Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Machurkové, zastoupené Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou, sídlem Jana Růžičky 1165/2a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 74/2025-211 ze dne 25. 11. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 254/2024-154 ze dne 5. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a.s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 181 651 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. To mělo vzniknout tím, že si vedlejší účastnice ponechala část plnění na pojistnou smlouvu, která byla ovšem shledána absolutně neplatnou. Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Shledaly, že stěžovatelčin nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl sice dán, avšak následně se stal promlčeným.
2. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o.s.ř.") odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení hlavy čtvrté Ústavy. Nesouhlasí s usnesením Nejvyššího soudu a namítá, že vznesená otázka vypořádání vzájemných plnění z pojistné smlouvy se jí přímo dotýká. Podle stěžovatelky dovolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. K otázce posouzení promlčení podle předpisu účinného v době vzniku bezdůvodného obohacení se pak podle ní nevyjádřil vůbec. Za nedostatečně odůvodněný považuje i napadený rozsudek městského soudu.
4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod.
5. Stěžovatelce nelze dát za pravdu, že se Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil k její dovolací otázce týkající se posouzení promlčení podle předpisu účinného v době vzniku bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud totiž uvedl, že vzniklo-li bezdůvodné obohacení jako důsledek neplatnosti smlouvy uzavřené 21. 12. 2009, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu tento nárok posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (bod 6 napadeného usnesení). Podle Ústavního soudu z tohoto odůvodnění vyplývá, že také otázka promlčení bude posuzována podle výše uvedeného předpisu. Nelze proto uzavřít, že se Nejvyšší soud k této otázce vůbec nevyjádřil.
6. Stěžovatelka dále argumentuje, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl proto, že vyřešení předestřených otázek se nemůže projevit v jejích poměrech. Jedná se však o větu vytrženou z kontextu. Nejvyšší soud vysvětlil, že spočívá-li dovoláním napadené rozhodnutí na posouzení vícero důvodů, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. Zpochybnění jen některých z právních závěrů se nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (bod 8 napadeného usnesení). Akademický výrok bez faktického promítnutí do věci samé se nepředpokládá [srov. také Vojtek, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 989].
7. Na to Nejvyšší soud navázal, že žalobě nebylo vyhověno proto, že v souvislosti s posouzením uplatněné námitky promlčení 1) shledal právo žalobkyně (s výjimkou částky 64 000 Kč) promlčeným v důsledku uplynutí běhu objektivní promlčecí lhůty a 2) shledal právo žalobkyně (s výjimkou částky 40 000 Kč) promlčeným v důsledku uplynutí běhu subjektivní promlčecí lhůty. Stěžovatelka přitom dovoláním (podle jeho obsahu) zpochybnila pouze závěr týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Nebyla-li napadena správnost závěru ad 1), kdy nepromlčená částka nepřesahovala výši plnění poskytnutého žalovanou, nemůže být splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Jinak řečeno i důvodné zpochybnění prvního z uvedených právních závěrů nemá vliv na správnost závěru druhého, na němž je výsledek napadeného rozhodnutí rovněž založen (bod 9 napadeného usnesení).
8. Ani otázku zúčtování vzájemných plnění Nejvyšší soud neodmítl proto, že vyřešení této námitky se nemůže projevit v poměrech stěžovatelky. Touto otázkou se nezabýval s uvedením, že na jejím posouzení napadený rozsudek nespočívá (bod 10 napadeného usnesení). Jedná se přitom o promítnutí požadavku přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., podle kterého "je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení [přednesené] otázky [...]". Nepostavil-li odvolací soud své rozhodnutí na předestřené otázce, není důvod, aby se Nejvyšší soud takovou námitkou vůbec zabýval.
9. Vzhledem k výše uvedenému přitom nelze přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud napadené rozhodnutí shledává řádně odůvodněným. Lze shrnout, že podstatou stěžovatelčiny argumentace ve vztahu k rozsudku městského soudu je spíše nesouhlas s učiněnými závěry nežli jí vytýkané ústavněprávní vady. Tato stěžovatelčina argumentace se navíc po obsahové stránce shoduje s námitkami, které následně uplatnila před Nejvyšším soudem a jejichž vypořádání Ústavní soud výše přezkoumal, aniž by v něm shledal ústavněprávní pochybení. Ani v této části proto nemůže její ústavní stížnost uspět.
10. Nezbývá než shrnout, že napadená rozhodnutí obstojí pohledem práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť stěžovatelkou vytýkané ústavně relevantní vady nejsou dány.
11. Ústavní soud proto stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu