Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti M. Z., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného advokátem Mgr. Janem Vargou, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 57/2026-3686 ze dne 31. března 2026, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 47/2025-3545 ze dne 12. září 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 46 T 18/2024-3303 ze dne 5. května 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let (ve věznici se zvýšenou ostrahou) a k trestu propadnutí věci. Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí napadeným rozsudkem zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a nově stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Daného trestného činu se stěžovatel podle soudů dopustil ve zkratce tím, že ve spojení s organizovanou skupinou domluvil a zprostředkoval vývoz marihuany z České republiky do Německa a dále že si obstaral a předal jiným osobám kokain.
3. V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatel namítá, že jeho vina nebyla prokázána, a poukazuje na jednotlivá tvrzení soudů, s nimiž nesouhlasí a která nemají mít oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel také tvrdí, že hlavním důkazem o jeho vině byla komunikace zajištěná francouzskými orgány z platformy Sky ECC, u níž nelze dovodit, že by autorem jednotlivých zpráv byl právě stěžovatel a kterou nelze považovat za použitelný důkaz. Má tomu tak být proto, že absentuje odůvodnění příkazu k zajištění s uvedením konkrétních skutkových okolností, stěžovateli jsou odpírány základní informace stran zajištění komunikací, technické postupy vedoucí k tomuto zajištění jsou nedostatečně prozkoumány, chybí protokoly s údaji o místě, času, způsobu a obsahu provedených záznamů a o orgánu, který je pořídil, a navíc zajištěné komunikace obsahují zásadní nepřesnosti v obsahu i ve vizuální stránce. Stěžovatel také namítá, že mu nebyl doručen překlad rozhodnutí Nejvyššího soudu a že průběh hlavního líčení byl nekvalitně tlumočen.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. K námitkám ohledně skutkového stavu Ústavní soud podotýká, že zjištění viny je úkolem trestních soudů, do jejichž skutkových zjištění Ústavní soud zasahuje typicky jen u zjevných excesů potenciálně majících vliv na rozhodnutí o stěžovatelově vině, které v nyní posuzované věci neshledal. Není oproti tomu úkolem Ústavního soudu, aby se ve skutkové rovině do detailů zabýval možnými dílčími nepřesnostmi, jež se v odůvodnění napadených rozhodnutí podle stěžovatele objevují.
6. Pokud jde o komunikaci na platformě Sky ECC, Ústavní soud se podobnou otázkou - a takřka shodnou argumentací, jakou předložily vrchní soud a Nejvyšší soud v nyní napadených rozhodnutích - zabýval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2267/26 ze dne 31. 8. 2026, v němž shledal odůvodnění soudů co do přípustnosti a použitelnosti tohoto důkazu přesvědčivým. Na tomto závěru Ústavní soud nemíní nic měnit ani ve světle stěžovatelovy argumentace a okolností jeho trestní věci. Soudy se danou otázkou zabývaly mimořádně důkladně (jen vrchní soud jí věnoval zhruba sto odstavců), a to z pohledu českého práva i práva unijního včetně relevantní judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Evropského soudu pro lidská práva i Soudního dvora Evropské unie. Na jejich odůvodnění lze proto v podrobnostech odkázat.
7. Z hlediska toho, zda lze při použití daného důkazu považovat trestní řízení proti stěžovateli za spravedlivé, je pak možno především zdůraznit, že daná komunikace rozhodně nebyla ve věci jediným důkazem. Nešlo pochopitelně o důkaz irelevantní (jinak by ostatně jeho podrobné řešení soudy všech stupňů soustavy bylo zbytečné), soudy však provedly celou řadu dalších důkazů, díky kterým bylo možné učinit jednotlivé skutkové závěry a které i přispěly k ověření identifikace stěžovatele jako účastníka zajištěné komunikace. Jak uvedl nalézací soud, ve vztahu k jednomu skutku stěžovatele usvědčovala i jeho výpověď; ve vztahu k druhému pak soud vyšel mimo jiné z výpovědí svědků. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že nejsou žádné (další) indicie zejména o jeho zapojení do organizované skupiny, ovšem z odůvodnění nalézacího soudu (viz body 58 a násl. jeho rozsudku) plyne, že i k tomu měl důkazy nad rámec Sky ECC komunikace. Celkově lze konstatovat, že závěry soudů jsou výsledkem hodnocení všech důkazů - včetně komunikace ze Sky ECC - ve vzájemné souvislosti (viz k tomu zejména bod 137 rozsudku odvolacího soudu).
8. Stěžovatel se navíc mohl - navzdory mimo jiné neúplnosti informací ohledně přesného způsobu vytěžení dat - proti tomuto důkazu bránit. To ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám připouští s tím, že "proti použitelnosti, obsahové správnosti a pravosti komunikací ze Sky ECC se vymezoval od samého počátku". Stěžovatel mimo jiné s ohledem na obsah komunikace a další okolnosti tvrdil, že zprávy nepsal on, s poukazem na určité grafické nedostatky pak zpochybňoval vůbec autenticitu dokumentů obdržených prostřednictvím mezinárodní spolupráce. Se všemi těmito námitkami se přitom soudy vypořádaly.
9. K tomu Ústavní soud dodává, že pokud české orgány obdržely prostřednictvím mezinárodní spolupráce důkazy v určité formě, není v zásadě důvod s ohledem na princip vzájemné důvěry o autenticitě předložených materiálů automaticky pochybovat [srov. i publikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 59/04 ze dne 29. 4. 2004 (U 26/33 SbNU 479)]. Stejně jako u jakéhokoliv jiného důkazu samozřejmě nelze (v čistě teoretické rovině) vyloučit např. jejich znehodnocení v důsledku nějaké manipulace apod. Existují-li indicie reálně zpochybňující např. autenticitu či integritu materiálů získaných cestou mezinárodní spolupráce, je na to potřeba reagovat (jak už bylo řečeno, v této věci např. stěžovatel poukázal na určité vizuální prvky, které podle něj naznačovaly manipulaci s daty, čemuž vrchní soud věnoval patřičnou pozornost). To odpovídá i nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016 (N 32/80 SbNU 411), podle něhož "orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy pečlivě posuzovat, zdali důkazní prostředek, z něhož plyne usvědčující důkaz, byl opatřen způsobem, jenž nezpochybňuje spolehlivost v něm obsažené informace, a v případě pochybností o spolehlivosti takto opatřeného důkazu byl následně objektivním způsobem prověřen". Absence plné kontroly českých orgánů nad procesem původního vytěžení z Francie obdržených dat či forma, v jaké je české orgány obdržely, ale pochybnosti bez dalšího nezpůsobují a řízení tím nespravedlivé nečiní.
10. Konečně, uvádí-li stěžovatel, že tlumočníci v hlavním líčení nebyli schopni tlumočit stěžovatelovu výpověď ani průběh řízení, zcela u toho pomíjí podrobné vypořádání této námitky ze strany vrchního soudu (nejen ve světle argumentace vrchního soudu je přitom stěžovatelova argumentace značně strohá a neurčitá). Stěžovatel také stručně zmínil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu mu nebylo doručeno s překladem, což ztěžuje jeho možnost obhajoby. Tuto argumentaci ale stěžovatel dál nerozvádí, zejména neuvádí, zda o překlad vůbec požádal (§ 28 odst. 4 trestního řádu; srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 973/26 ze dne 22. 4. 2026).
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu