zcela nestandardního nakládání s finančními prostředky. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že stěžovatel a druhý odsouzený neměli povědomí o organizační struktuře ani fungování společnosti C a nedisponovali na ni žádným kontaktem (bod 23. usnesení Nejvyššího soudu). Námitky stěžovatele směřující k nedostatečnosti dokazování, svévoli v postupu obecných soudů a k porušení zásady presumpce neviny je proto vzhledem k uvedenému třeba odmítnout.
7. Pokud jde o uložení trestu propadnutí věci stěžovateli, Ústavní soud ani v tomto ohledu nespatřuje porušení základních práv stěžovatele. K uložení trestu propadnutí věci (spoluvlastnického podílu na specifikované nemovitosti ve výši 1/2) byly splněny zákonné předpoklady, jak stěžovateli vysvětlil i Nejvyšší soud, který uvedl, že stěžovatel nabyl spoluvlastnický podíl po spáchání trestné činnosti a je zde dána časová a věcná souvislost s nabytím této věci za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Tvrdil-li stěžovatel, že mu manželka dne 7. 9. 2021 (tedy také v době po spáchání trestné činnosti) poskytla zápůjčku odpovídající polovině kupní ceny nemovitosti, pak ani takové tvrzení nezpochybňuje závěr, že dluh stěžovatele byl alespoň částečně hrazen z výnosů z trestné činnosti (bod 35. usnesení Nejvyššího soudu).
8. K tvrzeným nedostatkům v odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu k trestu propadnutí věci Ústavní soud konstatuje, že by odůvodnění tohoto druhu trestu mohla být obsáhlejší. Nicméně lze z nich seznat, že uložený trest plní svůj preventivní i sankční účel, postihuje pouze stěžovatele coby pachatele (nikoli majetek jeho manželky) a byl uložen v souladu se zákonem (viz výše). Pokud jde o upozornění stěžovatele na nutnost zvážení souvisejícího aspektu ochrany soukromého a rodinného života, neboť jde o nemovitost sloužící k bydlení, Ústavní soud z registru obyvatel zjistil, že stěžovatel má nemovitost, které se trest odnětí věci týká, uvedenu jako adresu místa pobytu, nicméně podstatnější je fakt, že argumentace soukromým a rodinným životem stěžovatele se poprvé objevila až v ústavní stížnosti. Ústavní soud se jí proto nemohl zabývat vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti a nadto se stěžovatel k problematice jeho bydlení nijak podrobně nevyjadřuje, pouze v jedné větě odkazuje na nutnost zvážení soukromého a rodinného života. Vzhledem k okolnostem tedy v nyní posuzovaném případě odůvodnění napadených rozhodnutí i přes svou relativní stručnost obstojí.
9. Nakonec k tvrzení stěžovatele, že se soudy nevěnovaly vztahu mezi uložením povinnosti k náhradě škody a trestem propadnutí věci Ústavní soud uvádí, že tím se soudy zabývat nemusely. Jak je patrné z koncepce trestního rozsudku, jedná se o dva odlišné výroky - o trestu a o náhradě škody - plnící odlišné funkce. Trest propadnutí věci není odvislý od výroku o náhradě škody a naopak.
10. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu