Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Průši, zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, sídlem Cihlářova 167/4, Moravská Třebová, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 82/2026-22 ze dne 18. 6. 2026, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56 A 4/2025-90 ze dne 9. 4. 2026 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje č.j. JMK 43382/2025 ze dne 18. 3. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Magistrát města Brna uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že jakožto provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Neznámý řidič vozidla totiž v lednu 2024 porušil povinnost vyplývající z dopravní značky "Zákaz vjezdu všech motorových vozidel" s dodatkovou tabulkou "Mimo vozidla s povolením OD MMB" tím, že bez povolení vjel do oblasti působnosti zákazové dopravní značky. Za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Krajský úřad Jihomoravského kraje odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
2. Krajský soud v Brně stěžovatelovu žalobu zamítl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") dospěl k závěru, že opožděné sdělení údaje o totožnosti řidiče nemůže mít vliv na již zahájené řízení o přestupku provozovatele vozidla. Krajský soud dal správním orgánům za pravdu i v tom, že stěžovatel nemohl vjet do úseku regulovaného zákazovou značkou, přestože je držitelem průkazu ZTP.
3. NSS odmítl kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost.
4. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva a principy vyplývající z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právy osob se zdravotním postižením.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především odmítá odpovědnost za přestupek podle silničního zákona. Setrvává na své argumentaci, že jako držitel průkazu ZTP "toliko vykonával své oprávnění garantované mu zákonem", a proto mohl do zákazu vjezdu vjet. Správní orgán i soudy podle něj situaci interpretovaly přepjatě formalistickým způsobem, čímž stěžovatele zásadně znevýhodnily a ztížily mu výkon jeho práv. Kromě zásahu do práv stěžovatele a dalších držitelů ZTP se měly soudy navíc dopustit i nerespektování hierarchie právních předpisů. NSS vytýká, že jeho zákonné oprávnění k vjezdu vázal na dodatečné podmínky plynoucí z podzákonných předpisů.
6. Namítá, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby si s výrazným časovým předstihem zjišťoval veškeré možné trasy, omezení vjezdu, možnosti parkování a místní dopravní značení a následně pro každou jednotlivou situaci podával žádost o povolení k vjezdu jen pro případ, že by danou trasu někdy potřeboval využít. Stěžovatel navíc není obyvatelem města Brna a nemá potřebu projíždět úsekem opakovaně. Požadavek, aby držitel průkazu ZTP žádal v každém městě o zvláštní povolení k vjezdu, proto považuje jednak za zcela nepřiměřený, "absurdní a nesmyslný, stojící na formalismu a přebujelé administrativní zátěži", jednak za omezující mobilitu osob se zdravotním postižením.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014).
9. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující nesouhlas stěžovatele se závěrem správních soudů, že do úseku omezeného zákazovou dopravní značkou nemohl vjet ani jakožto držitel průkazu ZTP. Zákon o silničním provozu sice upravuje případy, kdy osoby se zdravotním postižením nemusí respektovat značku zákaz vjezdu, v nyní posuzované věci se však o takový případ nejednalo. Správní soudy již stěžovateli v souladu s judikaturou NSS srozumitelně objasnily, že v jeho případě nebylo možné aplikovat § 67 odst. 6 zákona o silničním provozu, který by mu vjezd umožnil (srov. body 11-13 usnesení NSS a body 24-28 rozsudku krajského soudu). Vjel totiž do oblasti, v níž nebyl dopravní provoz omezený dodatkovou tabulkou předpokládanou v tomto ustanovení, ale jinou dodatkovou tabulkou ("Mimo vozidla s povolením OD MMB"), přičemž stěžovatel toto povolení neměl. Krajský soud navíc v projednávané věci shledal, že § 67 odst. 6 zákona o silničním provozu by nebylo možné použít i z toho důvodu, že ve stěžovatelově případě nešlo o zákonem předvídanou situaci naléhavé nutnosti. Hledání parkovacího místa ani potřebu dostavit se včas na úřad za takovou situaci totiž nelze považovat (body 38-41 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud přitom nespatřuje v takto odůvodněných závěrech soudů žádnou ústavněprávní vadu.
10. Druhá námitka stěžovatele směřuje proti údajně nepřiměřenému požadavku, aby si návštěvníci historického centra města Brna zajistili oprávnění k vjezdu a parkování předem. I tato námitka je podle Ústavního soudu zjevně neopodstatněná. Stěžovatel nepřiléhavě dovozuje, že by po něm bylo požadováno předem zjišťovat veškeré možné trasy a obstarávat si pro ně příslušná povolení. O takovou povinnost se však nejedná. V nyní posuzované věci měl stěžovatel pouze povinnost respektovat podmínky vjezdu stanovené pro komunikaci, kterou se rozhodl využít. Takový požadavek nelze považovat za nepřiměřený ani formalistický.
11. Krajský soud i NSS se s touto námitkou již v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly (srov. zejména body 12 a 13 usnesení NSS a body 26-28 rozsudku krajského soudu). Ústavně konformně odůvodnily, že pokud je značka zákaz vjezdu doplněná jinými dodatkovými tabulkami (např. "platí od" nebo "vjezd pouze na povolení"), jsou jí vázáni i řidiči, kteří jsou držiteli průkazu ZTP. I na ně se vztahuje povinnost získat povolení k vjezdu, pokud je vjezd do regulované oblasti podmíněný jeho získáním. Ani v otázce požadavku na předchozí získání povolení k vjezdu proto Ústavní soud neshledal žádný exces. Požadavek na předchozí získání tohoto oprávnění nelze považovat za nepřiměřený, zvláště za situace, kdy je povolení držitelům průkazu ZTP poskytováno bezplatně.
12. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé odůvodnit jeho kasační zásah. V závěrech správních soudů Ústavní soud nenašel ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Soudy stěžovatelovy námitky řádně vypořádaly a své závěry smysluplně odůvodnily. Neodchýlily se od ústavněprávních požadavků při posuzování odpovědnosti stěžovatele za přestupek, přičemž skutková zjištění a právní posouzení v konkrétní věci náleží právě soudům obecným, nikoliv Ústavnímu soudu.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu