Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky P. K., zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 94/2026-604 ze dne 29. července 2026, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. K. a S. K. a nezletilých A. K. a S. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka (otcovská babička nezletilých vedlejších účastníků) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 3. 2024 byla stěžovatelka oprávněna stýkat se s nezletilými každou druhou neděli v kalendářním měsíci v době od 14 do 16 hodin. Obvodní soud rozhodoval za situace, kdy se vedlejší účastníci (rodiče nezletilých vedlejších účastníků) odstěhovali s osmiměsíčními nezletilými z rodinného domu, v němž bydleli společně se stěžovatelkou a jejím partnerem, a stěžovatelce poté znemožňovali styk s nimi. Rodiče se stykem nesouhlasili s odůvodněním, že stěžovatelka nerespektuje jejich přání ohledně výchovy a režimu nezletilých, po odstěhování jim dělá naschvály, sleduje je v autě a fotí si je na zahradě rodičů matky, a také s ohledem na to, že její partner po nich vymáhá údajný dluh za užívání bytu (náklady za energie a vodu) ve výši 100 000 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi rodiči a stěžovatelkou je sice hluboký konflikt, který však nedosahuje takové intenzity, aby vedl k úvahám o zamezení jakéhokoliv kontaktu s nezletilými. Uvedl, že stěžovatelka se s nezletilými až do jejich odstěhování stýkala jednou týdně v sobotu a že následné odpírání styku rodiči a jeho vymáhání stěžovatelkou je průvodním jevem konfliktů, které nemají původ v rozdílné představě o péči o nezletilé.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 7. 2024 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud konstatoval, že styk nezletilých se stěžovatelkou je v jejich nejlepším zájmu i přes nefunkční vztahy mezi dospělými, neboť z důvodu svého útlého věku ještě nejsou schopni aktuální nepřátelství mezi rodiči a stěžovatelkou vnímat.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 6. 2025 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokut rodičům. Okresní soud dospěl k závěru, že rodiče neporušují stanovené povinnosti, styky jsou až na výjimky realizovány a výkon nelze nařídit jen proto, že neprobíhají zcela podle stěžovatelčiných představ.
5. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 9. 2025 bylo řízení o výkon rozhodnutí zastaveno. Jelikož krajský soud v průběhu řízení účastníkům sdělil, že narušené rodinné vztahy nelze napravit ve vykonávacím řízení a že je v zájmu nezletilých spíše změnit původní rozhodnutí a nově nastavit se stěžovatelkou asistovaný styk, vzala stěžovatelka své odvolání zpět.
6. Stěžovatelka poté podala nový návrh na úpravu styku s nezletilými tak, že by probíhal v jednom dni sudého kalendářního týdne, v čase určeném soudem a za asistence zařízení pověřeného vykonávat asistovaný styk. Jelikož okresní soud dospěl k závěru, že dosavadní soudem upravený styk je nefunkční a není naplňován ve stanoveném rozsahu, upravil rozsudkem ze dne 3. 3. 2026 styk stěžovatelky s nezletilými v zařízení Sociální aktivizační služby pro rodiny s dětmi v X nejméně jednou za 14 dní v délce jedné hodiny, přičemž konkrétní termíny styku a rozsah měly být stanoveny podle pokynů tohoto zařízení. Ve prospěch nové úpravy styku svědčil okresnímu soudu zejména závěr, že styk se stěžovatelkou nebude pro nezletilé jakkoliv ohrožující a že jejich budoucí vztah k ní pro ně může být přínosný.
7. V odvolání rodiče tvrdili, že okresní soud nezohlednil jejich pracovní povinnosti v Y s pracovní dobou začínající v sedm hodin ráno, což pro ně znamená, že na dobu styku musí jeden z nich čerpat dovolenou. Dále uváděli, že realizace styku kolem 9. hodiny, jak jej preferuje centrum v X s ohledem na pracovní dobu stěžovatelky, vyřazuje nezletilé z běžného režimu mateřské školy. Nejprve požadovali stanovit styk maximálně jednou měsíčně ve dnech pracovního volna, podáním ze dne 16. 7. 2026 navrhli styk neupravovat. Kolizní opatrovník se s ohledem na konfliktní vztahy rodičů a stěžovatelky a historickou zátěž v rodině připojil k návrhu rodičů.
8. Napadeným rozhodnutím byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se styk stěžovatelky s nezletilými neupravuje. Krajský soud dospěl k závěru, že za současných podmínek není soudní úprava styku v nejlepším zájmu nezletilých. Rozhodujícím faktorem pro tento závěr byl celkový rodinný kontext, mimořádná intenzita a dlouhodobost konfliktu mezi navrhovatelkou a rodiči, jeho opakované přenášení do jednotlivých oblastí života nezletilých a reálné nebezpečí, že soudem vynucovaný styk by nezletilé dlouhodobě vystavoval konfliktu loajality, napětí při předávání a dalším sporům dospělých osob.
II. Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud zvolil nulovou úpravu styku, aniž by přesvědčivě vysvětlil, proč nepoužil žádnou z méně omezujících variant, například kontakt jednou za čtyři týdny. Ten by podle stěžovatelky mohl dostatečně omezit zatížení a současně zachovat vznikající vazbu. Stěžovatelka tvrdí, že dal přednost hypotetickému riziku přenosu konfliktu před prokázanými přínosy jednotlivých kontaktů.
10. Stěžovatelka upozorňuje, že krajský soud na jednu stranu hodnotil jednotlivá setkání jako příznivá, na druhou stranu však styk neupravil z důvodu reálného rizika budoucího konfliktu loajality, aniž by však takovou hrozbu u nezletilých konkrétně identifikoval a vysvětlil, z čeho ji dovozuje. Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatelky nepřípustnou pobídkou k obstrukčnímu jednání, neboť samotné vyvolávání či udržování konfliktu může fakticky vést k vyloučení styku.
11. Stěžovatelka konstatuje, že krajským soudem stanovené předpoklady budoucí změny (stabilizace vztahů dospělých nebo vytvoření významnější vazby) jsou bez soudem stanoveného kontaktu prakticky nesplnitelné nebo mohou jejich splnění rodiče jednostranně blokovat. Upozorňuje, že účelem jedné asistované hodiny jednou za 14 dní nebylo uzdravit mnohaletý konflikt dospělých, ale umožnit nezletilým bezpečný kontakt navzdory tomuto konfliktu.
12. Stěžovatelka odkazuje na závěr krajského soudu při rozhodování o výkonu rozhodnutí, že je vhodné změnit způsob kontaktů. Ačkoliv k takové změně došlo, setkání se uskutečnila a nezletilí navázali spontánní interakci, rozhodl tentýž krajský soud s odkazem na pokračující konflikt o odstranění veškeré soudní úpravy styku. Takový zásadní obrat musí být podle stěžovatelky přesvědčivě odůvodněn relevantní změnou poměrů. Krajský soud podle stěžovatelky ani nevysvětlil, z čeho lze usuzovat na možnost dobrovolného kontaktu, jestliže bez vykonatelného rámce nebyl kontakt funkční.
13. Stěžovatelka žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu s ohledem na věk nezletilých a skutečnost, že delší časový úsek bez setkání snižuje možnost navázat na příznivě proběhlé asistované kontakty.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. K přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce. Jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení.
16. Při rozhodování ve věcech péče o děti je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakémkoliv rozhodování týkajícího se dětí. Se znalostí spisu, vývoje rodinných vztahů a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou obecné soudy proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy a suplovat roli další přezkumné instance.
17. Při rozhodování o styku dítěte s prarodičem podle § 927 občanského zákoníku je rozhodující nejlepší zájem dítěte. Prarodiče sice zpravidla patří mezi osoby dítěti blízké a jejich vztah s vnoučaty může požívat ochrany rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, to však neznamená, že by styk prarodiče s dítětem byl automatický nebo že by jej bylo možné posuzovat stejně jako styk rodiče s dítětem. Rodiče vykonávají rodičovskou odpovědnost a odpovídají za výchovu dítěte. Jejich postoj proto nelze pominout, byť jejich nesouhlas sám o sobě k zamítnutí návrhu nepostačuje. Soud musí hodnotit zejména kvalitu vztahu dítěte k prarodiči, dopad případné absence styku na dítě, názor dítěte a konkrétní rodinné poměry včetně toho, zda a jak se konflikt mezi dospělými promítá do situace dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 1081/20 ze dne 30. 8. 2021, body 20 až 24; nález sp. zn. II. ÚS 395/22 ze dne 28. 7. 2022, body 22 až 24).
18. Krajský soud v posuzované věci předestřená východiska nepominul. V obšírném odůvodnění logicky vysvětlil, na jakých skutkových základech jsou jeho právní závěry vystavěny a proč styk stěžovatelky s nezletilými neupravil. Rozhodnutí je také souladné s názorem orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který v řízení vystupoval jako opatrovník nezletilých.
19. Krajský soud dospěl k závěru, že za současných poměrů není úprava styku se stěžovatelkou v nejlepším zájmu nezletilých. Důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatelky na úpravu styku s nezletilými nebylo zjištění, že by stěžovatelka nezletilé ohrožovala nebo s nimi jednala nevhodně. Krajský soud provedl důkaz zprávami Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, podle kterých byli nezletilí při kontaktech se stěžovatelkou aktivní, přiměřeně na ni reagovali, hráli si s ní a kontakty proběhly bez komplikací. Zároveň však tyto zprávy dokládají obtíže při předávání nezletilých a neschopnost dospělých dohodnout se na dalších termínech bez zásahu odborného zařízení. Krajský soud zdůraznil, že jednotlivá setkání v chráněném prostředí sice proběhla převážně příznivě, což však nemá vliv na existenci rizik vyplývajících z celkových okolností, za nichž musí být kontakt připravován, organizován a realizován. Vysvětlil, že asistence odborného zařízení chrání nezletilé v průběhu samotného setkání, nemůže však plně odstranit napětí při předávání, spory o termíny, přítomnost rodičů a další podmínky styku ani důsledky, které nezletilí vnímají v domácím prostředí před kontaktem a po něm. Podle krajského soudu se organizační neshody staly dalším prostorem, v němž pokračuje dlouhodobý osobní konflikt, přičemž ani zapojení odborného zařízení nevedlo ke stabilní, předvídatelné a vzájemně respektované spolupráci. Krajský soud vyzdvihnul, že konflikt mezi stěžovatelkou a rodiči je hluboký, dlouhodobý a mnohovrstevnatý a je spojen mimo jiné s ukončením společného bydlení, investicemi rodičů do nemovitosti partnera stěžovatelky, jím zahájeným občanskoprávním sporem, trestními oznámeními a správními řízeními. Tyto spory a řízení podle krajského soudu významně zatěžují komunikaci mezi dospělými, dlouhodobě zasahují prakticky všechny oblasti vztahů účastníků a nepodařilo se je zmírnit ani prostřednictvím předchozích soudních rozhodnutí, řízení o výkon rozhodnutí, asistence odborného zařízení či zprostředkované komunikace.
20. Krajský soud dospěl k závěru, že soudní úprava styku se opakovaně stala zdrojem dalších sporů o termíny, čas kontaktu, přítomnost rodičů, způsob předávání a důvody rušení jednotlivých setkání. Zdůraznil, že ve prospěch úpravy styku svědčí příbuzenský vztah, zájem nezletilých na poznávání širší rodiny a jejich pozitivní reakce na stěžovatelku, proti ní však stojí dosud omezená citová vazba, stabilita současného rodinného prostředí, dlouhodobost a mimořádná intenzita konfliktu dospělých, jeho přenos do všech fází realizace styku a reálné riziko, že pokračující soudní vynucování bude nezletilé opakovaně stavět do prostředí napětí, v němž budou vnímat neslučitelné postoje osob, k nimž mají nebo si mají vytvořit vztah. Za těchto okolností konstatoval, že přínos soudně nařízeného kontaktu v současné době nepřevažuje nad jeho celkovou zátěží.
21. Krajský soud se obšírně vypořádal i se závěry výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 395/22 a na něj navazujícího usnesení sp. zn. I. ÚS 1041/23 ze dne 20. 6. 2023, na něž v ústavní stížnosti odkazuje i stěžovatelka. Zdůraznil, že samotná existence konfliktních vztahů mezi rodičem a prarodiči ani nesouhlas rodiče se stykem nemohou bez dalšího vést k zamítnutí návrhu a že omezený asistovaný styk nemusí představovat nepřiměřený zásah do rodičovské odpovědnosti. Připomenul však, že tento závěr je nutno vztáhnout ke konkrétním poměrům tehdy posuzované věci, v níž šlo o dítě, jehož matka zemřela krátce po porodu, přičemž prarodiče byli nejbližšími příbuznými dítěte ze strany zemřelé matky a úprava styku proto sloužila rovněž k zachování možnosti dítěte vytvořit si vztah k celé jedné větvi rodiny zemřelé matky. Krajský soud akcentoval, že v nyní posuzované věci žijí nezletilí s oběma rodiči ve stabilním rodinném prostředí, mají zachovány další rodinné vazby a nejedná se o situaci, kdy by v důsledku neupravení styku byla z jejich života fakticky vyloučena celá jedna rodinná větev. Krajský soud navíc zdůraznil, že posuzovanou věc významně ovlivňuje dlouhodobý, mnohovrstevnatý a opakovaně eskalující konflikt, který se promítá do organizace styku, předávání dětí a komunikace všech zúčastněných.
22. Ústavní soud uzavírá, že v postupu krajského soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, přihlédl ke všem významným skutečnostem rozhodným pro posouzení věci a své závěry ústavně souladným způsobem odůvodnil.
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť se jí zabýval neprodleně po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu