Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., t. č. ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem, sídlem Smetanova 2359/6, Blansko, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 184/2026-81 ze dne 27. 5. 2026 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. č.j. 8 PP 32/2026-71 ze dne 9. 4. 2026, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 48 T 3/2018-2046 ze dne ze dne 11. 7. 2018 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 70/2018-2233 ze dne 13. 12. 2018. Podle městského soudu nebyla splněna podmínka podmíněného propuštění spočívající ve vykonání dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody vyplývající z § 88 odst. 1. odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel úvodem vysvětluje, že výše uvedeným rozsudkem krajského soudu byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, přičemž skutek, pro který byl odsouzen, spočíval výlučně v nakládání s drogou známou pod označením hašiš, obsahující psychotropní látku THC. Namítá, že podle aktuální právní úpravy (účinné od 1. 1. 2026) by tento skutek byl posuzován jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a trestního zákoníku, který není uveden v taxativním výčtu obsaženém v § 88 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, takže patří mezi trestné činy, u nichž podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu již po vykonání poloviny uloženého trestu, přičemž tuto podmínku ke dni rozhodování obecných soudů splnil.
5. Stěžovatel vychází z předpokladu, že v otázce podmíněného propuštění je třeba použít právní úpravu účinnou v době rozhodování soudu, a to včetně její systematiky. Na podporu svého názoru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 67/2010 ze dne 21. 12. 2010 a rozhodnutí publikované pod č. 57/2010 Sb. rozh. tr. Zdůrazňuje, že jeho věc se odlišuje od případu řešeného v rozhodnutí č. 17/2003 Sb. rozh. tr., neboť odlišná právní kvalifikace (podle nové právní úpravy) by nebyla závislá na posunu majetkových hranic uvedených v § 138 trestního zákoníku. Výklad prezentovaný krajským soudem považuje za formalistický, neboť činí délku skutečně vykonávaného trestu závislou nikoli na závažnosti spáchaného jednání, nýbrž na legislativní technice, kterou zákonodárce ke změně použil. Krajskému soudu dále vytýká, že nevypořádal jeho klíčové stížnostní námitky.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 458/09 ze dne 26. 3. 2009 nebo sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody, a to v návaznosti na posouzení naplnění neurčitých zákonných pojmů, jež se odvíjí od hodnocení pokroků v resocializaci odsouzeného. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost v rámci neurčitých zákonných pojmů hodnotit pokroky v resocializaci odsouzeného. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
8. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory, popř. když bylo řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo zatíženo zásadní vadou představující porušení principů spravedlivého procesu.
9. V posuzované věci stěžovatel obecným soudům vytýká výhradně jejich způsob interpretace právní úpravy vztahující se ke stanovení části trestu odnětí svobody, jež musí být vykonána, aby soud - při splnění dalších podmínek - mohl přistoupit k podmíněnému propuštění. Ústavní soud však tuto intepretaci vyhodnotil jako ústavněprávně konformní.
10. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu zásadně po vykonání poloviny uloženého trestu odnětí svobody [§ 88 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku]. Vykonání dvou třetin z uloženého trestu je vyžadováno v případech, kdy byl pachatel odsouzen za některý z trestných činů uvedených v taxativním výčtu obsaženém v § 88 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. V tomto taxativním výčtu je obsažen i trestný čin neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku, tedy trestný čin, za který byl stěžovatel pravomocně odsouzen.
11. Sám stěžovatel akceptuje, že změny právní úpravy, ke kterým došlo až po pravomocném odsouzení pachatele, nemohou mít vliv na podobu tohoto pravomocného odsuzujícího rozhodnutí. Proto zdůrazňuje, že se nedomáhá zásahu do pravomocného rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud však konstatuje, že z ústavní stížnosti je zřejmé, že v materiálním smyslu jde stěžovateli právě o to, aby byl skutek, za nějž byl odsouzen, odlišně právně kvalifikován, byť "jen" pro účely podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Domáhá se totiž toho, aby právní kvalifikace činu, za který byl pravomocně odsouzen, byla nazírána optikou nové (pozdější) právní úpravy účinné od 1. 1. 2026, tedy aby byl jeho trestný čin pro účely podmíněného propuštění posuzován jako nedovolená výroba a jiné nakládání s konopím podle § 283a trestního zákoníku, který není uveden v taxativním výčtu obsaženém v § 88 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, tudíž je u něj podmíněné propuštění možné již po vykonání poloviny uloženého trestu.
12. Ústavní soud však sdílí názor obecných soudů, že takové reversní překvalifikování pravomocně odsouzeného činu není možné, a to ani pro účely podmíněného propuštění. Jak bylo uvedeno, ustanovení § 88 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku se vztahuje na pachatele, kteří byli odsouzeni za některý z vyjmenovaných trestných činů. Jeho použitelnost je tedy zjevně vztahována k momentu právní moci odsouzení pachatele a k právní kvalifikaci spáchaného činu provedené k tomuto momentu.
13. Ústavní soud sdílí názor vrchního soudu, že stěžovatelův způsob interpretace relevantní právní úpravy není podporován ani ustálenou judikaturou, ba právě naopak. Krajský soud správně upozornil na to, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 67/2010 ze dne 21. 12. 2010, na nějž stěžovatel odkazuje, se týkal případu, kdy trestný čin (resp. jemu odpovídající skutková podstata), za nějž byl pachatel odsouzen, již (po změně právní úpravy) není obsažen v taxativním výčtu trestných činů, u nichž je podmíněné propuštění možné až po vykonání dvou třetin uloženého trestu. Totožná situace existovala i v případě rozhodnutí, které bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikováno pod č. 57/2010 a na které stěžovatel rovněž odkazuje. Jinak řečeno, v těchto případech nová právní úprava zasáhla právě vymezení okruhu trestných činů, u nichž je podmíněné propuštění připuštěno za těchto přísnějších podmínek. Závěr, že v takovém případě lze o podmíněném propuštění rozhodnout již po výkonu poloviny uloženého trestu, tak nebyl založen na formální ani materiální změně právní kvalifikace odsouzeného činu. Právě tím se popisovaná situace podstatně lišila od nyní posuzované věci, neboť - jak již bylo uvedeno - trestný čin, za nějž byl stěžovatel odsouzen, je stále zahrnut do výčtu obsaženého v § 88 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a závěr, že stěžovatelovo podmíněné propuštění je možné již po výkonu poloviny uloženého trestu, by musel být založen na odlišném posuzování jím spáchaného trestného činu (tj. posuzování podle právní úpravy, jež nabyla účinnosti až po právní moci odsuzujícího rozsudku).
14. Nyní posuzovaná věc je naopak téměř totožná jako ta, která byla řešena v rozhodnutí publikovaném pod č. 17/2003 Sb. rozh. tr., byť to stěžovatel popírá. V odkazované věci byl totiž pachatel odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), ovšem v době rozhodování soudů o podmíněném propuštění již byla účinná úprava, která zvýšila hranice majetkových škod, takže v té době by stejný skutek vykazoval znaky mírnější varianty podvodu (podle § 250 odst. 3 trestního zákona), u které bylo podmíněné propuštění možné již po vykonání jedné poloviny trestu, nikoli dvou třetin, jako tomu bylo v případě podvodu podle § 250 odst. 4 trestního zákona. Závěrem publikovaného judikátu bylo odmítnutí posuzovat dříve odsouzený trestný čin z těchto důvodů, pro účely podmíněného propuštění, mírněji.
15. Také ve stěžovatelově případě došlo až po jeho pravomocném odsouzení ke změně hmotněprávní úpravy (provedené novelou trestního zákoníku č. 270/2025 Sb.), která způsobila, že v současnosti by totožný skutek byl posuzován jako mírnější trestný čin, a to i s popsanými důsledky v oblasti předpokladů pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Trestný čin, za nějž byl pravomocně odsouzen, však i po novelizaci trestního zákoníku zůstává součástí taxativního výčtu obsaženého v § 88 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Z toho vyplývá, že i při dodržení pravidla o nutnosti vycházet při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z aktuální právní úpravy (jinak řečeno, z aktuálního znění § 88 trestního zákoníku), přichází stěžovatelovo podmíněné propuštění v úvahu až po vykonání dvou třetin uloženého trestu.
16. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy interpretovaly relevantní právní úpravu ústavněprávním konformním způsobem a v souladu s pravidly časové působnosti trestních předpisů. Jejich rozhodnutí rovněž nijak nekolidují s ustálenou judikaturou obecných soudů. Krajský soud adekvátně reagoval na stěžovatelovy námitky, a ani v tomto směru tak Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, který tvrdí opak. Ústavní soud tak neidentifikoval žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu