Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Bocchioly, zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem, sídlem Sedlčanská 1102/8, Praha 4, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2026 č. j. 19 Co 61/2026-225 a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. října 2025 č. j. 27 C 163/2023-169, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Paribas s.r.o., sídlem Kravařská 453/11, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Základem posuzovaného případu je spor o vrácení jistiny poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení před Ústavním soudem se řeší pouze otázka náhrady nákladů řízení.
2. Stěžovatel nesouhlasí zejména s tím, že po vrácení věci Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") obvodní soud v novém rozhodnutí prohlásil za neexistující dohodu o výši splátek a uložil žalovaným povinnost uhradit náklady řízení v podstatě v plném rozsahu. Stěžovatel přitom poukazuje na skutečnost, že žalovaní tuto výši měsíčních splátek žalobkyni po dobu více než dvou let hradili.
3. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu jen v nákladových výrocích. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítá zejména rozpor mezi odůvodněním rozhodnutí a nákladovým výrokem, svévolné zmaření soudem nařízené mediace žalobkyní, která následně popřela vlastní návrh výše splátek, přiznání neúčelně vynaložených nákladů žalobkyni spočívajících v náhradě cestovních výdajů a náhradě za promeškaný čas advokáta při cestách z místa vzdáleného od sídla soudu a dále nedostatečné zohlednění ústavněprávního rozměru ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany.
4. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a dovodil, že tato problematika zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod, neboť jde ve vztahu k předmětu řízení o otázku podružnou (srov. např. sp. zn. III. ÚS 3264/11, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05). Tyto závěry Ústavní soud shrnul v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.), v jehož bodě 34 uvedl: "Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (...)." Tvrzený rozpor s dřívější judikaturou Ústavního soudu musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele; samotné tvrzené porušení zákona k závěru o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí. Tento závěr platí bez ohledu na to, zda jde o věc kvantitativně bagatelní [tj. nepřesahující částku 50 000 Kč, srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
5. Uvedené závěry Ústavní soud následně aplikoval např. v nálezu ze dne 8. dubna 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, body 21 až 37, v němž zopakoval, že jeho úlohou není působit jako nejvyšší nákladový soud a opakovaně přezkoumávat výklad podústavního práva v oblasti nákladů řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37, a např. usnesení ze dne 26. března 2025 sp. zn. I. ÚS 3227/24, bod 6, či ze dne 27. března 2025 sp. zn. I. ÚS 689/25).
6. Z ústavní stížnosti neplynou žádné mimořádné okolnosti, které by v posuzované věci odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Stěžovatel v podstatě nesouhlasí se způsobem rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, zejména s tím, že obvodní soud v novém rozhodnutí nepřihlédl k dohodě účastníků o výši měsíčních splátek. Taková námitka sama o sobě ústavněprávní rozměr věci nezakládá. Závěry obecných soudů přitom nelze považovat za projev svévole ani za extrémní vybočení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení; ani skutečnost, že žalovaní podle tvrzení stěžovatele hradili žalobkyni sjednanou výši měsíčních splátek po dobu více než dvou let, takovou intenzitu pochybení neprokazuje.
7. Námitku týkající se zmaření mediace Ústavní soud neshledal důvodnou. Zástupce žalobkyně se z mediace řádně omluvil a žádal jiný termín (bod 49 napadeného rozsudku), přičemž z e-mailové komunikace účastníků vyplynulo, že jejich návrhy dohody o splátkách nebyly vzájemně přijaty. Skutečnost, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédly ke změně stanoviska žalobkyně ohledně podmínek splácení, sama o sobě porušení základních práv stěžovatele nezakládá. Stejně tak námitka proti přiznání nákladů právního zastoupení žalobkyně nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť posouzení účelnosti jednotlivých nákladů řízení, včetně cestovních výdajů advokáta a náhrady za promeškaný čas podle § 13 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, náleží obecným soudům. Ústavněprávní intenzity nedosahuje ani námitka, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednily postavení stěžovatele jako spotřebitele coby slabší smluvní strany.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu