Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti D. L., zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem Ostrožná 233/40, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2026 č. j. 13 Co 50/2026-579, ve znění usnesení ze dne 30. 7. 2026 č. j. 13 Co 50/2026-587, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2025 č. j. 0 P 448/2025-485, ve znění usnesení ze dne 4. 3. 2026 č. j. 0 P 448/2025-531, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a D. B. a nezl. K. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Obecné soudy rozhodovaly o změně výše výživného stěžovatele pro jeho nezletilou dceru (druhou vedlejší účastnici). Okresní soud v Ostravě zvýšil výživné z 12 000 Kč na 30 000 Kč měsíčně. Soud zároveň rozhodl o nedoplatku na výživném ve výši 396 000 Kč.
2. Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že výživné stanovil na 15 000 Kč měsíčně. Dlužné výživné vzniklé jeho zpětným zvýšením pak činí 63 000 Kč.
3. Stěžovatel proti oběma rozhodnutím obecných soudů podává ústavní stížnost, kterou spojuje s návrhem na odklad vykonatelnosti. Tvrdí, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, lidskou důstojnost, vlastnické právo a také zásadu rovnosti účastníků řízení. Soudy podle stěžovatele "absolutně ignorovaly věkové tabulky a doporučení" a rozhodly o zcela nepřiměřené výši výživného. Stěžovatel uvádí, že je starobní důchodce, jehož jediným příjmem je důchod ve výši 23 341 Kč měsíčně. Po zaplacení výživného tak stěžovateli zbývá pouze částka 8 341 Kč, která je "hluboko pod hranicí reálných životních nákladů osaměle žijícího seniora v ČR". Soudy do výpočtu výše výživného nepřípustně promítly finanční prostředky z prodeje bytu stěžovatele, čímž "nerespektovaly vlastnické právo stěžovatele" a "ignorovaly možnost, že s penězi může stěžovatel nakládat dle svého uvážení". Soudy se dále nevypořádaly se všemi jeho námitkami a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily; jediným kritériem pro stanovení výše výživného byly hypotetické úvahy. Stěžovatel rovněž tvrdí, že nedošlo k žádné změně poměrů, která by zvýšení výživného odůvodňovala. Rovněž má za to, že jej soudy potrestaly za darování majetku druhé zletilé dceři - odkazuje v této souvislosti na bod 39 odůvodnění odvolacího soudu, kde je uvedeno, že se stěžovatel darováním majetku snaží zkrátit nezletilou na podílu na jeho životní úrovni i na jejích budoucích potenciálních dědických právech.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno odkazem na zákonný důvod odmítnutí (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho uvádí Ústavní soud následující.
5. Tvrzení stěžovatele, že nedošlo k žádné změně poměrů, je nepravdivé. Krajský soud v bodě 36 napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, že pokud by stěžovatel neprodal byt na X ulici, pak by žádnou změnu poměrů nebylo možné dovodit. Stěžovatel však z tohoto prodeje utržil v lednu 2024 částku ve výši 13 500 000 Kč, kterou podle krajského soudu nelze ponechat stranou. Právě tato změna v majetkových poměrech stěžovatele je tedy změnou poměrů, kterou krajský soud řádně odůvodnil (srov. bod 38 rozsudku krajského soudu).
6. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že by soudy vytvořily "fikci neexistujícího budoucího příjmu stěžovatele", a to bez jakéhokoli odůvodnění a bez respektu k jeho vlastnickému právu. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je naopak v tomto směru vyvážené a logické - krajský soud uvedl, že na straně jedné není důvod, aby celou utrženou kupní cenu rozpočetl na budoucí období a promítl ji do výše výživného; na druhou stranu je však třeba tento významný majetek do jisté míry zohlednit (srov. bod 39 rozsudku krajského soudu). Na těchto závěrech není nic protiústavního a zvýšení výživného o částku 3 000 Kč měsíčně se těmto skutkovým zjištěním obecných soudů nijak logicky neprotiví.
7. Stěžovatel formuluje ústavní stížnost tak, že je starobním důchodcem na hranici chudoby, jemuž stanovené výživné může způsobit likvidační důsledky. To je však v příkrém rozporu s jeho reálnou finanční situací, resp. s jeho finančními možnostmi, jak zjistily obecné soudy. Stěžovatel v nedávné době prodal nemovitosti za celkovou cenu 25 000 000 Kč (body 34 a 38 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel má nepochybně pravdu v tom, že se svým majetkem může disponovat dle libosti. To však neznamená, že se nabyté finanční prostředky, kterých se stěžovatel dobrovolně zbavil, nemohou promítnout ve výši výživného. Daroval-li stěžovatel 12 000 000 Kč své druhé dceři, nemůže nyní s odkazem na tuto svou svobodnou vůli tvrdit, že nemá dostatek finančních prostředků pro platbu výživného, které mu, jak je třeba připomenout, bylo oproti předchozímu stavu zvýšeno pouze o 3 000 Kč měsíčně (srov. bod 40 odůvodnění krajského soudu).
8. Není rovněž pravdou, že by krajský soud fakticky potrestal stěžovatele za to, že daroval 12 000 000 Kč své druhé dceři. Soud pouze dovodil, že tyto finanční prostředky nelze při určení výše výživného ignorovat. Stěžovatel navíc citaci z odůvodnění krajského soudu vytrhává z kontextu. Krajský soud totiž uvedl, že by veškeré finanční prostředky z prodeje bytu neměly být zohledněny jako zdroj financí, a to bez ohledu na to, že stěžovatel výtěžek z prodeje domu daroval své zletilé dceři, čímž se nezletilou fakticky snažil zkrátit na její životní úrovni. Není tedy pravdou, že krajský soud stěžovatele za tento dar "potrestal", ba naopak uvedl, že částku utrženou z prodeje nezohlední celou, přestože má za to, že úmyslem stěžovatele bylo zkrátit svou nezletilou dceru.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tedy ve skutečnosti požadavek, aby obecné soudy nijak nereflektovaly skutečnost, že stěžovatel prodal dvě nemovitosti v celkové hodnotě 25 000 000 Kč, a aby vycházely pouze z výše starobního důchodu stěžovatele. Takový požadavek je však skutečně zjevně neopodstatněný, nota bene v rámci ústavního přezkumu. Argumentace stěžovatele nepřiléhavě absolutizuje svobodu nakládání s vlastními finančními prostředky nad vyživovací povinností, kterou má k vlastní dceři.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož tento návrh sleduje osud odmítnuté ústavní stížnosti, o které bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu