Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů S. K. R. a Z. K., zastoupených Mgr. Lucií Řápkovou, advokátkou, sídlem Tikovská 2198/14, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 389/2026-1469 ze dne 13. 5. 2026, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 177/2025-1273 ze dne 16. 9. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 15 T 58/2023-1145 ze dne 12. 8. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a stěžovatel byl uznán vinným z pomoci k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatelce byl za to uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, a peněžitý trest v celkové výměře 150 000 Kč (300 sazeb po 500 Kč). Stěžovateli byl rovněž uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, a peněžitý trest v celkové výměře 175 000 Kč (250 sazeb po 700 Kč). Rozsudkem byla stěžovatelům rovněž uložena povinnost nahradit poškozené škodu 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně. Skutek, za nějž byli stěžovatelé odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatelka zneužila svého dispozičního práva k bankovnímu účtu vedenému na její matku (poškozenou) a bez jejího vědomí po předchozí dohodě se stěžovatelem na jeho bankovní účet postupně převedla finanční prostředky v celkové výši 2 000 000 Kč. Stěžovatel pak po předchozí dohodě se stěžovatelkou tyto prostředky převedl na účet společnosti X, která je pak po dohodě s ním převedla na jeho bankovní účet vedený ve Velké Británii. Stěžovatel po celou dobu věděl, že uvedené finanční prostředky náleží poškozené a jsou převáděny bez jejího vědomí a souhlasu, přičemž na výzvy poškozené k jejich vrácení nereagoval, finanční prostředky nevrátil a se stěžovatelkou si je ponechali pro vlastní potřebu.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl na základě odvolání poškozené zrušen rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody a stěžovatelům byla nově uložena povinnost nahradit poškozené škodu 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně. Odvolání stěžovatelů i státního zástupce krajský soud zamítl jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelé namítají, že se krajský soud ani Nejvyšší soud nevypořádal s řadou jejich odvolacích, resp. dovolacích námitek. Tvrdí, že obecné soudy postavily svá rozhodnutí na nepřijatelné selekci a dezinterpretaci důkazů. Obecné soudy podle nich ignorovaly, že předmětné finanční prostředky v době jejich převodu na účet stěžovatelky náležely stěžovatelce a jejich převod byl uskutečněn po dohodě s poškozenou a s jejím souhlasem. Poukazují na konkrétní důkazy, které podle jejich názoru buď nezákonně nebyly provedeny, anebo byly obecnými soudy ignorovány. Z toho dovozují, že rozhodná skutková zjištění obecných soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo vychází z důkazů procesně nepoužitelných, popř. ve vztahu k nim nebyly bez důvody provedeny navrhované důkazy.
6. Stěžovatelé obecným soudům zejména vytýkají, že ignorovaly obsah směnky z 12. 8. 2018 a čestného prohlášení z 3. 11. 2020, o kterých písmoznalkyně prohlásila, že podpisy na ní jsou pravděpodobně pravými podpisy poškozené, resp. že tyto listiny dezinterpretovaly. Poukazují na trestní minulost poškozené a další okolnosti, z nichž podle nich vyplývá absolutní nedůvěryhodnost poškozené. Poukazují na jednotlivé svědecké výpovědi, které obecné soudy buď ignorovaly (šlo-li o výpovědi potvrzující jejich obhajobu), nebo jim slepě věřily (šlo-li o výpověď usvědčující). Rovněž konkretizují důkazy, jejichž neprovedení považují za nezákonné a protiústavní. Jsou přesvědčení, že obecné soudy dezinterpretovaly bankovní dokumentaci, z níž podle nich vyplývalo, že poškozená si po předmětných převodech peněz tyto transakce nejméně jedenáctkrát kontrolovala na svém mobilním telefonu, takže v trestním oznámení lhala, když tvrdila, že o nich nevěděla. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují princip in dubio pro reo, když se obecné soudy přiklonily k nepravděpodobné verzi obžaloby. Napadená rozhodnutí podle nich rovněž flagrantně porušují zásadu subsidiarity trestní represe.
7. Ústavní stížnost je - až na výjimku - přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelé ústavní stížností napadají rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud zrušil tento rozsudek ve výroku o náhradě škody a nahradil tento výrok vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti výroku o náhradě škody obsaženém v rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Zásadně tedy nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasáhne jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy řadu důkazů ignorovaly či dezinterpretovaly, resp. že jejich skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, avšak ve skutečnosti jde z jejich strany o nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy tyto důkazy hodnotily, ať již jednotlivě, nebo v celém kontextu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že výše popsané námitky uplatňovali v celém průběhu řízení, přičemž obecné soudy na ně reagovaly a důsledně se s nimi vypořádaly.
10. Stěžovatelé vytýkají obecným soudům selektivní hodnocení provedených důkazů, avšak ve skutečnosti sami opomíjejí zásadní skutečnosti a důkazy, z nichž obecné soudy dovodily závěr o jejich vině. Ústavní soud nepovažuje za účelné argumentaci obecných soudů podrobně opakovat, a proto odkazuje zejména na body 25 až 31 rozsudku okresního soudu, body 15 až 20 napadeného rozsudku krajského soudu a body 31 až 35 a 43 až 45 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Z těchto částí napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vycházely zejména z výpovědi poškozené, kterou vyhodnotily jako věrohodnou, když byla potvrzována tím, že předmětné převody byly prováděny výhradně z mobilního telefonu stěžovatelky, přestože poškozená ve svém mobilním telefonu měla příslušnou bankovní aplikaci a opakovaně se z ní ke svému bankovnímu účtu přihlašovala, ale i dalšími důkazy. Obecné soudy důsledně a racionálně reagovaly i na námitky stěžovatelů směřující ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené, resp. proti způsobu, jakým byly hodnoceny další svědecké výpovědi (srov. body 34 a 35 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Jestliže stěžovatelé s důrazem poukazují na listinné důkazy v podobě směnky ze dne 12. 8. 2018 a čestného prohlášení poškozené ze dne 3. 11. 2020, jimiž se snaží zpochybnit vlastnické právo poškozené k finančním prostředkům, jež obviněná převedla z účtu poškozené, a namítají, že obecné soudy tyto důkazy ignorovaly, ve skutečnosti jde z jejich strany opět jen o nesouhlas s tím, jak obecné soudy tyto důkazy hodnotily. Ústavní soud odkazuje na bod 31 rozsudku okresního soudu a body 44 a 45 usnesení Nejvyššího soudu. Zde bylo vysvětleno, že bez ohledu na pravost podpisu poškozené na těchto listinách (kterou stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňují) lze mít jednak pochybnosti o věrohodnosti těchto důkazů a jednak že tyto listiny sice mohou prokazovat jejich případný civilněprávní nárok vůči poškozené, avšak ten by je nemohl opravňovat k dispozici s peněžními prostředky poškozené.
12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani výtkám stěžovatelů týkajícím se neprovedení jimi navrhovaných důkazů. I na tyto návrhy obecné soudy důsledně reagovaly (srov. body 11 a 25 rozsudku okresního soudu, bod 14 rozsudku krajského soudu a body 37 až 39 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelé tuto argumentaci v jejích podstatných aspektech přehlížejí, nicméně Ústavní soud ji považuje za racionální a prostou svévole či jiných ústavněprávně relevantních pochybení. V posuzované věci tak neidentifikoval žádné opomenuté důkazy [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. 3. 1999 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. 5. 1997 (N 60/8 SbNU 107)].
13. V souvislosti s námitkou stěžovatelů týkající se bankovní dokumentace potvrzující opakované nahlížení poškozené do internetového bankovnictví po provedení převodů peněz z jejího účtu na účet stěžovatelky odkazuje Ústavní soud na bod 30 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zde připustil, že tato dokumentace potvrzuje, že se poškozená o předmětných transakcích mohla dozvědět bezprostředně po jejich realizaci, tedy již v okamžiku, kdy se ke svému účtu přihlásila. Zároveň však vysvětlil, že tato skutečnost nemá pro posouzení věci podstatný vliv, neboť nesouvisí s naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, k němuž došlo spolehlivě prokázaným jednáním stěžovatelky (viz výše). Ústavní soud považuje tento závěr za logický a nemá důvod jej rozporovat.
14. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud i námitku stěžovatelů, že napadená rozhodnutí nerespektují zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatelé tuto námitku opírají pouze o poukaz na občanskoprávní základ jejich sporu s poškozenou. Takovou charakteristiku však vykazuje značná část (zejména majetkové) trestné činnosti a sama o sobě tato skutečnost nevylučuje použití trestní represe. V posuzované věci byla jednáním stěžovatelů způsobena značná škoda ve výši 2 000 000 Kč, což prakticky vylučuje závěr o neexistenci škodlivosti tohoto jednání. Stěžovatelé navíc neuvádí žádnou konkrétní okolnost, která by podle jejich mínění měla škodlivost činu podstatně snižovat.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že v rozsahu dokazování provedeného před obecnými soudy ani ve způsobu, jakým tyto soudy provedené důkazy hodnotily, neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Obecné soudy žádné podstatné okolnosti ani důkazy neignorovaly, své úvahy náležitě odůvodnily a důsledně se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat jejich závěr, že trestní odpovědnost stěžovatelů byla spolehlivě prokázána a že není prostor k uplatnění zásady in dubio pro reo.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu