Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumila Vejtasy, zastoupeného Mgr. Radkem Suchým, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2026 č. j. 29 NSČR 4/2026-B-41, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2025 č. j. 6 VSPH 1081/2025-B-15 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2025 č. j. MSPH 89 INS 2650/2025-B-10, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů v insolvenční věci, v níž vystupuje v pozici dlužníka. Konkrétně brojí proti závěru o neschválení oddlužení pro jeho nepoctivý úmysl. Namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, jelikož rozhodovaly na základě skutkového stavu v příkrém rozporu s důkazy.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že je u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vedeno insolvenční řízení ohledně majetku stěžovatele. Stěžovatel se mj. domáhal povolení řešení úpadku oddlužením, což soud nejprve povolil. Následně však městský soud usnesením neschválil dlužníkovo oddlužení, a to pro zjištěný nepoctivý záměr. Proti tomuto výroku usnesení městského soudu se stěžovatel odvolal. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací však usnesení městského soudu o neschválení oddlužení potvrdil. Následně podané dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu, vrchního soudu i městského soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. nález ze dne 16. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3449/19 (N 31/104 SbNU 360), body 9-11, či nález ze dne 15. února 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21 (N 19/110 SbNU 191), bod 19].
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší námitky prakticky pouze v rovině podústavního práva, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a na něž již dostatečně a ústavně konformně reagovaly obecné soudy. Konkrétně rozporuje závěr, že podáním návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Obecné soudy jej odůvodnily tím, že stěžovatel systematicky vyváděl svůj majetek ve prospěch svěřenského fondu, v němž figuruje jako zakladatel, svěřenský správce i obmyšlený. Mj. i dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu vyčlenil do svěřenského fondu další majetek a uskutečňoval jednání, která neumožňují postihnout majetek ve svěřenském fondu v rámci insolvence ani exekuce. V té době si přitom stěžovatel dle zjištění obecných soudů musel být vědom, že se nachází v úpadku (viz zejména bod 12 usnesení vrchního soudu či body 18 a 19 usnesení Nejvyššího soudu).
7. Ústavní soud v závěrech a postupu obecných soudů (s ohledem na námitky stěžovatele) nespatřuje nic, co by vzbuzovalo pochybnosti o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, jak soudy zjišťovaly skutkový stav a jak jej následně právně kvalifikovaly. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněná a není z nich patrná žádná ústavně relevantní procesní vada ani jakýkoliv rozpor skutkových či právních zjištění s obsahem spisu, natož pak rozpor extrémní. Nic takového ani netvrdí stěžovatel. V ústavní stížnosti prakticky jen vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů a doplňuje několik dalších okolností, které jsou pro posouzení otázky nepoctivého úmyslu zjevně irelevantní.
8. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal ústavněprávní důvod závěry obecných soudů nyní přehodnocovat a pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu