Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 933/2025-204 ze dne 4. 11. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 94/2025-148 ze dne 10. 4. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 3 T 138/2024-124 ze dne 12. 2. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu bylo dne 28. 7. 2026 doručeno podání stěžovatele označené jako "stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku pod č. j. 3 T 138/2024-124 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 94/2025-148 a špatné kvalifikace trestného činu", předané k poštovní přepravě podle podacího razítka dne 24. 7. 2026. K výzvě Ústavního soudu doplnil toto podání právní zástupce stěžovatele, který ústavní stížnost rozšířil také proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu. Zároveň uvedl, že toto usnesení nebylo stěžovateli ke dni podání doplnění fyzicky doručeno.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud uznal stěžovatele vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 a 3 trestního zákoníku a uložil mu - i za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku - trest odnětí svobody v délce trvání 16 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud v Praze k odvolání státního zástupce rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
3. Před posouzením věci samé Ústavní soud zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tato lhůta je propadná; s jejím uplynutím právo k podání ústavní stížnosti zaniká a k jejímu prodloužení nemá Ústavní soud ani jiný orgán pravomoc.
5. Ústavní soud z vyžádaných doručenek zjistil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovu právnímu zástupci Mgr. Vargovi doručeno do datové schránky 14. 11. 2025. Stěžovateli bylo usnesení Nejvyššího soudu doručováno dne 20. 11. 2025, přičemž na adrese svého trvalého bydliště nebyl zastižen. Tohoto dne bylo proto na adrese stěžovatele ponecháno oznámení o uložení zásilky. Stěžovatel si zásilku nevyzvedl, takže posledním dnem lhůty pro vyzvednutí (tj. dne 1. 12. 2025) nastala fikce doručení podle § 64 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že nebyly splněny zákonné předpoklady vzniku fikce doručení napadeného usnesení.
6. Z uvedeného vyplývá, že usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 1. 12. 2025 (poslední den desetidenní lhůty) a že tedy lhůta dvou měsíců od doručení usnesení Nejvyššího soudu, jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, uplynula dne 2. 2. 2026. Ústavní stížnost však byla podána až dne 24. 7. 2026, a je proto opožděná.
7. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2026
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka