Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti Prager Fischhandel s.r.o., sídlem Jelení 2123, Říčany, zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 72/2026-38 ze dne 5. srpna 2026 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 56 A 7/2025-38 ze dne 9. dubna 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka byla rozhodnutím Městského úřadu Černošice uznána vinnou ze spáchání dvou přestupků spočívajících zjednodušeně řečeno v tom, že jako provozovatelka motorového vozidla nezajistila, aby byly při jeho užití dodržovány povinnosti řidiče (konkrétně dodržení nejvyšší povolené rychlosti). Za to jí byla uložena pokuta 2 000 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu se stěžovatelka bránila odvoláním, které Krajský úřad Středočeského kraje zamítl (a prvostupňové rozhodnutí potvrdil). Proti rozhodnutí krajského úřadu stěžovatelka podala žalobu, kterou Krajský soud v Praze zamítl napadeným rozsudkem; stěžovatelčina kasační stížnost byla napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu pro nepřijatelnost odmítnuta.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud odmítl její kasační stížnost jako nepřijatelnou, ačkoliv v ní stěžovatelka vznesla zásadní a ústavně relevantní otázku přenášení důkazního břemene na obviněného a mechanického ztotožňování formálních a materiálních znaků deliktu. Tyto otázky jsou v judikatuře dosud neřešené, navíc podstatně přesahují zájmy stěžovatelky, přesto je Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky formalisticky přešel.
4. Jak stěžovatelka vysvětluje, přijatelnost projednávané věci byla dána tím, že soudy a správní orgány plošně odepírají právo na obhajobu všem řidičům, kteří jsou v daných úsecích dálniční sítě měřeni ve chvíli, kdy tam údajně mělo být nastaveno rychlostní omezení pod 130 km/h. V takových případech totiž orgány veřejné moci uplatňují unifikovanou praxi, kdy přenášejí důkazní povinnosti na domnělé přestupce a hrozbou této "procesní šikany" dopředu ochromují "běžné občany", kteří se oprávněně "bojí" řešit zjevné nespravedlnosti a technické chyby, k nimž při ukládání pokut dochází.
5. Konkrétně má jít o to, že správní orgány postavily svá skutková zjištění výhradně na interních systémových výpisech policie a Ředitelství silnic a dálnic ohledně dálničních portálů, ačkoliv stěžovatelka poukazovala na konkrétní nesrovnalosti v těchto listinách. Soudy však fakticky přenesly důkazní břemeno na stěžovatelku, aby prokázala, že proměnná dopravní značka v daný okamžik reálně nesvítila, což údajně představuje vynucování prokázání negativní skutečnosti a stanovování nesplnitelné povinnosti. Existuje-li náznak toho, že "technická nefunkčnost či zhasnutí dálniční signalizace je reálně možné", jak podle stěžovatelky "nepřímo" potvrdily i správní soudy, pak se stát údajně nachází "v hluboké důkazní nouzi" a nemůže v přestupkovém řízení rozhodnout v neprospěch stěžovatelky.
6. Stěžovatelka také v podrobnostech vysvětluje, proč podle jejího názoru poznatky obstarané v přestupkovém řízení neprokazují její vinu, a dodává, že soudy zcela pominuly individuální okolnosti případu prokazující absenci materiální stránky deliktu, resp. zanedbatelnou společenskou škodlivost.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu je jasně patrné, proč neshledal naplněnými kritéria přijatelnosti kasační stížnosti vyplývající z jeho judikatury. Námitky stěžovatelky (jak jsou Nejvyšším správním soudem rekapitulovány a jak je obdobně stěžovatelka opakuje i v ústavní stížnosti) jsou totiž ve svém jádru zejména polemikou se zjištěným skutkovým stavem, případně s právními závěry, které krajský soud ani nevyslovil.
9. Stěžovatelka se v této souvislosti chytá konstatování krajského soudu, podle něhož stěžovatelka "nepředložila v průběhu správního a soudního řízení jediný důkaz, který by funkčnost dopravních značek zpochybňoval", polemiku s právním názorem soudu nicméně obvykle nejde smysluplně stavět na vytrhávání vět z kontextu. Jak už Nejvyšší správní soud vysvětlil, v řízení nebylo zpochybňováno, že předpokladem odsouzení stěžovatelky za přestupek je prokázání (překročeného) rychlostního limitu. Krajský soud přitom ověřil, že ze spisu vyplývá, že vozidlu stěžovatelky byla naměřena uváděná rychlost a že proměnlivé dopravní značky byly nastaveny tak, jak je ve správních rozhodnutích popsáno. S tím sice stěžovatelka nesouhlasí, ale taková polemika se skutkovým stavem zásadně nemá z hlediska přijatelnosti kasační stížnosti (natožpak z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti) větší význam. Citovaná věta krajského soudu pak byla vyslovena v návaznosti na stěžovatelčiny obecné úvahy o tom (zjednodušeně řečeno), že teoreticky nelze vyloučit poruchu systému (ačkoliv to z ničeho nevyplývá). Není přitom přenášením důkazního břemene, pokud soudy nevyžadují, aby správní orgány důkazně vyloučily veškeré myslitelné scénáře - jakkoliv teoretické a nepravděpodobné - které obviněné napadnou.
10. V podrobnostech tedy lze na napadená rozhodnutí odkázat, a to včetně vypořádání námitky absence materiální stránky přestupku (viz bod 13 usnesení Nejvyššího správního soudu), které odpovídá judikatuře Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3434/24 ze dne 5. 2. 2025, podle něhož má smysl se blíže zabývat materiální stránkou přestupku zejména v hraničních, výjimečných případech).
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu