Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kupsy, zastoupeného Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2026 č. j. 30 Cdo 143/2026-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 62 Co 209/2024-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. února 2024 č. j. 20 C 14/2022-73, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů ve sporu o zaplacení 65 900 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za škodu. Škodu spatřuje zjednodušeně v tom, že na základě rozhodnutí úřadu bylo zničeno jeho vozidlo, které bylo považováno za vrak. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že nesprávně posoudily otázku promlčení jeho nároku a existence nezákonného rozhodnutí, potažmo příčinné souvislosti.
2. S ohledem na rozsah přezkumu je pro shrnutí předcházejících řízení podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl. Nárok především považoval za promlčený. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudek obvodního soudu potvrdil. Souhlasil s otázkou promlčení nároku, navíc však uvedl, že by žaloba nemohla být důvodná i s ohledem na neexistenci odpovědnostního titulu. Stěžovatel poté podal proti rozsudku městského soudu dovolání, to však Nejvyšší soud odmítl. Z převážné části shledal dovolání vadným pro nevymezení předpokladů přípustnosti. V jediné vymezené otázce je sice za vadné nepovažoval, ale tato otázka nezaložila přípustnost dovolání.
3. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody státem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo se vyjádřit podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
4. Ústavní soud nejprve zaměřil svůj přezkum na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Jen pokud stěžovatel uplatnil řádně námitky před Nejvyšším soudem, lze je považovat za (materiálně) přípustné v řízení před Ústavním soudem [viz též nález ze dne 1. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 2337/16 (N 135/86 SbNU 281), body 17-24].
5. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Pokud by dovolání nebylo vadné, jeho odmítnutím Nejvyšší soud poruší právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud by vadné bylo, je v dané části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by se Ústavní soud věnoval věci samé (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 a ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23).
6. Ústavní soud přezkoumal dovolání stěžovatele a souhlasí s Nejvyšším soudem, že u většiny dovolacích námitek dovolání vadné skutečně bylo. Stěžovatel především nevymezil adekvátně předpoklady přípustnosti dovolání. Pouze uvedl, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádnou takovou praxi už ale nevymezil (ani spisovou značkou určitého rozhodnutí, ani alespoň obecným vymezením judikovaných právních závěrů). Nelze souhlasit s argumentací stěžovatele, že měl Nejvyšší soud vyzvat stěžovatele k odstranění vad či že by dotyčnou judikaturu měl znát soud sám. To by totiž zcela popřelo účel právní úpravy dovolání, povinné právní zastoupení a požadavek vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání (blíže viz bod 18 citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1585/23). Lze též připomenout, že přímo zákon vylučuje možnost výzvy k odstranění vad v rámci dovolacího řízení [§ 243b občanského soudního řádu, viz též usnesení ze dne 12. března 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/18 (U 5/93 SbNU 385)]. Nejvyšší soud tedy odmítnutím dovolání pro vady neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele.
7. Co se týče jediné otázky, u níž Nejvyšší soud vady dovolání neshledal, ani na jejím vypořádání nespatřuje Ústavní soud nic ústavně nesouladného. Stěžovatel namítal, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud tuto otázku nepovažoval za přípustnou, protože závěr o zamítnutí stěžovatelovy žaloby stál na dvou důvodech - nejen na promlčení nároku, ale i na nenaplnění odškodňovacího titulu. Vyhovění stěžovatelově námitce by tak nemohlo opodstatnit zrušení či změnu rozhodnutí odvolacího soudu.
8. S ohledem na popsanou procesní situaci pak zcela obstojí v ústavněprávním přezkumu i napadené rozsudky městského a obvodního soudu. Materiálně přípustnou námitkou zůstává prakticky jen otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Jak naznačily nalézací soudy, její řešení však - podobně jako v dovolacím řízení - nemůže zlepšit postavení stěžovatele, i kdyby byla shledána důvodnou. Proto se argumentací stěžovatele odmítly zabývat. Ani v takovém postupu přitom nelze spatřovat nic ústavně problematického.
9. Ústavní soud dodává, že námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných případech, pokud to odůvodňují specifické konkrétní okolnosti věci [viz nález ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413), na který odkazuje i stěžovatel]. Nic přitom v tomto případě nesvědčí o nemravnosti námitky promlčení. Stěžovateli běžela tříletá promlčecí lhůta. V této lhůtě dokonce stěžovatel uplatnil nárok u nepříslušného správního orgánu, který jej o nepříslušnosti obratem poučil. Přesto stěžovatel na vyrozumění nereagoval a neuplatnil nárok včas u příslušného orgánu, resp. soudu, jak na to upozornil obvodní soud v bodu 18 napadeného rozsudku. Ústavní soud nevylučuje, že řízení před správními orgány mohlo být poznamenáno vadami (jak je patrné z opakovaného rušení rozhodnutí úřadu odvolacím správním orgánem a jak ostatně uvedl i městský soud v napadeném rozsudku). Nicméně vzhledem k vylíčené procesní situaci, a především také otázce promlčení, nelze v postupu obecných soudů spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu