Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1. K. Đ. N. a 2. T. L. N., zastoupených advokátem Mgr. Martinem Pospíšilem, sídlem Špitálka 539/23e, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 395/2026 ze dne 4. června 2026 a usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru 36 pátrání Ostrava, Oddělení odhalování celní a drogové trestné činnosti Olomouc č. j. GŘC-1652-514/TČ-2023-836030 ze dne 14. dubna 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, Odboru 36 pátrání Ostrava, Oddělení odhalování celní a drogové trestné činnosti Olomouc, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, celní orgán napadeným usnesením zajistil podle §79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu jako náhradní hodnotu blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelů. Učinil tak v souvislosti s prověřováním možné trestné činnosti (zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby), z níž jsou mimo jiné podezříváni oba stěžovatelé (manželé) a společnost X, jejíž jsou společníci (a první stěžovatel i jejím jednatelem). Prověřovaná trestná činnost má spočívat zjednodušeně řečeno v tzv. karuselových podvodech a mohlo jí dojít ke škodě ve výši 17 330 220 Kč. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí celního orgánu stížnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že zajištění nemá zákonný podklad a je projevem svévole, neboť napadená rozhodnutí neposkytují konkrétní a přezkoumatelný základ pro závěr, že s vyšší mírou pravděpodobnosti někdy existoval nějaký přímý výnos z trestné činnosti, který se orgány činné v trestním řízení pokusily nalézt a zajistit. Stejně tak z nich neplyne, z čeho orgány činné v trestním řízení dovozují, že se tento výnos měl dostat do dispozice stěžovatelů. Jinými slovy, orgány činné v trestním řízení nepopsaly cestu výnosů z prověřované trestné činnosti ke stěžovatelům, místo toho vyšly ze zjištění, že stěžovatelé v nedávné době nabyli nemovitý majetek vyšší hodnoty, čemuž na první pohled neodpovídaly jejich majetkové poměry. Proto stěžovatelé ve stížnosti proti rozhodnutí celního orgánu popsali a doložili původ prostředků použitých na nákup nemovitostí, čímž hypotézu celního orgánu zpochybnily. Městský soud však na tuto argumentaci dostatečně nereagoval a omezil se na pouhé abstraktní domněnky.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Prostor pro přezkum ústavnosti rozhodnutí o zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, zejména pak nástrojů trestné činnosti, výnosů z ní, předmětů mezinárodní sankce a příp. náhradní hodnoty je omezený. Jak ostatně i stěžovatelé uvádějí, Ústavní soud u takových rozhodnutí zkoumá, zda mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci. Stěžovatelé sice výslovně konstatují, že napadená rozhodnutí zákonný podklad nemají a že jsou projevem svévole, s tím ovšem Ústavní soud nesouhlasí - napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a mají jasnou oporu v § 79a až 79g trestního řádu.
6. Dále je nutno uvést, vzhledem k výtkám stěžovatelů vůči kvalitě odůvodnění usnesení městského soudu, že v podrobnostech stěžovatelé v ústavní stížnosti prezentují do značné míry odlišnou argumentaci oproti té, kterou nabídli ve stížnosti proti rozhodnutí celního orgánu. Tu totiž primárně stavěli na tom, že nemovitosti pořídili za prostředky nepocházející z trestné činnosti. Tím sice zpochybňovali domněnku policejního orgánu, že je vysoce pravděpodobné, že výnosy z prověřované trestné činnosti stěžovatelé umořovali v pořizovaných nemovitostech, tato domněnka však nebyla pro rozhodnutí celního orgánu rozhodující. Jak vysvětlil už městský soud, nemovitosti byly zajištěny jako náhradní hodnota, a proto námitka, že nebyly nabyty za výnos z trestné činnosti, není relevantní. I ve světle ve stížnosti obsažené argumentace je tedy odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu z ústavního hlediska dostatečné.
7. V ústavní stížnosti pak dochází k významnému posunu v argumentaci stěžovatelů, kteří se nyní zaměřují (v zásadě) na to, že orgány činné v trestním řízení nepopsaly, z čeho dovodily, že se výnos z trestné činnosti do rukou stěžovatelů vůbec dostal. K tomu lze alespoň stručně poznamenat, že pokud - jak je v napadených rozhodnutích řádně popsáno - dosavadní průběh trestního řízení nasvědčuje páchání karuselových podvodů s možnou pozicí společnosti stěžovatelů jako posledního článku řetězce, pak je implicitní úvaha orgánů činných v trestním řízení, že se takto získané prostředky dostaly do dispozice stěžovatelů (z nichž každý je padesátiprocentním společníkem a první stěžovatel i jednatelem), logická.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu