Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti O. S., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Jakubem Michalem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Prahu 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 595/2026-44 ze dne 20. 8. 2026 a usnesení Obvodního soudu pro Praha-Prahu 10 č. j. 1 Nt 2507/2026-31 ze dne 4. 8. 2026 , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a přečinu výtržnictví, kterých se dopustil tím, že po předchozí slovní rozepři udeřil zezadu poškozeného kusem betonu o hmotnosti přesahující 2,5 kg do oblasti hlavy, přičemž k následku v podobě těžkého ublížení na zdraví nedošlo jen náhodou.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2026 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 25. 6. 2026. Dne 21. 7. 2026 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, která byla projednána dne 4. 8. 2026 v rámci vazebního zasedání.
3. Obvodní soud žádost stěžovatele zamítl, nepřijal navržené záruky a vazbu nenahradil. Poukázal zejména na to, že od rozhodnutí o vzetí do vazby nedošlo k žádné podstatné změně okolností (bod 15 usnesení obvodního soudu). Důvodné podezření, že byl skutek spáchán, zde nadále existuje. Trvají rovněž důvody vazby - obvodní soud poukázal zejména na nestabilitu zázemí stěžovatele (bod 18 usnesení). Také důvody vazby předstižné trvají, jelikož dosavadní způsob života stěžovatele a povaha nyní stíhaného jednání odůvodňují obavu z pokračování v protiprávním jednání (bod 19 usnesení).
4. Městský soud v Praze zamítl stížnost proti usnesení obvodního soudu. Zdůraznil, že se otázkami trvání obou vazebních důvodů zabývá ve velmi krátké době již podruhé, přičemž nedošlo k žádným změnám. Důvody vazby tedy ze zcela stejných důvodů nadále trvají - stěžovatel v podstatě jen stále znovu opakuje předchozí argumenty (bod 8 usnesení městského soudu).
5. Stěžovatel podává ústavní stížnost, jíž se domáhá zrušení usnesení městského soudu i obvodního soudu. Nejprve zpochybňuje, že se skutek stal tak, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, a tvrdí zejména, že jednal v nutné obraně. Soudy se podle něj měly touto námitkou podrobněji zabývat a předběžně posoudit právě naplnění podmínek nutné obrany. Tím, že tak neučinily, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále soudům vytýká, že neprovedly výslechy jeho matky a otčíma, které stěžovatel navrhoval. Ty měly podle stěžovatele stvrdit nabízené záruky a prokázat jeho osobní poměry. Opakovaně se také stěžovatel ohrazuje proti údajně nedostatečnému způsobu, jímž městský soud vypořádal jeho námitky. Odkazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu, zejména na z ní plynoucí závěr, že hrozba vysokým trestem sama o sobě nezakládá důvod útěkové vazby. Namítá také, že při opětovném rozhodování o vazbě již nepostačuje samotná existence podezření ze spáchání stíhaného skutku, ale jsou zapotřebí další relevantní důvody. Stěžovatel uplatnil i řadu dalších námitek. Vzhledem k obsáhlosti ústavní stížnosti se však Ústavní soud omezuje na rekapitulaci těch nejzásadnějších a dále jen konstatuje, že se seznámil i s námitkami zbylými (jde například o podrobné skutkové námitky, jimiž stěžovatel zpochybňuje závěr trestních soudů o nestabilitě jeho zázemí). Stěžovatel závěrem požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu naléhavosti věci.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Je především věcí trestních soudů, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudily, zda je další trvání vazby nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 897/08 či I. ÚS 1694/14, bod 18).
8. V nyní posuzované věci je zdrženlivost Ústavního soudu na místě o to více, že napadenými rozhodnutími byla pouze zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, a to především z toho důvodu, že od vzetí do vazby uplynul pouhý 1 měsíc, v rámci něhož nedošlo k žádným podstatným změnám. V posuzované věci nejde o přezkum vzetí stěžovatele do vazby ani o přezkum rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě (k němuž podle § 72 odst. 1 trestního řádu dochází vždy nejpozději do 3 měsíců od předchozího rozhodnutí). Úlohou Ústavního soudu přitom není v řízení o žádosti o propuštění z vazby znovu přezkoumávat důvody pro počáteční vzetí do vazby ani důvodnost samotného trestního stíhání, jak fakticky požaduje stěžovatel. Tyto otázky byly předmětem samostatného přezkumu, v němž stěžovatel mohl uplatnit - a také uplatnil - veškeré námitky, které nyní znovu předkládá.
9. Za této procesní situace by postačilo shrnout, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a ústavně souladná. Ústavní soud může usnesení o zjevné neopodstatněnosti odůvodnit pouhým odkazem na zákonný důvod odmítnutí (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho uvádí k námitkám stěžovatele alespoň ve stručnosti následující.
10. Trestní soudy řádně odůvodnily a zdůraznily zejména to, že o existenci vazebních důvodů rozhodovaly již podruhé v krátkém časovém sledu a že okolnosti, které původně vedly k uvalení vazby, se nijak nezměnily.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by trestní soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, podle které hrozba vysokým trestem sama o sobě nezakládá důvod útěkové vazby. Z napadených rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, plyne, že tato okolnost nebyla jediným, ba ani nejdůležitějším důvodem, pro který byl stěžovatel vzat do vazby a následně z ní nepropuštěn.
12. Neobstojí ani námitka, že trestní soudy nerespektovaly judikaturu, podle které při opětovném rozhodování o vazbě již nepostačuje samotná existence podezření ze spáchání stíhaného skutku. Doktrína zesílených důvodů vazby, na kterou stěžovatel v tomto směru odkazuje, se v posuzované věci nemůže uplatnit, jelikož soudy rozhodovaly s minimálním odstupem od vzetí stěžovatele do vazby a vysvětlily, že původní okolnosti se nijak nezměnily.
13. Ústavně konformní je rovněž závěr obvodního soudu, že v této fázi řízení není na místě se podrobněji zabývat otázkou viny, resp. případné nutné obrany, v níž mohl jednat stěžovatel. Ve vazebním zasedání soud přezkoumává toliko důvodnost podezření, tedy zda již provedené důkazy dávají rozumný předpoklad o možnosti dovést trestní řízení k rozhodnutí o vině (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2817/23, bod 12). Ani sám stěžovatel přitom nerozporuje, že poškozenému ublížil na zdraví; tvrdí pouze, že tak učinil právě v nutné obraně. Řešení otázky nutné obrany, které vyžaduje mnohem podrobnější dokazování, je však věcí rozhodování o vině a trestu (hlavního líčení), nikoli rozhodování o důvodnosti vazby, tím méně rozhodování o návrhu na propuštění z vazby.
14. Stěžovateli lze přisvědčit, že se městský soud vypořádal s jeho námitkami spíše stručně. Protiústavnost to však nezakládá, a to zejména z důvodu, který již byl uveden výše: šlo o druhé rozhodování o vazbě v krátkém časovém sledu. V takové situaci lze z hlediska ústavního přezkumu akceptovat i stručnější odůvodnění, které např. odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně či na nedávná rozhodnutí o vzetí do vazby.
15. Za protiústavní nelze označit ani fakt, že obvodní soud zamítl návrh na výslech matky stěžovatele a jejího druha k otázce nabízené záruky a ubytování po případném propuštění stěžovatele z vazby. Z hlediska ústavního přezkumu je podstatné, že obvodní soud zamítnutí tohoto návrhu řádně odůvodnil (bod 10 usnesení obvodního soudu). Uvedl, že výslechy by byly nadbytečné, neboť obsah nabízených záruk a příslibů ubytování byl dostatečně osvědčen předloženými listinami. Stěžovatel tedy závěry obvodního soudu mylně vykládá, pokud jinými slovy tvrdí, že provedením navržených výslechů mohlo být prokázáno něco, čemu soud neuvěřil. Soud totiž nabízené záruky a přísliby fakticky označil za reálné, zároveň však dospěl k závěru, že s ohledem na další okolnosti posuzované věci nejsou ani tyto záruky způsobilé zajistit účel vazby.
16. Podstatné je, že trestní soudy řádně odůvodnily jádro svého závěru, tedy že zázemí stěžovatele, který je ukrajinským státním příslušníkem, není stabilní a že hrozí riziko, že by uprchl nebo se skrýval, a mařil tím průběh trestního řízení. Na tomto závěru nic nemění, i kdyby některá dílčí tvrzení městského soudu byla hypoteticky do jisté míry nepřesná, jak stěžovatel namítá (například zda se v České republice zdržuje "v podstatě nelegálně"). Ověřování těchto dílčích skutkových okolností navíc není rolí Ústavního soudu v tomto řízení.
17. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu