Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 70/2025-6596 ze dne 16. 9. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 201/2026-6642 ze dne 8. 4. 2026, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel byl v trestním řízení uznán vinným z přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což ho Krajský soud v Ostravě odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích ve výměře tří let. Odvolání stěžovatele zamítl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem. Stěžovatel neuspěl ani s dovoláním, který Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se nyní ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podle odsuzujícího rozsudku stěžovatel spáchal přečin podvodu tím, že (stručně shrnuto):
I. Jako předseda představenstva společnosti X (X) společně s druhým spoluobžalovaným (členem představenstva téže společnosti) - ačkoli si byli vědomi, že společnost se nejméně od 1. 8. 2018 nachází ve špatné finanční situaci, nedisponuje dostatečnými zdroji, což společnosti neumožňovalo dostát svým závazkům vyplývajícím z uzavřených smluv a což se projevovalo v neschopnosti uhradit všechny sjednané závazky vůbec nebo v dohodnuté lhůtě - tuto skutečnost zamlčeli společnosti E.ON Energie, a. s. (EON), srozuměni s tím, že dodávky elektrické energie nebudou schopni zaplatit, čímž získají pro sebe a pro společnost X neoprávněný majetkový prospěch, přesto dne 11. 9. 2018 v úmyslu získat majetkový prospěch uzavřeli za společnost X se společností EON smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny pro několik odběrných míst. Na základě nich byla dodána elektrická energie, avšak faktury vystavené společností EON obžalovaní neuhradili, čímž způsobili poškozené společnosti EON škodu v celkové výši 523 128,30 Kč.
II. Jako předseda představenstva a odpovědná osoba společnosti X - za téže situace -zamlčel tuto skutečnost společnosti HM CAPITAL, s. r. o. (HMC) a na konci září 2018 uzavřel za společnost X s jednatelem společnosti HMC ústní smlouvu o dílo, na základě které společnost HMC pro společnost X realizovala dodávky prací, služeb a zboží na akci rekonstrukce vily XXX. Avšak fakturu za realizované práce, poskytnuté zboží a služby na částku ve výši 753 240,- Kč obžalovaný neuhradil. Dlužná částka byla následně na základě předchozí dohody částečně uhrazena provedeným zápočtem pohledávky na základě faktury vystavené společností X ve výši 609 900,50 Kč. Obžalovaný tak způsobil poškozené společnosti HMC škodu ve výši 143 339,50 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval trestní řízení a vznesl námitky, které lze rozčlenit do několika okruhů:
Zaprvé za stěžejní stěžovatel považuje to, že podle odsuzujícího rozsudku byl uznán vinným pro aktivní uzavření smluv, zatímco Nejvyšší soud v napadeném usnesení výslovně připustil, že stěžovateli není kladeno za vinu, že by smlouvu podepsal, ale že mlčky souhlasil s jejím podpisem spoluobžalovaným a nečinil aktivní kroky, aby zabránil uzavření smlouvy. Právě tento posun z trestání za konání na trestání za opomenutí (oproti skutkové větě v odsuzujícím rozsudku a oproti skutku, za který byl obžalován) považuje stěžovatel za ústavně neudržitelný. V trestním řízení nebyla řešena otázka, zda měl stěžovatel zvláštní povinnost konat (a mohl tak být trestně odpovědný za opomenutí podle § 112 trestního zákoníku), ani otázka vztahu této údajné povinnosti k následku, který měl nastat. Stěžovateli v důsledku tohoto posunu bylo odepřeno i právo účinné obhajoby, protože do té doby argumentoval proti tvrzení, že smlouvy podepsal nebo uzavřel. Stěžovatel navíc od počátku řízení popíral pravost svého podpisu na smlouvách se společností EON, což trestní soudy odmítly zkoumat jako nepodstatné. Pokud by stěžovatelovo tvrzení bylo v trestním řízení prokázané, podporovalo by to jeho obhajobu, že o konkrétních smluvních vztazích nevěděl. Stěžovatel pak spatřuje nedostatky i objektivní stránky trestného činu podvodu. Konkrétně vytýká trestním soudům, že nevymezily, v čem konkrétně mělo spočívat jeho jednání vůči společnosti EON, pokud byl rozhodný podpis druhého obžalovaného.
Zadruhé stěžovatel argumentuje, že při porušení povinnosti člena statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře je třeba rozlišovat mezi soukromoprávní a trestní odpovědností. Široké pojetí úvahy Nejvyššího soudu - který opřel konstrukci stěžovatelovy viny o jeho postavení předsedy představenstva a o jeho povinnost podnikat kroky, aby společnost mohla dostát svým závazkům - by podle stěžovatele vedlo k faktickému založení trestní odpovědnosti za hospodářský výsledek společnosti. Trestný čin podvodu je úmyslným trestním činem a napadená rozhodnutí postrádají prokázaný závěr o zavinění stěžovatele. Trestní soudy stěžovatelovo zavinění dovodily z obecné vědomosti o finanční situaci společnosti a z jeho ex post vyjádření, že by smlouvy podepsal, pokud by o nich věděl, protože dodávky elektrické energie byly nezbytné pro provoz čerpacích stanic.
Zatřetí stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který má dopad do trestní odpovědnosti stěžovatele za skutek pod bodem II. Stěžovatel trvá na tom, že práce nesjednával, přinejmenším ne v uvedené době, kdy byla společnost X ve špatné finanční situaci. Trestní soudy z výpovědí dvou svědků převzaly pouze ty části, které podporovaly obžalobu, zatímco s částmi ve prospěch stěžovatele se přesvědčivě nevypořádaly. Postupovaly tak v rozporu s principem presumpce neviny.
4. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud se seznámil se všemi třemi rozhodnutími v trestní věci stěžovatele. Ačkoliv stěžovatel ústavní stížností nenapadl odsuzující rozsudek, Ústavní soud nahlíží na řízení před obecnými (zde trestními) soudy jako na jeden celek. To platí tím spíš, jestliže napadená rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli odsuzující rozsudek nijak nezměnila. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné z tvrzených porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Dále se - pouze ve stručnosti - Ústavní soud vyjádří k samotným okruhům stížnostních námitek. Přitom se opře o důvody napadených rozhodnutí.
6. Zaprvé je třeba zopakovat, že pro Ústavní soud je podstatné trestní řízení jako celek. Jeho perspektivou jsou ústavně zaručená práva a svobody a jeho úkolem je chránit ústavnost, nikoli dokonalost odůvodnění (srov. čl. 83 Ústavy, shodně nález sp. zn. IV. ÚS 1338/25, bod 23). Takže i kdyby se Nejvyšší soud dopustil určité relativizace skutkové věty odsuzujícího rozsudku, pro Ústavní soud je stěžejní, že odsuzující rozsudek i rozsudek odvolacího soudu dostatečně zdůvodnily, že stěžovatel je trestně odpovědný za to, že smlouvy uzavřel: tedy, že smlouvy buď sám podepsal, nebo souhlasil s jejich uzavřením. Obojí trestní soudy považovaly za uzavření smlouvy, což velmi podrobně zdůvodnily, mimo jiné v návaznosti na stěžovatelovu obhajobu. Pro první variantu svědčí písemné vyjádření odpovědné osoby za společnost EON a skutkový závěr obou soudů o tom, že poškozená společnost obdržela smlouvu podepsanou oběma spoluobžalovanými (viz bod 112 odsuzujícího rozsudku a bod 27 rozsudku odvolacího soudu). Tento skutkový závěr (že společnost EON disponovala vyhotovením smlouvy s oběma podpisy) stěžovatel nezpochybnil. Pro druhou - alternativní - variantu svědčí opět skutkové závěry obou soudů, jak společnost X běžně fungovala a jak měl stěžovatel s druhým obžalovaným rozdělené role fakticky, tedy i přes formální omezení na společné jednání předsedy a člena představenstva, které spoluobžalovaní nedodržovali (viz např. bod 111 odsuzujícího rozsudku a opět bod 27 rozsudku odvolacího soudu, srov. i bod 47 usnesení Nejvyššího soudu). Krajský a vrchní soud v týchž pasážích svých rozhodnutí také přesvědčivě vysvětlily, že za této situace bylo nadbytečné prokazovat (ne)pravost stěžovatelova podpisu na smlouvě. Naopak Nejvyšší soud své úvahy vyjevil jen nad rámec nezbytného odůvodnění, zřejmě veden určitou snahou stěžovatelovy námitky vypořádat, ač je předtím označil za hraničně uplatněné (viz body 45 a 46 usnesení Nejvyššího soudu). Navíc i Nejvyšší soud uvedl pouze to, že stěžovateli podle skutkových zjištění není kladeno za vinu, že by smlouvu podepsal, ale že mlčky souhlasil s tím, aby druhý obžalovaný smlouvu podepsal. Tím zjevně mínil říct totéž, co před ním trestní soudy, ačkoliv Ústavní soud uznává, že poněkud nepřesně. Stížnostní námitky z prvního okruhu jsou tudíž zjevně neopodstatněné.
7. Zadruhé trestní soudy podle Ústavního soudu věnovaly určitou pozornost i tomu, kde leží hranice mezi civilní a trestní odpovědností, což je zřejmé i z toho, za jaké skutky obžalované nakonec odsoudily. Tato stížnostní argumentace je přitom na hraně materiální přípustnosti, protože z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel v rámci své obhajoby v trestním řízení upozorňoval spíše na spoluzavinění poškozených společností (viz bod 31 rozsudku odvolacího soudu). V dovolání pak námitku excesivního výkladu trestního práva uplatnil pouze druhý obžalovaný. Ústavní soud se nezabývá těmi námitkami, na které neměly příležitost reagovat obecné (zde trestní) soudy, protože je stěžovatel nevznesl (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3287/23, bod 15; IV. ÚS 1126/22, bod 29; a III. ÚS 377/20, bod 23). Zavinění stěžovatele ve formě nepřímého úmyslu se trestní soudy také věnovaly dostatečně, zejména v již dříve zmíněném kontextu fungování společnosti a rozdělení rolí obžalovaných při jejím každodenním chodu. Podstatnou část dokazování při hlavním líčení přitom tvořila otázka vědomosti obžalovaných o špatném stavu společnosti X (viz body 35 až 85 odsuzujícího rozsudku). Stěžovatel nyní neuvádí námitky, které by byly způsobilé tyto závěry zvrátit, jen s nimi nesouhlasí. Ani druhý okruh stížnostních námitek tak nevede k opodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Zatřetí stěžovatel zpochybnil, že by v roce 2018 uzavíral ústní smlouvu o dílo se společností HMC, a vytkl trestním soudům, že přecenily výpovědi svědků v částech svědčících o jeho vině, naopak podcenily rozpory, které svědčily jeho obhajobě. Stížnostními námitkami z tohoto okruhu stěžovatel tvrdí rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Takové rozpory jsou pro Ústavní soud ale relevantní jen tehdy, jde-li o nesoulad extrémní. Za extrémní nesoulad nelze považovat situaci, kdy soudy při hodnocení důkazů postupují v souladu s procesními předpisy a dospějí ke skutkovým a právním závěrům, které se sice liší od názoru stěžovatele, ale logicky a po pečlivém zvážení všech okolností vyplývají z provedených důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3727/25, bod 20; a II. ÚS 840/24, bod 9). Z trestních rozhodnutí v nynějším případě skutkové závěry z provedených důkazů plynou a jsou řádně odůvodněné. Kromě výpovědi svědků H. a B. (ke kterým se vyjadřuje stěžovatel) vycházely trestní soudy k závěru o době uzavření smlouvy ještě z vyjádření svědka L. v přípravném řízení (viz body 121 až 122 odsuzujícího rozsudku a bod 28 rozsudku odvolacího soudu). Poslední okruh námitek tedy hodnotil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Jeho ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl přednostně a bez zbytečného odkladu, takže samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti, který stěžovatel s ústavní stížností spojil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu