Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, právně zastoupeného Mgr. Adélou Burdovou, advokátkou, sídlem Hořínůška 126, Dolní Lhota, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2026 č. j. 2 To 40/2026-5551, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. května 2026 č. j. 53 T 2/2023-5535, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto, že podle § 33 odst. 2 trestního řádu nemá stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu, ani na obhajobu za sníženou odměnu. Podle krajského soudu stěžovatel neosvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady spojené s obhajobou. Skutečnost, že plní oddlužení, sama o sobě neodůvodňuje přiznání bezplatné obhajoby, resp. obhajoby za sníženou odměnu. Až do nástupu výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel měl příjem z práce a po nastoupení k výkonu trestu odnětí svobody (v březnu 2026) bude mít dle možností konkrétní věznice také možnost příjmu z práce. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Vrchní soud přihlédl k tomu, že téměř veškeré náklady spojené s obhajobou stěžovatele vznikly v době před pravomocným skončením věci, tedy v době, kdy byl výdělečně aktivní a dosahoval příjmu. Ve stížnosti sám stěžovatel naznačil, že vynaložil úsilí k úhradě nákladů obhajoby v průběhu řízení z příjmu, kterým disponoval před nástupem do věznice. Vrchní soud se ztotožnil s krajským soudem, že skutečnost, že stěžovatel ztrácí vlivem nástupu výkonu trestu pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání, ještě automaticky nezakládá nárok na bezplatnou obhajobu. Výkon trestu odnětí svobody majetkovou potencialitu ovlivňuje, zdaleka ji však nevylučuje. Stěžovatel nezmínil žádné omezení, zdravotní či jiné, které by bránilo jeho pracovnímu zařazení ať již ve věznici či později po propuštění z ní, přičemž samotný záznam v trestním rejstříku výdělku obecně nebrání. Finanční situace stěžovatele se i s přihlédnutím k probíhajícímu oddlužení jeví jako momentálně nepříznivá, objektivně však nedosahuje takové intenzity, která by založila nepřiměřenou budoucí zátěž odůvodňující přiznání požadovaného nároku.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že při vyhodnocení jeho nároku obecné soudy vycházely z principu majetkové potenciality, který aplikovaly svévolně, nepřípadně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Budoucí možnosti stěžovatele obstarávat si finanční prostředky nemohou nalézt žádného průmětu do jeho potřeby financovat aktuální obhajobu a přístup obecných soudů tak působí zcela odtrženě od reality. Byť se stěžovatel samozřejmě ihned po nástupu do výkonu trestu zapojil do pracovní činnosti, je fakticky notorietou, že ve výkonu trestu nelze dosahovat ani průměrných příjmů. Hlavní roli pak hraje to, že i tyto spíše nižší příjmy nejsou v jeho dispozici, nýbrž je spravuje insolvenční správce, který má za úkol primárně uhradit stěžovatelovy závazky. Stěžovatel odkazuje také na skutečnost, že v jiném trestním řízení mu nárok přiznán byl.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Právo na bezplatnou obhajobu zakotvuje čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přiznání bezplatné obhajoby je podle něj podmíněno tím, že obviněný nemá dostatek prostředků na obhajobu a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby mu právní pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny stanoví zákon, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou obhajobu. Příslušnou zákonnou úpravou je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí obviněný pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady obhajoby, případně může tato skutečnost vyplynout ze shromážděných důkazů. Posuzování naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Posuzovány jsou za prvé současné finanční možnosti dotyčného, a za druhé, jsou-li shledány nedostatečnými, je v druhém kroku hodnocena majetková potencialita do budoucna. Rozhodná je celková ekonomická situace, možnosti a perspektiva obviněného. Současné finanční možnosti i majetkovou potencialitu obviněného je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních zjištěných skutečností. Není možno vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na tom, co bylo ve věci zjištěno (nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20). U osob omezených výkonem trestu odnětí svobody lze přihlížet k tomu, že není vyloučeno, aby došlo již v průběhu výkonu trestu k jejich pracovnímu zařazení, a zejména pak aby si po ukončení tohoto výkonu našly zaměstnání a náklady obhajoby uhradily (nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20).
6. V posuzovaném případě obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly k odůvodněnému závěru nepřiznat stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu. Stěžovatel tvrdí, že soudy protiústavně vyšly pouze z jeho majetkové potenciality a nebraly dostatečný ohled na jeho zadlužení. S tím Ústavní soud nesouhlasí. Z napadených usnesení je zřejmé, že obecné soudy vyhodnotily majetkovou situaci stěžovatele na základě zjištěných skutečností, přičemž vzaly do úvahy jeho výdělky před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, jeho závazky i jeho tzv. potenciál do budoucna, což je zcela v souladu se shora citovanou judikaturou. Stěžovatel až do nástupu výkonu trestu odnětí svobody pracoval a hradil jak své závazky v rámci oddlužení, tak náklady obhajoby, jak uznává i ve stížnosti. Opodstatnění přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu stěžovatel tedy v podstatě odůvodňuje tím, že nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, pročež se jeho příjmy snížily, ač stále probíhá proces oddlužen; sám má také vyživovací povinnost. Tyto okolnosti ovšem automaticky neopodstatňují přiznání stěžovatelem požadovaného nároku. Pokud by obecné soudy přijaly úvahy stěžovatele, znamenalo by to, že každý odsouzený, který má povinnost hradit své (předchozí) finanční závazky, má okamžikem nástupu k výkonu trestu odnětí svobody nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Takový přístup ovšem nelze akceptovat. Nadto obecné soudy správně zdůraznily, že stěžovatel netvrdil ani nedoložil, že by byl jakkoli omezen v možnostech dosahovat nyní či v budoucnu příjmu prací, tedy že by byla jakkoli omezena jeho schopnost nyní či v budoucnu uhradit náklady spojené s obhajobou.
7. Kromě toho ze skutečnosti, že stěžovatel až do momentu nástupu výkonu trestu odnětí svobody v březnu 2026 pracoval a hradil náklady obhajoby, vyplývá, že aktuálně bylo rozhodováno, jak uvedl vrchní soud, o výdajích, které stěžovatel očekával v souvislosti s dovolacím řízením. Dle obecných soudů lze zcela legitimně očekávat, že stěžovatel i po nástupu do výkonu trestu odnětí svobody vzhledem k tomu, že není nijak pracovně omezen, bude schopen tyto náklady hradit. Takový závěr je dle Ústavního soudu logickou úvahou zohledňující okolnosti posuzované věci.
8. Na správnosti postupu obecných soudů nic nemění ani skutečnost, že v rámci jiného probíhajícího trestního řízení byl stěžovateli přiznán nárok na obhajobu bezplatnou. Posouzení provedené soudem v dané věci nebylo závazné pro soudy rozhodující v posuzované věci.
9. Vzhledem ke shora uvedenému odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu