Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Ing. Martinem Veselým, advokátem, sídlem Hlavní 79, Zubří, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2026 č. j. 4 Tdo 478/2026-201, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. listopadu 2025 č. j. 2 To 229/2025-167 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. června 2025 č. j. 1 T 120/2024-147, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně a obchodní společnosti Drivalia Lease Czech Republic s.r.o., sídlem Bucharova 1423/6, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), subsidiarita trestní represe (čl. 39 Listiny) a s tím související právo nebýt stíhán jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny).
2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") shledán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Trestná činnost stěžovatele spočívala v tom, že nezjištěným nástrojem, pravděpodobně klíčem, poškodil na parkovišti u obchodního domu lak na levých předních dveřích automobilu ve vlastnictví vedlejší účastnice (leasingová společnost), čímž jí způsobil škodu ve výši 17 154,99 Kč. Okresní soud vycházel především z výpovědi svědkyně, která se v době spáchání skutku nacházela uvnitř automobilu a viděla stěžovatele přicházet s klíči v ruce a následně uslyšela skřípavý zvuk, přičemž když automobil opustila, všimla si čerstvě poškozeného laku. Obvodní soud neshledal žádné indicie, které by naznačovaly nedůvěryhodnost její výpovědi.
3. Stěžovatel brojil proti rozsudku okresního soudu odvoláním. V odvolání namítal, že celé rozhodnutí okresního soudu stojí výhradně na domněnkách a výpovědi jedné svědkyně, která navíc v průběhu řízení svou výpověď měnila. Zároveň nebyl v řízení zjištěn žádný motiv stěžovatele. Spáchání trestného činu stěžovatelem tak nebylo prokázáno nade vší pochybnost a okresní soud svým rozhodnutím porušil zásadu in dubio pro reo. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody, ve zbytku ho však potvrdil. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že výpověď svědkyně je věrohodná. Svědkyně ihned po incidentu stěžovatele na místě vyfotila a s incidentem ho konfrontovala, přičemž stěžovatel reagoval podrážděně a z místa ujel. Podle krajského soudu nejsou pochybnosti o vině stěžovatele a zásada in dubio pro reo se proto neuplatní.
4. Stěžovatel následně podal dovolání, v němž v podstatě zopakoval námitky uplatněné již v předchozích stadiích řízení. Nad rámec toho namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe s tím, že věc postačovalo řešit žalobou na náhradu škody. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Uvedl přitom, že s většinou námitek stěžovatele se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe pak konstatoval, že posuzovaný skutek odpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vesměs opakuje námitky, které uplatnil již před obecnými soudy a se kterými se obecné soudy vypořádaly. Podle stěžovatele nebylo z provedených důkazů možné dovodit, že se vytýkaného jednání skutečně dopustil, natož že tak učinil úmyslně. Prováděné důkazy podle něj prokázaly pouze jeho přítomnost na parkovišti a existenci rýhy na poškozeném vozidle, nikoli však příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi. Obecné soudy proto podle stěžovatele založily svá rozhodnutí převážně na výpovědi jediné svědkyně, které přisoudily nepřiměřenou důkazní váhu a upřednostnily ji před jeho vlastní obhajobou. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval odborné vyjádření týkající se mechanismu vzniku předmětné rýhy. Konečně vytýká Nejvyššímu soudu, že nedostatečně odůvodnil, proč v jeho případě neshledal prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Rozhodování o vině a trestu, včetně hodnocení důkazů, je pravomocí obecných trestních soudů, do které Ústavní soud zasáhne pouze v případě, kdy shledá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může mít podobu zejména faktického omylu, logického excesu (vnitřní rozpornosti) nebo pokud jsou závěry obecných soudů opakem toho, co je obsahem důkazů (usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 793/22, bod 9). Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Je pravda, že v případě stěžovatele byla důkazní situace poměrně chudá, to ostatně uznává i okresní soud v napadeném rozsudku (bod 13). Nicméně i přesto nelze mít za to, že by skutkové závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecné soudy při svých skutkových závěrech vycházely především z výpovědi svědkyně, která pozorovala stěžovatele pohybujícího se v bezprostřední blízkosti poškozeného vozidla s klíči v ruce. Ačkoli svědkyně přímo neviděla kontakt klíčů s lakem vozidla, v okamžiku, kdy stěžovatel kolem automobilu procházel, zaslechla zvuk odpovídající vzniku takového poškození. Přítomnost stěžovatele na parkovišti v rozhodné době i existence poškození laku vozidla byly doloženy fotodokumentací. Stěžovatel namísto toho, aby po konfrontaci ze strany svědkyně na místě setrval za účelem řádného vyšetření incidentu, reagoval na svědkyni podrážděně a z místa ujel. Obecné soudy současně dostatečně zdůvodnily, proč považují výpověď svědkyně za věrohodnou, a naopak obhajobu stěžovatele za účelovou.
10. Nelze dále přisvědčit námitkám stěžovatele, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval odborné vyjádření ohledně mechanismu vzniku rýhy. Odborné vyjádření uvádí, že rýha byla vytvořena nástrojem, jehož tvar nelze jednoznačně určit. Nejvyšší soud uvedl, že odborné vyjádření došlo k závěru, že rýha mohla být vytvořena i klíčem. Tato dvě tvrzení si vzájemně neodporují. Nelze tak souhlasit s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší soud interpretoval odborné vyjádření tak, že bylo prokázáno vytvoření rýhy klíčem.
11. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil, proč v jeho případě neshledal prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud považuje odůvodnění Nejvyššího soudu za dostačující. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, proč je nutné otázku aplikace zásady subsidiarity trestní represe posuzovat vždy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a proč v případě stěžovatele nelze tuto zásadu aplikovat (skutek odpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, stěžovatel ujel z místa činu, osočil svědkyni ze lži atp.).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu