Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného Mgr. Ivanou Šilhánkovou, advokátkou, sídlem Králova 298/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2026 č. j. 5 Tdo 318/2026-481, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2025 č. j. 3 To 333/2025-420 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. června 2025 č. j. 10 T 63/2024-376, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 2025 č. j. 10 T 63/2024-376 uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, za nějž mu byl uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2026 č. j. 5 Tdo 318/2026-481 bylo následně odmítnuto dovolání stěžovatele.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy vyhodnotily výpověď jeho manželky v odvolacím řízení. Dle stěžovatele ji obecné soudy nekonfrontovaly s ostatními provedenými důkazy. Její nevěrohodnost jako svědkyně nedovodily z konkrétních důkazů, nýbrž především z úvah o tom, jak by se podle jejich názoru měla manželka stěžovatele za obdobných okolností chovat. Verze přednesená manželkou stěžovatele nebyla odpovídajícím způsobem prověřena. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud nerozhodl o jeho návrzích na doplnění dokazování. Vypořádání jeho dovolacích námitek Nejvyšším soudem pak stěžovatel považuje za formalistické.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především v dovolání, a se kterými se obecné soudy již dostatečným způsobem vypořádaly. Pokud jde o výpověď manželky stěžovatele, podstatné je uvést, že trestný čin, za který byl stěžovatel odsouzen, spočíval v tom, že zaslal poškozené e-mailovou zprávu obsahující dopis, jehož obsah byl vyhodnocen tak, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Manželka stěžovatele se v rámci odvolacího řízení přiznala k autorství předmětného dopisu. Nicméně jak stěžovateli obsáhle vysvětlil krajský i Nejvyšší soud, její výpověď bylo nutno vyhodnotit jako nevěrohodnou. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze k tomuto závěru například uvést, že manželka stěžovatele se doznala až v rámci odvolacího řízení, avšak není pravděpodobné, že by po celou dobu trvání trestního řízení přehlížela dehonestaci svého manžela, ohrožení jeho politické kariéry a celkové reputace a též následky trestního řízení, které vedlo k jeho odsouzení, a věc neuvedla na pravou míru dříve. Za věrohodný nebyl považován ani motiv manželky stěžovatele k sepsání dopisu, kterým měl být bossing ze strany poškozené. V dopise nebyla zmínka ani o bossingu, ani o nevhodném chování poškozené vůči kolegům na pracovišti, naopak v něm šlo o kritiku politického oponenta atd. Ve zbytku lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení krajského a Nejvyššího soudu. Obecné soudy se tedy výpovědí manželky stěžovatele dostatečně zabývaly a vyhodnotily ji v kontextu dalších zjištěných skutečností, nikoli izolovaně či pouze na základě vlastních nepodložených domněnek. Nad rámec uvedeného Ústavní soud doplňuje, že samotná existence výpovědi manželky stěžovatele nemohla automaticky vést k závěru o nevině stěžovatele vzhledem k uplatnění zásady in dubio pro reo, nýbrž představuje novou skutečnost v podobě dalšího důkazu, s níž se musely obecné soudy vypořádat, což také učinily.
6. Co se týče návrhů stěžovatele na doplnění dokazování, touto námitkou se podrobně zabýval Nejvyšší soud. Stěžovateli vyložil, že v rámci odvolacího řízení v podstatě nepodal (resp. jeho obhájce) návrh na doplnění dokazování, neboť pouze uvedl: "Pokud to soud uzná za vhodné, navrhovali bychom důkaz ..." Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že tímto dal obhájce stěžovatele krajskému soudu jen ke zvážení, zda navrhované důkazní prostředky provést či nikoli, tedy nechal na zvážení soudu, jestli uvedené důkazní prostředky shledá potřebné k prokázání skutkového stavu. Z usnesení Nejvyššího soudu také vyplývá, že stěžovatel nijak nereagoval, když si krajský soud vyhradil posouzení potřebnosti doplnění dokazování do závěrečné porady senátu (tj. po přednesu konečných návrhů), čímž krajský soud v podstatě deklaroval ukončení dokazování bez jeho doplnění. Dle Ústavního soudu je takový postup krajského soudu logický za situace, kdy mu stěžovatel dal doplnění dokazování ke zvážení. Krajský soud se sice mohl vyjádřit k tomu, že byla ze strany obhájce stěžovatele nadnesena ke zvážení možnost doplnění dokazování, nicméně pokud tak neučinil, neporušil tím za dané situace základní práva stěžovatele.
7. Lze tedy uzavřít, že z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Nelze shledat, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj tzv. libovolně, na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Naopak, k závěru o stěžovatelově vině dospěly díky uzavřenému vnitřně koherentnímu řetězci důkazů, přičemž dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole. Vzhledem k tomu neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu