Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti SKY REAL ESTATES s.r.o., sídlem Hlušičkova 1129/9, Praha 5, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 46/2023-16089 ze dne 25. 5. 2026 a Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2016 ze dne 16. 6. 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodl o zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku, a to nemovitostí označených ve výroku usnesení. Městský soud vycházel také ze svého rozsudku sp. zn. 47 T 10/2016 ze dne 19. 7. 2018, kterým rozhodl o vině osmi obžalovaných ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a u dvou obžalovaných také ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Dva obžalovaní byli jediným jednatelem a jediným prokuristou nynější stěžovatelky, která vlastnila nemovitosti sloužící podle městského soudu mj. k vyvíjení trestné činnosti. Tyto nemovitosti nakoupila podle zjištění městského soudu při svém vzniku, tedy současně v době uskutečnění skutků, za něž byli obžalovaní uznání vinnými. Jelikož nevyvíjela žádnou dohledatelnou ani prokazatelnou legální činnost, shledal městský soud, že vzhledem k časovým i faktickým souvislostem zjištěného skutkového stavu koupila dané nemovitosti za prostředky pocházející z trestné činnosti.
2. Stěžovatelčinu stížnost proti usnesení městského soudu zamítl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením.
3. Stěžovatelka má za to, že usnesení vrchního soudu a městského soudu porušují čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, čl. 6, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka má zejména za to, že nebyla řádně zjištěna existence ani výše výnosu z trestné činnosti, tudíž je nepřiměřené i samo zabrání náhradní hodnoty. Městský soud údajně pominul, že cena zabrané nemovitosti byla 5,6 mil. Kč, že před podpisem smlouvy byla zaplacena záloha 600 tis. Kč a že svědek potvrdil, že cena byla hrazena bankovním převodem. Dokazování porušilo zásady materiální pravdy, volného hodnocení důkazů a kontradiktornosti. Soudy dospěly k nepřípustnému závěru, že finanční prostředky užité k nákupu nemovitostí musely pocházet z trestné činnosti, neboť nelze jejich původ vystopovat ani zde není jiné vysvětlení. Státní zástupce vzal návrh na zabrání nemovitostí zpět, avšak městský soud vyložil pochybnosti zaujatě v neprospěch stěžovatelky. V případě jiné zúčastněné osoby přitom městský soud zajištění věcí zrušil. V jejím případě však soud vyvíjel nepřípustnou důkazní iniciativu, která měla být ponechána stranám řízení. Podle stěžovatelky soudy ignorovaly pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatelka připomíná závěry judikatury Ústavního soudu o tom, že nepostačuje pouhá pravděpodobnost či odhad, nýbrž jednoznačný závěr o původu finančních prostředků (nález sp. zn. II. ÚS 1849/17).
4. Městský soud měl dále pochybit tím, že ve stěžovatelčin neprospěch hodnotil činnosti organizační složky společnosti FLORIDA CZECH INVEST LLC, která ze své povahy nemá právní osobnost, tudíž ani nemohla být společníkem stěžovatelky. Její činnost je tak irelevantní. Dále stěžovatelka namítá, že městský soud jednal zmatečně, neboť se v průběhu řízení změnilo složení senátu, a to bez zopakování dokazování. Jestliže městský soud podstatně založil své rozhodnutí na důkazech provedených při hlavním líčení, které podle pravomocného rozhodnutí o vině rekapituloval, byla tím porušena práva stěžovatelky. Ta totiž o konání hlavního líčení nebyla vyrozumívána, a nemohla se tak k důkazům vyjádřit. Městský soud rovněž porušil kancelářský řád s neústavními důsledky, neboť nejdříve vyloučil řízení o zabrání věci k samostatnému řízení, posléze však pouze informoval, že spis bude veden pod spisovou značkou původního řízení. Stěžovatelka pak neměla možnost se při nahlédnutí do spisu seznámit s jeho plným obsahem a ani sám soud neměl přehled o důkazních návrzích. Porušena údajně byla i zásada bezprostřednosti, neboť bylo rozhodováno bez spisového materiálu, který se nacházel u vrchního soudu, případně u Nejvyššího soudu. Jelikož jsou nemovitosti zajištěny už 11 let, dochází k porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek a práva podnikat. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka informovala, že v mezidobí byly zabrané pozemky sloučeny do jednoho pozemku a že se z orné půdy stal pozemek stavební. V posledku stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a aby Ústavní soud uvážil použití § 39 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Práci se spisem a vyčlenění věci pod samostatnou spisovou značku městský soud přesvědčivě vysvětlil v bodě 6 usnesení; Ústavní soud na tom neshledal nic neústavního.
7. Irelevanci zpětvzetí návrhu státním zástupcem městský soud odůvodnil v bodě 8 usnesení, přičemž řešení této otázky spočívá v aplikaci jednoznačného znění běžného zákona (§ 230 odst. 2 a § 239 odst. 1 trestního řádu).
8. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá především v polemice s použitím a hodnocením důkazů městským soudem. Ústavní soud připomíná, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18. Takový exces však nenastal.
9. Městský soud přehledně vysvětlil, na jakých důkazech založil svůj závěr a v jakém rozsahu důkazy doplnil. Rovněž srozumitelně odůvodnil, že vycházel také z důkazů již provedených v hlavním líčení, které však byly v dané procesní fázi zaměřeny (i co do odůvodnění rozsudku o vině) především na otázku viny a na zjištění rozsáhlé a sofistikované trestné činnosti odsouzených (viz bod 9 usnesení městského soudu).
10. Po podrobném seznámení se s odůvodněními napadených rozhodnutí musí Ústavní soud zdůraznit, že hodnocení důkazů neprobíhalo zcela tak, jak tvrdí stěžovatelka. Městský soud jednak použití důkazních poznatků z hlavního líčení přesvědčivě vysvětlil (viz předchozí bod), jednak jednotlivé důkazy podrobně rekapituloval a řádně vysvětlil závěry z nich učiněné. Byť není dán přímý důkaz o koupi nemovitostí z finančních prostředků získaných trestnou činností, není soudem učiněný závěr extrémní v ústavněprávním smyslu (viz bod 8). Ani nelze shledat, že bylo na stěžovatelku přeneseno důkazní břemeno či že by soud vyvíjel důkazní aktivitu v rozporu se zásadami trestního řízení.
11. Podle úvahy soudů měl být - zjednodušeně řečeno - zabrán majetek koupený za cca 5,6 mil. Kč, přičemž příjmy z trestné činnosti dosahovaly v období uzavření kupní smlouvy a splatnosti kupní ceny nemovitostí cca 184 mil. Kč a původ peněz použitých ke koupi nebyla stěžovatelka schopna doložit. Při komplexním hodnocení všech nepřímých důkazů a s ohledem na související komplikované zjištěné skutečnosti je dostatečně přesvědčivě odůvodněno, že nemovitosti nemohly být koupeny za legálně nabyté prostředky. Patřičný závěr, je-li podpořen tolika nepřímými důkazy a pečlivým odůvodněním, není neústavním jen pro absenci naprosté jistoty (která je prakticky nedosažitelná). Zjevně neopodstatněné jsou tak i námitky o porušení pravidla in dubio pro reo a o nedostatečném vyčíslení výnosu z trestné činnosti určeného na koupi nemovitostí či o nezohlednění zálohy kupní ceny nemovitostí (blíže viz zejm. body 46 až 49 usnesení městského soudu). Závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1849/17 nejsou k posuzované věci přiléhavé, neboť v tamním případě stěžovatelka vyvíjela také legální činnost, disponovala k tomu řadou důkazů, prokazovala svou verzi původu majetku, a legálně a ilegálně nabytý majetek soud nedostatečně odlišil (viz zejm. body 29, 31 a 32 nálezu). V nynější věci však stěžovatelka nevyvíjela žádnou prokazatelnou činnost.
12. Tvrdí-li stěžovatelka porušení zásady kontradiktornosti tím, že o hlavním líčení nebyla vyrozumívána, je tato námitka nesmyslná. V době konání hlavního líčení figurovali její jednatel i prokurista jako obžalovaní v dané trestní věci.
13. Změnu složení senátu odůvodnil vrchní soud ústavně konformním způsobem; nejednalo se o svévolnou změnu v průběhu rozhodování o zabrání věci, nýbrž o odlišné osoby přísedících ve veřejném zasedání (projednávajícím zabrání náhradní hodnoty) oproti hlavnímu líčení (viz bod 7 usnesení). Za daných okolností není porušením základních práv a svobod stěžovatelky, že soud ve veřejném zasedání nezopakoval všechny důkazy z hlavního líčení.
14. Námitka týkající se organizační složky společnosti FLORIDA CZECH INVEST LLC je rovněž zjevně neopodstatněná. Soudy v tomto ohledu neučinily ty závěry, které stěžovatelka rozporuje, přičemž tato americká společnost je stále jediným společníkem stěžovatelky.
15. Pozdější sloučení pozemků do jednoho není pro ústavněprávní posouzení jejich zabrání rozhodné.
16. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v nadprůměrně rychlém čase.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu