Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2026 č. j. 3 To 39/2026-786 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2026 sp. zn. 1 T 8/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. Listiny).
2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 1. 2021 uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 odst. 4 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 5 let. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit majetkovou újmu poškozené ve výši 220 000 Kč. Trestná činnost stěžovatelky spočívala v tom, že jako advokátka zpronevěřila částku 3 465 000 Kč, kterou obdržela do advokátní úschovy v rámci prodeje nemovitosti, který pomáhala poškozené jakožto své klientce realizovat.
3. V záhlaví označeným usnesením městský soud rozhodl tak, že se stěžovatelka neosvědčila a vykoná uložený trest odnětí svobody. Podle městského soudu stěžovatelka nevedla ve zkušební době řádný život. Zaprvé, stěžovatelka dobrovolně nesplnila uloženou povinnost, aby dle svých sil nahradila poškozené způsobenou škodu, když nad rámec srážek ze mzdy prováděných v rámci exekuce neuhradila poškozené nic. Zadruhé, stěžovatelka se v průběhu zkušební doby dopustila další trestné činnosti. Přes uložený zákaz výkonu advokacie přijala částku 20 000 Kč za právní zastupování ve věci rozvodu a péče o nezletilé, přičemž žádné právní úkony neučinila a částku si ponechala pro osobní potřebu, čímž se dopustila přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 11. 2022 č. j. 3 T 57/2022-132 k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.
4. Stěžovatelka brojila proti usnesení městského soudu stížností, přičemž rozporovala především závěr městského soudu, že dobrovolně nesplnila jí uloženou povinnost nahradit škodu poškozené. Stěžovatelka je zaměstnaná u obecně prospěšné společnosti, má proto pravidelný příjem, ze kterého mohou být prováděnou exekucí umořovány její povinnosti. Stěžovatelka dále namítala, že městský soud čistě spekulativně učinil závěr o jejích možných příjmech z provozování psí chovné stanice. Dle tvrzení stěžovatelky nemá z provozování stanice ve skutečnosti žádné příjmy, neboť se jedná pouze o volnočasovou aktivitu a stanici fakticky provozuje její dcera (včetně financování). Nařízením výkonu trestu se navíc zhorší pozice poškozené, protože stěžovatelka nebude moci hradit způsobenou škodu.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž se plně ztotožnil se závěry městského soudu.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
8. Ústavní soud předesílá, že posouzení splnění podmínek odkladu výkonu trestu je primárně věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě toliko za situace, kdy by napadená rozhodnutí byla projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 2841/23, bod 12). Taková pochybení však napadená rozhodnutí nevykazují.
9. Z ustanovení § 86 odst. 1 trestního zákoníku vyplývá, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí, přičemž pouze výjimečně může soud ponechat podmíněné odsouzení s dohledem. Pro učinění závěru, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18, bod 9).
10. Obecné soudy zhodnotily chování stěžovatelky v době podmíněného odsouzení v mezích zákonného uvážení. Městský soud na základě provedených důkazů dovodil, že stěžovatelka neplnila dobrovolně uloženou povinnost nahradit újmu poškozené, když újma byla hrazena pouze v rámci vedené exekuce, tedy v důsledku nucené aktivity samotné poškozené. Dle názoru městského soudu přitom stěžovatelka mohla dosáhnout vyšších příjmů, například z provozu chovné stanice psů, přičemž neuvěřil jejímu tvrzení, že stanici provozuje pouze jako koníček a nerealizuje (a ani nemůže realizovat) z ní žádné zisky. V tomto ohledu lze souhlasit s názorem městského soudu, že i pokud ze stanice skutečně žádné zisky nerealizovala, měla se namísto toho pokusit najít jinou vhodnou formu přivýdělku. Z dokazování před městským soudem přitom vyplynulo, že stěžovatelka není zásadně znevýhodněna na trhu práce.
11. Obecné soudy navíc nezaložily svá rozhodnutí jen na absenci plnění uložené povinnosti ze strany stěžovatelky, ale také na skutečnosti, že stěžovatelka necelé dva týdny po začátku zkušební doby porušila uložený zákaz výkonu advokacie a spáchala další trestnou činnost opět spočívající v podvodném jednání vůči klientovi. Stěžovatelka přitom tuto podstatnou okolnost v ústavní stížnosti zcela opomíjí a její význam pro hodnocení věci nijak nereflektuje. Námitka stěžovatelky stran hodnocení vedení řádného života ze strany obecných soudů je tak lichá. Ústavní soud za těchto okolností nemůže nic z ústavněprávního hlediska vytknout závěru obecných soudů, že jednání stěžovatelky ve zkušební době svědčí o tom, že nemá žádný náhled na svou trestnou činnost.
12. Ústavní soud nakonec nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky týkající se nedoručení napadeného usnesení vrchního soudu. Tuto námitku stěžovatelka uplatnila pouze stručně a bez bližší argumentace. Z obsahu ústavní stížnosti přitom vyplývá, že napadené usnesení bylo doručeno do datové schránky obhájce stěžovatelky. Jelikož stěžovatelka proti tomuto usnesení podala ústavní stížnost, je zřejmé, že se s jeho obsahem mohla seznámit. Případné pochybení při doručování proto nemělo žádný reálný dopad na výkon jejího práva na obhajobu ani na přístup k soudu. Proti napadenému usnesení ostatně nebyl vedle ústavní stížnosti k dispozici žádný další opravný prostředek, jehož uplatnění by mohlo být případným nedoručením zmařeno.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu