Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MaximP s.r.o., sídlem Nad obcí I 2110/29, Praha 4, zastoupené Mgr. Petrem Škrobánkem, advokátem, sídlem Horní Lhota 66, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 187/2026-221 ze dne 24. 6. 2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 333/2025-131 ze dne 25. 3. 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AGIS CZ a.s., sídlem Na Výsluní 1028, Lanškroun, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Obchodní společnost AGIS CZ a.s. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice řízení) se žalobou domáhá zaplacení částky 27 776 354 Kč s příslušenstvím. Toto plnění má představovat částku poskytnutou na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky řízení, od níž vedlejší účastnice následně odstoupila.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 nyní napadeným usnesením (druhým v pořadí) nařídil na návrh vedlejší účastnice předběžné opatření. V něm stěžovatelce uložil, aby se zdržela jakéhokoliv nakládání s ve výroku specifikovanými nemovitostmi a spoluvlastnickými podíly na nich. Dospěl totiž k závěru, že vedlejší účastnice dostatečně osvědčila existenci a splatnost své pohledávky. Vzhledem k indiciím nasvědčujícím účelovému převodu majetku a tomu, že se stěžovatelka nachází před rozhodnutím o úpadku, by mohlo bez zatímní soudní úpravy dojít ke zmaření nebo alespoň podstatnému ztížení uspokojení žalobou uplatněné pohledávky.
3. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu napadeným usnesením potvrdil. Poukázal na zákonné předpoklady pro vydání předběžného opatření a současně zdůraznil, že posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy, bude předmětem posouzení ve věci samé. Souhlasil se závěrem obvodního soudu, že ze souhrnu osvědčených okolností vyplývá reálná možnost, že majetek, z něhož by v budoucnu mohlo být případné rozhodnutí vykonáno, nebude po dobu probíhajícího soudního řízení zachován ve stavu umožňujícím efektivní výkon rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Obecné soudy podle stěžovatelky nezohlednily dopad předběžného opatření do jejích ústavně zaručených práv. Nemohla být splněna podmínka obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, když majetek stěžovatelky mnohonásobně převyšuje žalovanou částku. Namítá také, že se obecné soudy ani okrajově nezabývaly otázkou platnosti odstoupení od smlouvy o úvěru, což považuje za potřebné pro zhodnocení, zda může být dán vedlejším účastníkem vznesený nárok. Tvrdí, že navíc předložila věrohodné důkazy, že k řádnému odstoupení nedošlo.
5. Dále uvádí, že obvodní soud zcela nepřiléhavě a nesprávně hodnotil účetnictví stěžovatelky a dospěl "ke zcela evidentně nesprávným a paušalizovaným závěrům". Městský soud pak měl tyto vady zcela ignorovat a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnit. Odůvodnění rozhodnutí považuje stěžovatelka za neúplná, protože z nich neplyne, zda se vůbec zabývaly splněním podmínek pro vydání předběžného opatření. Tím mělo dojít i k porušení jejího práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
6. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, jsou projevem svévole, a nemohou proto uspět z hlediska posouzení ústavnosti nařízení předběžného opatření. Prvky svévole, a tedy i porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 1 Ústavy, spatřuje též v hodnocení skutkového stavu. Obecné soudy podle jejího názoru nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech a neobjasnily dostatečně skutkový stav.
7. Konečně tvrdí, že postupem obecných soudů došlo jednak k zásahu do jejího vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny), jednak ke snížení tržní ceny nemovitostí. Její vlastnické právo bylo "omezeno prakticky na pouhé ‚holé vlastnictví', bez možnosti jakékoliv dispozice s ním". Proto tento zásah považuje za zcela mimořádný, neústavní a způsobilý vést k nevratné a nepřiměřené újmě, a to zvláště za situace, kdy na ni vedlejší účastník podal i šikanózní insolvenční návrh.
III.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je ovšem zjevně neopodstatněná.
9. Na úvod Ústavní soud připomíná, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud obecně zastává k přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních zdrženlivý postoj a věcně je přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a nepředjímají konečný výsledek sporu.
10. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření (nález sp. zn. II. ÚS 1117/22 ze dne 14. 2. 2023, bod 18). Rozhodnutí o předběžných opatřeních proto podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013). Při takovém testu zkoumá, zda mělo předběžné opatření zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.
11. V rámci mezí tohoto přezkumu Ústavní soud neshledal žádný takový důvod, který by jeho zásah opodstatňoval. Ústavní soud předně uvádí, že napadené usnesení, jímž bylo předběžné opatření nařízeno, má zákonný podklad. Bylo vydáno příslušným orgánem (soudem), na návrh vedlejší účastnice, v řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit (viz § 102 občanského soudního řádu).
12. Ústavní soud v úvahách obecných soudů nenašel žádný ústavně relevantní deficit, přičemž stěžovatelka je ani přesvědčivě nezpochybňuje. Podstatná část ústavní stížnosti představuje pouhé opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila již v odvolacím řízení. Způsob, jakým se zejména městský soud vypořádal se stěžovatelčinými námitkami, a to rovněž s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (srov. bod 20 usnesení městského soudu), z ústavněprávního hlediska obstojí. Skutečnost, že stěžovatelka nadále zastává názor, že předběžné opatření nemělo být nařízeno, a se závěry obecných soudů nesouhlasí, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že stěžovatelka prováděla významné dispozice se svým majetkem, případně k nim bezprostředně směřovala (zejména body 25 až 27 usnesení městského soudu a body 9 a násl. usnesení obvodního soudu). Právě z těchto dispozic a skutečnosti, že část transakcí navíc probíhala mezi personálně propojenými subjekty, vyplývá obava, že případný výkon rozhodnutí bude ztížen nebo zmařen (zejména body 25 a násl. usnesení městského soudu a body 21 a násl. usnesení obvodního soudu). Soudy proto dospěly k závěru, že podmínky pro nařízení předběžného opatření byly splněny, přičemž se jejich naplněním v odůvodnění napadených usnesení náležitě zabývaly. V tomto ohledu proto nelze v napadených rozhodnutích spatřovat projev svévole či jinak nepřiměřeného zásahu do základních práv stěžovatelky.
14. Obdobně nelze soudům vytýkat svévoli ani v souvislosti s námitkami stěžovatelky zpochybňujícími splnění zákonných předpokladů pro odstoupení od smlouvy, které budou podrobněji posouzeny až v řízení ve věci samé (bod 23 usnesení městského soudu). Ústavní soud připomíná, že nařízení předběžného opatření představuje zatímní úpravu poměrů a nepředznamenává konečné hmotněprávní posouzení věci. Úsilí o vyvrácení důvodnosti nároku a řádnosti odstoupení od smlouvy by tak měla stěžovatelka směřovat právě do řízení o věci samé.
15. Konečně ani ve vypořádání argumentace stěžovatelky, podle níž má hodnota majetku mnohonásobně převyšovat výši žalované pohledávky, neshledal Ústavní soud žádný exces. Městský soud logicky vyložil, proč tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k závěru o nedůvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření (bod 26 usnesení městského soudu). Z provedených zjištění totiž vyplývá, že stěžovatelka činila kroky směřující k převodům majetku a ke změnám v jeho struktuře (srov. zejména body 25 až 27 usnesení městského soudu a body 9 a násl. usnesení obvodního soudu).
16. Vzhledem k omezenému testu ústavnosti na výše uvedeném závěru nic nemění ani ostatní námitky stěžovatelky týkající se dokazování. Ústavní soud nesdílí její názor, že městský soud pominul tvrzená pochybení obvodního soudu při hodnocení jejího účetnictví a že jeho rozhodnutí je proto neúplné. Městský soud se těmito výhradami ústavně konformně zabýval a své závěry dostatečně odůvodnil. Vysvětlil, proč navzdory dílčím výhradám k postupu obvodního soudu, který překročil rámec úvah nezbytných pro rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, obstojí základní skutkový závěr o významných dispozicích s majetkem stěžovatelky (body 24 a 25 usnesení městského soudu).
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu