Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou, sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2026 č. j. 5 Tdo 369/2026-1129, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2025 č. j. 3 To 49/2025-1088 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2025 č. j. 102 T 3/2024-1031, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), právo na rovnost účastníků v řízení [čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy] a presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka byla v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shledána vinnou ze spáchání pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 k § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pokusu zločinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1 k § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Trestná činnost stěžovatelky spočívala v tom, že jako statutární orgán obecně prospěšné společnosti X, jejíž činnost spočívá v poskytování sociální služby osobní asistence a sociální služby denního stacionáře lidem s mentálním a tělesným postižením (dále jen "společnost"), podala žádost o podporu projektu, jehož cílem bylo pořízení dvou elektrických automobilů pro zkvalitnění a zefektivnění služeb společnosti. Žádosti bylo vyhověno, přičemž projektu byla přiznána dotace ve výši 2 532 404,99 Kč z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj a dotace ve výši 297 930 Kč z prostředků státního rozpočtu. K vyplacení dotace však nedošlo, a to z důvodu zjištění protiprávního jednání stěžovatelky. Ta totiž ve skutečnosti neměla v úmyslu vozidla užívat v souladu s cíli deklarovanými v žádosti o podporu. Po převzetí vozidel neučinila žádná opatření, aby automobily byly předány do užívání společnosti, a obě vozidla si ponechala převážně pro osobní potřebu svoji a své dcery. Vozidla předala do užívání společnosti až v návaznosti na zveřejnění investigativní reportáže s názvem "Neuvěřitelné praktiky! Kde končí peníze na charitu?!", která na protiprávní jednání stěžovatelky upozornila.
3. Stěžovatelka brojila proti rozsudku krajského soudu odvoláním. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením odvolání stěžovatelky zamítl. Plně se přitom ztotožnil se zjištěními a závěry krajského soudu. Stěžovatelka dále napadla usnesení vrchního soudu dovoláním. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Všechna tato rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vesměs opakuje námitky, které uplatnila již před obecnými soudy. První okruh námitek stěžovatelky se týká medializace případu. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy včas nepřijaly opatření chránící dosud nevyslechnuté svědky před obsahem předchozích výpovědí (zveřejněných na internetu). Obecné soudy dále neoddělily vlastní vnímání svědků od poznatků, které zjevně převzaly z médií nebo od jiných osob. Několik svědků při výpovědích uznalo, že viděli záznamy z předchozích hlavních líčení. Svědci dále v několika případech uváděli informace, které objektivně sami nemohli vnímat (například ve společnosti v dané době již nepracovali) a museli je proto převzít z investigativní reportáže. Obecné soudy následně využily takto uměle vytvořenou shodu svědeckých výpovědí jako záruku věrohodnosti svědků a nepřímý důkaz úmyslu stěžovatelky. Obecné soudy tuto námitku stěžovatelky navíc posoudily pouze obecně z hlediska zásady veřejnosti, aniž by posuzovaly její konkrétní obsah. Riziko ovlivňování svědků si přitom uvědomoval sám krajský soud, když jeho předseda při hlavním líčení dne 17. 2. 2025 neudělil souhlas s pořizováním obrazových záznamů s ohledem na možné ovlivnění svědecké výpovědi. Podle stěžovatelky však měl soud k tomuto závěru dospět již v předchozích hlavních líčeních.
7. Druhý okruh námitek se týká tvrzené deformace důkazů ze strany obecných soudů. Podle názoru stěžovatelky se obecné soudy nechaly samy ovlivnit zkreslujícími investigativními reportážemi a skutkový děj hodnotily v souladu s nimi, přestože důkazy nasvědčovaly opak. Například krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že všichni svědci potvrdili počátek užívání vozidel pro činnost společnosti až po zveřejnění investigativní reportáže, přestože jedna svědkyně ve své výpovědi výslovně uvedla, že změnu ve způsobu užívání předmětných vozidel nezaregistrovala. Dále obecné soudy pominuly skutečnost, že dle doložených dokumentů byla jedna ze zaměstnankyň společnosti k užívání vozů proškolena již před zveřejněním reportáže a dle tvrzení dalších svědků byla vozidla před zveřejněním reportáže několikrát užita pro svoz klientů společnosti. Stěžovatelka zároveň předložila alternativní hodnocení skutkového děje, který spočíval v tom, že vozidla byla dodána dříve, než se předpokládalo, a to v období léta, kdy měl stacionář omezený provoz a byl částečně rekonstruován. Zároveň v té době nebyla v místě sídla společnosti realizována technická infrastruktura pro nabíjení vozidel. Vozidla proto byla nabíjena v bydlišti stěžovatelky. Některé zaměstnankyně navíc odmítaly velká vozidla řídit. Obecné soudy zvolily nejpřísnější interpretaci skutkového děje, čímž porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
8. Třetí okruh námitek stěžovatelky se týká nesprávné kvalifikace jednání stěžovatelky a nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Zaprvé, podle názoru stěžovatelky nebyl dostatečně prokázán její úmysl od počátku pořídit vozidla pro své vlastní potřeby. Zároveň odborný zpracovatel, který za stěžovatelku žádost o podporu projektu vyřizoval, ji neupozornil, že o platbu dotace může žádat pouze za situace, kdy jsou vozidla již společností běžně užívána a jsou dokončené technické a personální přípravy. Zadruhé, soudy nesprávně určily výši škody, když tu stanovily jako celkovou výši dotace. Absentuje však úvaha, zda porušení dotačních podmínek ze strany stěžovatelky bylo natolik závažné, že byl celkově zmařen účel projektu. Zatřetí, jelikož stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že již při podání žádosti o podporu projektu měla úmysl si vozidla ponechat pro soukromou potřebu, nesouhlasí rovněž s právní kvalifikací skutku podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace). V úvahu mohla připadat pouze "mírnější" právní kvalifikace podle § 212 odst. 2 trestního zákoníku (užití prostředků získaných účelovou dotací na jiný než určený účel). Začtvrté stěžovatelka namítá, že vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe měly proti ní být užity jiné prostředky práva, jelikož porušení dotačních podmínek z její strany nevykazovalo potřebný stupeň závažnosti. Stěžovatelka zejména uvádí, že veřejné prostředky nakonec nebyly vůbec vyplaceny, vozidla byla předfinancována rodinou stěžovatelky, vozidla zůstala k dispozici společnosti, sporné období bylo krátké, soukromé jízdy stěžovatelky a její dcery byly omezené a kompenzované a poskytovatel dotace již využil prostředky, kterými dalšímu porušení dotačních podmínek zabránil (nevyplatil dotaci). Nakonec stěžovatelka namítla, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jednání jako jednočinný souběh dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Podle stěžovatelky se obecné soudy v tomto ohledu nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami speciality či konzumpce.
9. Ústavní soud se ve své judikatuře již zabýval otázkou medializace trestních věcí a jejím možným dopadem na průběh dokazování, včetně výpovědí svědků. V této souvislosti se střetává několik legitimních, avšak vzájemně konkurujících zájmů. Na jedné straně stojí zásada veřejnosti soudního řízení a právo médií informovat o otázkách veřejného zájmu, včetně trestního řízení. Na straně druhé je třeba chránit práva obžalovaného, zejména jeho soukromí, právo na spravedlivý proces a presumpci neviny. Úkolem soudu je proto v průběhu trestního řízení tyto zájmy poměřovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. 1418/12, body 17-19). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může mít intenzivní mediální pokrytí kauzy negativní dopad na spravedlivost trestního řízení. Rozhodující přitom není subjektivní vnímání stěžovatele, nýbrž zda jsou jeho obavy objektivně ospravedlněny (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Paulikas proti Litvě ze dne 24. 1. 2017 č. 57435/09, § 57-58).
10. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda v případě stěžovatelky mohlo mediální pokrytí kauzy vzbudit objektivní obavy ohledně věrohodnosti výpovědí svědků a hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Předně je třeba poznamenat, že krajský soud nezaložil své rozhodnutí pouze na svědeckých výpovědích. Závěr o tom, že stěžovatelka a její dcera využívaly vozidla pro svou soukromou potřebu, učinil primárně na základě kamerových záznamů a výpovědi dcery stěžovatelky. Vozidla takto užívaly například pro cesty do práce a z práce, pro cestu na wellness pobyt, na výlet do Jihlavy nebo na odvoz na letiště do Drážďan, odkud odletěly na dovolenou do Turecka, přičemž vozidlo zůstalo na letišti po celou dobu dovolené. Zároveň bylo prokázáno, že zápisy ve svozových denících, kam se zapisovaly svozy klientů, byly účelově pozměňovány, aby vyvolaly dojem užívání pořízených vozidel. Například jsou ve svozovém deníku zaznamenány svozy ze 14. a 15. 7. 2022, přestože v těchto dnech se dle kamerových záznamů stěžovatelka a její dcera nacházely s vozidlem (v této době bylo dodáno teprve první ze dvou pořízených vozidel) na wellness pobytu.
11. Svědecké výpovědi přitom doplňují výše uvedená objektivní zjištění. Samotná skutečnost, že svědci v rámci výpovědí potvrdili, že viděli investigativní reportáž i záznamy z hlavních líčení, nemůže vést k závěru, že jsou jejich výpovědi nevěrohodné. Je rovněž přirozené, že svědci, jakožto bývalí zaměstnanci společnosti, spolu různými komunikačními kanály diskutovali ohledně případu stěžovatelky, zvláště byla-li kauza medializována. Jak navíc poznamenal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, svědci byli procesně vyslýcháni již v přípravném řízení, přičemž jejich pozdější výpovědi před soudem se obsahově v podstatných částech shodují. Krajský soud tak nepochybil, když považoval výpovědi svědků ve světle dalších důkazů za věrohodné, byť se blíže možným ovlivněním svědeckých výpovědí v odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval.
12. Co se týče druhého okruhu námitek stěžovatelky, Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Rozhodování o vině a trestu, včetně hodnocení důkazů, je pravomocí obecných trestních soudů, do které Ústavní soud zasáhne pouze v případě, kdy shledá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může mít podobu zejména faktického omylu, logického excesu (vnitřní rozpornosti) nebo pokud jsou závěry obecných soudů opakem toho, co je obsahem důkazů (usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 793/22, bod 9).
13. Stěžovatelka konkrétně napadá konstatování krajského soudu, že svědkyně P. shodně s dalšími svědky vypověděla, že k užívání vozidel pro potřeby společnosti došlo až po zveřejnění investigativní reportáže. Ta však ve skutečnosti uvedla, že z jejího pohledu byla auta využívána již před zveřejněním reportáže, a nevnímala tedy změnu charakteru užívání po zveřejnění reportáže. Dále svědkyně B. nemohla posoudit změnu v užívání vozidel, jelikož její pracovní poměr skončil těsně před zveřejněním reportáže. Krajský soud se rovněž nedostatečně vypořádal s dalšími událostmi před zveřejněním reportáže, zejména proškolením jedná ze zaměstnankyň k užívání pořízeného vozidla a tvrzení svědků, že několikrát viděli užívat pořízená vozidla pro svoz klientů.
14. Co se týče výpovědí svědkyň P. a B., je nutné přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že krajský soud chybně uvedl, že jejich výpovědi potvrzují změnu v užívání vozidel po zveřejnění reportáže, jelikož toto netvrdily (respektive tvrdit nemohly). V tomto ohledu tedy trpí rozsudek krajského soudu formálním nedostatkem, který nezhojily ani vyšší soudy. Je však třeba poznamenat, že Ústavní soud nepovažuje každé pochybení soudů za důvod ke svému zásahu, zvláště pokud by soud ve světle dalších důkazů došel ke stejnému závěru i v případě absence této vady (usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 262/05).
15. Stěžovatelka především opomíná, že změnu v užívání vozidel zaregistrovali další svědci ze stran zaměstnanců a rodičů (celkem 6 svědků). Toto tvrzení má navíc podklad i ve svozových denících. Za období od 12. 7. 2022 do zveřejnění reportáže (8. 10. 2022) je (vyjma svozů syna stěžovatelky) uvedeno toliko 16 záznamů o svozech klientů pořízenými elektromobily. V řízení bylo zároveň prokázáno, že některé záznamy byly zpětně pozměňovány tak, aby z nich bylo zřejmé, že byl ke svozu užit pořízený elektromobil, přestože ke svozu bylo užito jiné vozidlo. Za období od 8. 10. 2022 do 31. 10. 2022 je pak zaznamenáno 35 svozů. Tento výrazný nárůst přitom nemůže být vysvětlen omezeným letním provozem, jelikož je v období před zveřejněním reportáže zahrnuto i září a část října. Krajský soud navíc ani netvrdil, že by pořízená vozidla nebyla k potřebám společnosti využívána vůbec (bod 269 napadeného rozsudku). Podle jeho skutkových zjištění však byla užívána způsobem, který spíše nasvědčoval jejich faktickému soukromému užívání rodinou stěžovatelky než výkonu činnosti společnosti, pro niž byla za veřejné prostředky pořízena.
16. Ústavní soud tedy nemá za to, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Krajský soud provedl řadu důkazů svědčící o vině stěžovatelky, které hodnotil jednotlivě i ve svém celku. Zaprvé, již samotný výběr elektromobilů vzhledem ke specifickým okolnostem chodu společnosti přinejmenším vzbuzuje pozornost. Stěžovatelka pořídila vozidla v nadstandardní výbavě, která neodpovídala potřebám společnosti. Společnost navíc nedisponovala nabíjecími stanicemi, proto vozidla stěžovatelka parkovala v místě svého bydliště. Stěžovatelka navíc nechtěla vozidla parkovat v místě sídla společnosti z důvodu, že se nacházelo ve vyloučené lokalitě, a proto zde nebylo bezpečné vozidla parkovat ani pořizovat wallbox (nabíjecí stanice pro elektromobil). Zadruhé, na základě kamerových záznamů bylo prokázáno pravidelné užívání pořízených vozidel pro soukromé potřeby rodiny stěžovatelky, přestože v žádosti o podporu stěžovatelka uvedla, že vozidla budou sloužit výhradně k poskytování služeb ze strany společnosti. Několik zaměstnanců navíc uvedlo, že od počátku považovalo pořízené automobily za osobní vozy rodiny stěžovatelky. Rovněž bylo prokázáno, že svozové deníky byly účelově upraveny tak, aby vyvolaly dojem častějšího užívání pořízených vozidel. Stěžovatelka tak nemohla být v tvrzené dobré víře při užívání pořízených vozidel pro svou potřebu.
17. Stran třetího okruhu námitek stěžovatelky, i zde Ústavní soud připomíná, že obdobně jako hodnocení důkazů i výklad podústavního práva je věcí především obecných soudů. Ústavní soud zasáhne pouze v případě tzv. kvalifikované vady, která může spočívat v nepřípustném zásahu aplikace podústavního práva do základních práv a svobod, ve zjevném a neodůvodněném vybočení z ustálené rozhodovací praxe nebo v tzv. přepjatém formalismu (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
18. Ústavní soud však žádnou z uvedených vad neshledal. Úmysl stěžovatelky byl dostatečně prokázán, když stěžovatelka do žádosti o podporu projektu uvedla, že vozidla budou užívána pro poskytování služeb společnosti, přestože prakticky již od převzetí vozidla sloužily spíše k jejím osobním potřebám. Stěžovatelka tak naplnila skutkovou podstatu jí za vinu kladených trestných činů. S ohledem na výše uvedené přitom nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že se jednalo pouze o dílčí porušení dotačních podmínek, a neměly tak být vůči ní ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe uplatněny prostředky trestního práva. Stejně tak výše škody byla určena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1251/2020, bod 79). Ústavní soud nesouhlasí ani s námitkou stěžovatelky ohledně vyloučení jednočinného souběhu. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. Tpjn 300/2017 výslovně jednočinný souběh trestných činů dotačního podvodu podle § 212 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku umožňuje, je-li skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě České republiky, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu