Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Přemysla Buby, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2026 č. j. 29 ICdo 86/2026-296, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2025 č. j. 13 VSOL 232/2025-270 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 2025 č. j. 9 ICm 2744/2022-218, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Hadamczika a Libora Kozáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů v insolvenční věci, v níž vystupuje v pozici dlužníka. Vedlejší účastníci proti němu podali žalobu na určení pohledávky, stěžovatel ji však považuje za opožděnou. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že obecné soudy otázku opožděnosti posoudily nesprávně. Podle stěžovatele měly žalobu vedlejších účastníků odmítnout.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že je u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") vedeno insolvenční řízení ohledně majetku stěžovatele. Vedlejší účastníci (resp. jejich právní předchůdce) přihlásili do insolvenčního řízení svou pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka. Během přezkumného jednání v lednu 2020 ji insolvenční správce uznal, stěžovatel jako dlužník však pohledávku popřel. Soud během jednání poučil věřitele o možnosti podat u popřených pohledávek žalobu s odkazem na zákonná ustanovení.
3. Vedlejší účastníci podali žalobu na určení až v roce 2022. Krajský soud ji proto nejprve odmítl pro opožděnost. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací však usnesení krajského soudu změnil tak, že se žaloba neodmítá. Svůj závěr opřel o to, že vedlejší účastníci nebyli na přezkumném jednání řádně poučeni, a proto jim lhůta pro podání žaloby vůbec nezačala běžet. Tento závěr následně potvrdil i Nejvyšší soud.
4. Městský soud poté rozhodl rozsudkem, že se žaloba částečně zamítá a částečně jí vyhověl. To potvrdil i vrchní soud a následně Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
5. Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky vrchního a krajského soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, jak plyne z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozporuje pouze závěr soudů o včasnosti žaloby vedlejších účastníků. Co do důvodnosti nároku námitky nevznáší. Ústavní soud proto omezil svůj přezkum pouze na otázku, zda byla porušena práva stěžovatele tím, že žaloba vedlejších účastníků nebyla soudy odmítnuta pro opožděnost.
8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy při formulaci tohoto závěru reflektovaly nález Ústavního soudu ze dne 2. července 2019 sp. zn. Pl. ÚS 2/19 (N 125/95 SbNU 27; 223/2019 Sb.). V něm Ústavní soud shledal protiústavní část § 410 odst. 2 insolvenčního zákona ve slově "nezajištěného", a to ve znění účinném do 30. června 2017 (potažmo také § 410 odst. 5 ve znění do 31. května 2019, které bylo rozhodné pro přezkumné řízení ve věci stěžovatele). Ustanovení v původním znění zjednodušeně umožňovalo dlužníkovi (za trvání účinků schválení oddlužení) popřít jen pohledávku nezajištěného věřitele. Nevytvářelo procesní prostor k tomu, aby dlužník popřel pohledávku zajištěného věřitele. Ustanovení Ústavní soud shledal částečně v rozporu s právem na soudní ochranu a rovnost stran, a tím umožnil dlužníkům v rámci oddlužení popření i zajištěné pohledávky.
9. Podle výkladu obecných soudů pak v důsledku tohoto nálezu měly insolvenční soudy přizpůsobovat své poučení věřitelům přítomným na přezkumném jednání, a to právě s ohledem na možnosti dalšího postupu v insolvenčním řízení. Nestačilo jen poučit s odkazem na zákon, který obsahoval neústavní formulaci a nebylo z něj prima facie zřejmé, jaké účinky má popření pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem. V nyní projednávaném případě se vedlejším účastníkům dostalo právě jen takového poučení, tedy s odkazem na zákon. Obecné soudy proto považovaly toto poučení za vadné, což je vedlo k tomu, že lhůta pro podání žaloby vůbec nezačala plynout (viz bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu či bod 17 rozsudku krajského soudu).
10. Ústavní soud na takovém výkladu a aplikaci insolvenčního zákona nespatřuje nic ústavně problematického. Jak Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, jeho úkolem není vykládat podústavní právní předpisy, to primárně přísluší obecným soudům. Zasahuje tedy pouze tehdy, pokud by jejich postup měl za následek porušení základních práv a svobod [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud žádný exces ve výkladu přijatém obecnými soudy neshledal.
11. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a nejsou vystavěna na zjevně nerozumných závěrech. Obecné soudy při výkladu správně zvažovaly závěry výše uvedeného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/19 a jeho důsledky na procesní postavení účastníků. Na jedné straně sice může být právní jistota stěžovatele, na druhé straně jsou však práva vedlejších účastníků, kteří by byli nesprávným poučením insolvenčního soudu poškozeni na svých právech. Stěžovatel dovozuje, že si sami vedlejší účastníci měli být zmiňovaného plenárního nálezu vědomi a podle toho si měli vyložit příslušné ustanovení insolvenčního zákona o účincích popěrného úkonu dlužníka. Takový požadavek se však jeví příliš přísným a značně by oslaboval význam poučovací povinnosti, jak plyne z insolvenčního zákona. I proto se Ústavní soud zcela ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že je poučení potřeba přizpůsobit konkrétní procesní situaci, aby bylo považováno za řádné (viz bod 18 usnesení Nejvyššího soudu). Tento závěr se ani nijak neodchyluje od obecných východisek judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 9. srpna 2022 sp. zn. I. ÚS 2661/21 (N 98/113 SbNU 157), bod 29 a tam citovaná rozhodnutí].
12. Lze přitom připomenout, že pokud by nebyl vydán nález sp. zn. Pl. ÚS 2/19, stěžovatel by vůbec neměl v dané věci popěrné právo vůči vedlejším účastníkům jako zajištěným věřitelům [viz též nález ze dne 23. července 2019 sp. zn. III. ÚS 2589/17 (N 138/95 SbNU 175), bod 23]. Navíc daná poučovací povinnost měla vyvolat účinky plynutí relativně krátké (30denní) lhůty se závažnými důsledky jejího zmeškání (viz § 198 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 410 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění do 31. května 2019). I proto Ústavní soud považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů, dle nějž je potřeba dát přednost ochraně práv vedlejších účastníků, kteří nebyli insolvenčním soudem řádně poučeni.
13. Vzhledem k uvedenému nedospěl Ústavní soud k tomu, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Jeho ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu