Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnou zástupkyní Lucii Kosinovou, právně zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1, proti výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a proti části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě škody poškozené B. B. (jedná se o pseudonym) rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 67 Tmo 20/2026-663 ze dne 28. 7. 2026 a proti částem výroku, kterými bylo rozhodováno o náhradě škody, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 64 Tm 3/2025-566 ze dne 13. 3. 2026, spojené s návrhem na odklad napadených částí výroků rozsudku Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, kterými bylo rozhodnuto o náhradě škody, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí výroku Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, kterými bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a poškozené B. B. Tvrdí, že těmito výroky byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vymezil, že výkon napadených rozhodnutí je v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal by pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Poukázal na to, že napadené výroky jsou exekučním titulem znějícím na částku přesahující 1 mil. Kč, kdy nezletilý stěžovatel je bez příjmu a bez majetku. Zahájením exekuce by se vymáhaná pohledávka navýšila o náklady exekuce a tento následek by nebylo možné odčinit ani při pozdějším zrušení napadených výroků. Naproti tomu odklad jiným osobám ničeho nezpůsobí, protože u stěžovatele v tuto chvíli není, co postihnout.
3. Stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, že trestní soudy v nynější věci neposoudily možnost použití tzv. moderačních ustanovení s ohledem na specifickou situaci stěžovatele, který je nezletilý a nemajetný. Podle jeho názoru přitom z trestního spisu zcela jednoznačně vyplývá, že přiznání náhrady škody v plné výši nepochybně povede k likvidačním důsledkům v jeho majetkové sféře. Bez jakékoliv úvahy totiž městský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že majetkové poměry a dopady do nich jsou v této věci podružné, a uzavřel, že přiznaná náhrada škody nemá vzhledem k věku, zdravotnímu stavu a možnostem jeho pracovního uplatnění likvidační charakter. Opačně stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že zaplacení náhrady škody vzniklé v souvislosti se spáchaným proviněním jej bude provázet prakticky celý produktivní věk. Poukazuje i na to, že je nezletilým, resp. mladistvým pro účely trestního práva a měla by se na něj proto vztahovat zvláštní ochrana mladistvého a přiznaná náhrada škody by měla reflektovat účel řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelova ústavní stížnost je nepřípustná, neboť je předčasná.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Řízení o ústavní stížnosti je zásadně vybudováno na zásadě přezkumu pravomocně skončených věcí, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Ústavní soud proto zásadně nezasahuje do dosud probíhajících řízení, v nichž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod. Je povinen respektovat daný systém prostředků ochrany práva a nemůže "předbíhat" s poskytnutím ochrany před ostatními orgány veřejné moci, které jsou k tomu oprávněny.
6. Z tohoto pravidla jsou ve striktně vymezených případech možné výjimky, avšak pouze tehdy, pokud 1) je rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a současně 2) se námitka porušení základních práv omezuje jen na příslušné stadium řízení, pročež nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005).
7. V nyní řešené věci se jedná o ústavní stížnost proti výrokům o náhradě škody, kterými rozhodovaly trestní soudy v rámci tzv. adhezního řízení. Stěžovatel nicméně Ústavní soud informoval, že vyjma ústavní stížnosti podal rovněž dovolání, které připojil k ústavní stížnosti, včetně jeho doplnění. V dovolání stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu jak ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání (ve výroku o vině a k výroku o náhradě škody poškozené B. B.), tak ve výroku, jímž bylo nově rozhodnuto o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky.
8. Za dané situace se ovšem jeví stěžovatelova ústavní stížnost jako předčasná, a tudíž nepřípustná. Není totiž výjimkou, že Nejvyšší soud v rámci rozhodování o dovolání o vině či trestu a náhradě škody rozhodl právě i o náhradě škody (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1746/23 ze 9. 1. 2024, bod 4), a to tak, že napadené výroky o náhradě škody zruší.
9. Současně se přitom nejedná o žádnou z výjimek, jak byly vymezeny výše v bodě 6. Lze doplnit, že stěžovatel své dovolání taktéž spojil s návrhem na odklad napadeného rozsudku městského soudu ve výrocích o náhradě škody.
10. Nebude-li stěžovatel se svým dovoláním úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové. Ústavní soud přitom není oprávněn odmítnout stěžovatelovu novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání neúspěšným), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012, shodně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2725/15 ze dne 9. 10. 2015, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2345/16 ze dne 28. 3. 2016 a řada dalších). Stěžovatel by však měl v případné nové ústavní stížnosti na nynější rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2852/26 výslovně upozornit.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal stěžovatelovu ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
12. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bezodkladně, tudíž již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti. Ten tak sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2026
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka