Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené Mgr. Kateřinou Filipovou, advokátkou, sídlem Rostislavovo náměstí 2936/12, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. července 2026 č. j. 131 Nc 19/2025-211, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků řízení: 1) J. H. a nezletilých 2) Ž. H., 3) S. H. a 4) M. H., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka napadá prozatímní rozhodnutí opatrovnického soudu v části, kterou bylo stěžovatelce uloženo, aby své dcery (druhou a čtvrtou vedlejší účastnici) navrátila do jejich původního bydliště. Podle stěžovatelky postupoval soud svévolně. K vydání rozhodnutí mělo dojít bez zákonného podkladu, navíc se matka z původního bydliště odstěhovala z obavy z jednání otce a nemá finanční prostředky na to, aby si zajistila jiné obydlí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelka a první vedlejší účastník jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků, narozených v roce XXXX, XXXX a XXXX. Do rozpadu soužití žila rodina v blízkosti X. Dcery jsou nyní fakticky převážně v péči matky a syn je v péči otce. Před Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") aktuálně probíhá řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem po dobu a po rozvodu manželství. Matka se však v květnu 2026 bez souhlasu otce rozhodla o přestěhování s dcerami do západních Čech k hranicím s Německem (aniž by to bylo pro věc relevantní, lze pro dokreslení kontextu poznamenat, že z napadeného rozhodnutí neplyne, že by k danému místu měla stěžovatelka nějaký bližší vztah, např. jako k místu, odkud by pocházela nebo v němž by se nacházelo její rodinné či sociální zázemí). Jak stěžovatelka, tak otec se poté mj. domáhali vydání prozatímních rozhodnutí, konkrétně především ve věci nahrazení souhlasu se změnou bydliště, školní docházky, částečně též péče o děti a styku.
3. Městský soud návrhy otce i matky převážně zamítl, výrokem VIII však uložil stěžovatelce, aby své dcery nejpozději do 31. srpna 2026 navrátila do jejich bydliště v Y, a pokud to není možné, pak v X a jeho okolí ve vzdálenosti maximálně 30 km vzdušnou čarou od centra X.
4. Stěžovatelka napadá ústavní stížností výrok VIII usnesení městského soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a podle čl. 8 Úmluvy, právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve svých nedávných nálezech zdůraznil, že k prozatímním rozhodnutím přistupuje nadmíru zdrženlivě a podrobuje je jen omezenému přezkumu ústavnosti (viz nálezy ze dne 30. června 2026 sp. zn. II. ÚS 1124/26, bod 27, a ze dne 2. července 2026 sp. zn. I. ÚS 1382/26, bod 28). Ověřuje tedy jen, zda mělo rozhodnutí zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení a zda nebylo projevem svévole; důvodem pro kasační zásah je také hrubé porušení zásad spravedlivého procesu (viz bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 1382/26 a tam citovaná rozhodnutí).
7. Z těchto východisek přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu a dospěl k tomu, že v omezeném testu ústavnosti obstojí. Je zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a má zákonný podklad (§ 465a a následující zákona o zvláštních řízeních soudních). Z ústavní stížnosti ani nevyplývá, že by došlo k flagrantnímu porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka v tomto ohledu pouze namítá, že městský soud postupoval svévolně, jelikož jí uložil povinnost, která nevyplývá z žádného právního předpisu, a osoboval si pravomoc, která mu nepřísluší. Konkrétně namítá, že opatrovnický soud nemůže rozhodnout o navrácení dítěte do konkrétního bydliště, pouze rozhodnout o tom, kdo má o dítě pečovat.
8. Podle § 858 občanského zákoníku je určení místa bydliště dítěte součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči. O bydlišti dítěte rozhoduje v určitých případech i soud, a to buď na návrh některého z rodičů v řízení o věci významné, na níž se rodiče nemohou dohodnout [§ 466 písm. j) zákona o zvláštních řízeních soudních] nebo v řízení o péči o nezletilé dítě [§ 466 písm. b) téhož zákona], je-li v tomto řízení zřejmé, že rodič, kterému bude dítě svěřeno do péče, bude měnit bydliště (viz příkladmo závěry 1. rodinněprávního sympozia, které Ústavní soud sleduje jako indikátory problémů řešených v praxi - https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie). Lze též připomenout, že § 907 odst. 3 občanského zákoníku výslovně stanoví, že soud může také, je-li to nutné v zájmu dítěte, "určit podmínky péče rodiče o dítě, zejména místo, kde smí či nesmí rodič o dítě pečovat". Ustanovení § 466 písm. i) zákona o zvláštních řízeních soudních pak svěřuje soudu pravomoc rozhodovat ve věcech navrácení nezletilého dítěte (přestože typicky tato ustanovení směřují spíše na situace tzv. mezinárodních únosů dětí, viz též zvláštní úprava v § 478-491 tohoto zákona).
9. Nadto lze uvést, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jednostranná významná změna bydliště dítěte může být protiprávní (viz nález ze dne 28. února 2024 sp. zn I. ÚS 3399/23). Z tohoto nálezu též plyne, že za takové situace soudy mají povinnost z úřední moci zajistit efektivní ochranu základního práva na rodinný život druhého rodiče i nezletilého. Takovým prostředkem může být (v poměrech nyní účinné právní úpravy) právě i prozatímní rozhodnutí, pokud je v zájmu dítěte, aby do jeho poměrů bylo zatímně zasaženo. Odsunutí řešení problému do budoucna může být s ohledem na běh času přímo v rozporu se zájmem nezletilého (viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Novák proti České republice ze dne 9. 4. 2026, stížnost č. 6656/24).
10. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že úvahy stěžovatelky - v míře argumentace, kterou předestřela - minimálně nemohou založit důvodnost její námitky o nedostatku pravomoci soudu k vydání napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí městského soudu v omezeném přezkumu Ústavního soudu tedy obstojí. Městský soud mimo jiné poukázal také na dříve vydané pravomocné rozhodnutí, podle nějž bylo matce zakázáno změnit bydliště dcer. S odkazem na judikaturní požadavky uvedl, že je proto namístě prozatímním rozhodnutím nařídit matce navrácení dcer do místa původního bydliště, resp. jeho okolí. Stěžovatelčina povinnost neměnit bez souhlasu otce bydliště plyne jednoznačně ze zákona, jak plyne z výše uvedeného. Městský soud má též pravomoc rozhodovat o prozatímní úpravě poměrů nezletilých, tedy i otázce bydliště. Napadeným výrokem rozhodnutí soud navíc fakticky přispěl k naplnění požadavků ustálené judikatury Ústavního soudu v situacích protiprávní změny bydliště dětí. Ústavní soud dodává, že napadené usnesení je také dostatečně odůvodněné, jsou z něj zřetelně zřejmé úvahy, které soud vedly k jeho závěru (např. ve vztahu k ospravedlnitelnosti jednání matky, která protiprávně změnila bydliště dcer, či ve vztahu k jejím možnostem najít si jiné ubytování). S ohledem na výše zdůrazněnou zdrženlivost není namístě, aby úvahy opatrovnického soudu Ústavní soud z pozice orgánu ochrany ústavnosti přehodnocoval.
11. S ohledem na uvedené tedy Ústavní soud neshledal, že by městský soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Proto odmítl její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu