Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti F. B., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 65/2026-2928 ze dne 11. 8. 2026 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 T 8/2025-2835 ze dne 25. 6. 2026, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je obžalován ze zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a z přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit tím, že spolu se svým synem, zjednodušeně řečeno, vykořisťoval sociálně ohrožené osoby a mj. za použití psychického a fyzického násilí je využíval de facto jako své sluhy k různým pracím, za něž jim poskytoval jen minimální protiplnění.
2. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 20. 3. 2025 a dne 20. 11. 2025 na něj byla u Krajského soudu v Hradci Králové podána obžaloba. Dne 25. 6. 2026 rozhodl krajský soud o ponechání stěžovatele ve vazbě. Na straně jedné již soud u stěžovatele neshledal důvodnou obavu z uprchnutí či skrývání podle § 67 písm. a) trestního řádu, neboť zohlednil, že stěžovatel "(...) je silně fixován na svou širší rodinu, má na území republiky majetek." (bod 11 usnesení krajského soudu). Naopak důvody předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu podle krajského soudu nadále trvají. Stěžovatel měl páchat trestnou činnost po dobu několika let a měl na ní rozhodující podíl, což vyplývá i z odposlechnutých telefonních hovorů. Z dosud provedených důkazů se podle krajského soudu podává, že zneužívání sociálně slabších osob k práci ve prospěch rodiny bylo v rodině stěžovatele zcela běžné (bod 12 a 13 usnesení).
3. Vrchní soud v Praze usnesení krajského soudu zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), jakož i písm. c) trestního řádu. Soud upozornil, že mu nepřísluší přezkoumávat věc samu, k čemuž směřují mnohé námitky stěžovatele (bod 12 usnesení vrchního soudu). Důvodnost trestního stíhání je podle vrchního soudu opřena o konkrétní provedené důkazy, zejména o výpovědi svědků a obsah odposlechnutých telefonních hovorů (bod 16 usnesení).
4. Co se týče vazby útěkové, vrchní soud zdůraznil, že stěžovateli hrozí citelný trest, neboť státní zástupce navrhl odnětí svobody v trvání nejméně osmi let nepodmíněně. V takto pokročilé fázi řízení se hrozba uložení trestu stává bezprostřednější, což u stěžovatele vytváří reálnou motivaci vyhnout se trestnímu řízení nebo výkonu rozhodnutí. Tato skutečnost se spojuje s vysokou závažností, dlouhodobostí a systematičností stíhaného jednání a vedoucím postavením stěžovatele (bod 18 usnesení). Rodinné a majetkové vazby stěžovatele k České republice jsou sice významným stabilizačním faktorem, celkově však obavu z útěku neodstraňují. Dosavadní způsob života stěžovatele totiž zahrnoval pohyb mezi různými místy podnikání, což předpokládalo organizační schopnosti i širší okruh kontaktů (bod 20 usnesení).
5. Pokud jde o předstižnou vazbu, vrchní soud se ztotožnil s krajským soudem. Obavu z pokračování v trestné činnosti opřel o tvrzenou dlouhodobost a opakovanost stíhaného jednání, větší počet poškozených, řídící roli stěžovatele a zapojení širšího rodinného a podnikatelského prostředí (bod 22 usnesení).
6. Stěžovatel napadá ústavní stížností obě rozhodnutí trestních soudů s tím, že další trvání vazby neodůvodňují žádné konkrétní skutečnosti. Útěkovou vazbu podle něj vrchní soud opřel v podstatě jen o hrozící trest a pokročilou fázi trestního řízení, přičemž však ani jedna z těchto okolností sama o sobě k důvodnosti vazby nepostačuje. Pokud by pokročilá fáze trestního řízení měla sama o sobě zvyšovat riziko útěku, znamenalo by to, že útěková vazba by s postupem každého hlavního líčení automaticky sílila. Vrchní soud navíc svévolně obrátil rodinné a majetkové vazby stěžovatele v jeho neprospěch; úvahu, že majetkové zázemí může skrývání usnadnit, by totiž bylo možné vztáhnout prakticky na kohokoli. Ani u předstižné vazby vrchní soud podle stěžovatele neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by plynulo, že by po propuštění skutečně mohl v trestné činnosti pokračovat. Ze samotného vymezení stíhaného jednání ostatně není zřejmé, co konkrétně by měl opakovat. Stěžovatel dále brojí proti důvodnosti trestního stíhání a namítá, že vazba měla být nahrazena mírnějšími opatřeními. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl další skutečnosti, k nimž v trestním řízení došlo od podání ústavní stížnosti. Zejména upozornil, že v řízení existují pochybnosti o znaleckých závěrech ohledně jeho duševního stavu. To potvrzuje, že závažné pochybnosti o trestní odpovědnosti existovaly již v době rozhodování o ponechání ve vazbě.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Je především věcí trestních soudů, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudily, zda je další trvání vazby nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení. Zváží-li trestní soudy všechny relevantní okolnosti, není až na výjimky rolí Ústavního soudu přehodnocovat, zda je v konkrétní věci skutečně dána důvodná obava ve smyslu § 67 trestního řádu (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 897/08 či I. ÚS 1694/14, bod 18). Ústavní soud pouze zkoumá, zda je odůvodnění trestních soudů racionální a logické, zda se soud vypořádal se všemi podstatnými námitkami a okolnostmi a zda se rozhodnutí neopírají o ústavně nepřípustné argumenty (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2987/22, body 19 a 27). Těmto kritériím nyní napadená rozhodnutí dostála.
9. Stěžovatel tvrdí, že vrchní soud změnil závěr krajského soudu o útěkové vazbě pouze s ohledem na hrozící trest a pokročilou fázi trestního řízení. Tomu však nelze přisvědčit. Vrchní soud naopak poukázal na řadu okolností, které v souhrnu vyvolávají důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl uprchnout nebo se skrývat: vysokou závažnost stíhaného jednání, jeho dlouhodobost a systematičnost, vedoucí postavení stěžovatele; až k tomu také zmínil pokročilou fázi řízení a konkrétní hrozící trest (bod 18 usnesení vrchního soudu). Sám stěžovatel ostatně nejprve tvrdí, že důvodnost útěkové vazby není opřena o žádné konkrétní skutečnosti, aby však následně vyjmenoval šest okruhů úvah, kterými se trestní soudy zabývaly (bod 26 ústavní stížnosti). Tyto úvahy sice stěžovatel označuje za spekulativní hypotézy, přehlíží však, že ve vazebním řízení se soudy vždy pohybují v rovině pouhé pravděpodobnosti. O zcela nepodložené spekulace se přitom ze strany trestních soudů nejedná, a to je pro ústavnost napadených rozhodnutí podstatné.
10. Zejména dlouhodobost páchání trestné činnosti, kterou vzal vrchní soud v potaz, přitom představuje typickou ústavně přípustnou okolnost při posuzování důvodnosti předstižné vazby (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 612/06; III. ÚS 2698/22, bod 22; I. ÚS 441/25, bod 21; I. ÚS 2438/25, bod 37). Dlouhodobá tendence k páchání trestné činnosti, o níž hovoří citovaná judikatura, se totiž nemusí vztahovat jen k trestní minulosti obviněného. Trestní soudy mohou zohlednit i rozsah a délku páchání aktuálně stíhané trestné činnosti, přestože za ni obviněný dosud nebyl trestán (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2920/14, bod 6; III. ÚS 1855/23, bod 10).
11. Stěžovateli lze přisvědčit, že úvahu o jeho majetkovém zázemí (jako prostředku usnadňujícím skrývání) by bylo možné vztáhnout prakticky na kohokoli. Typicky je rodinné a majetkové zázemí obviněného skutečně bráno jako jeden z argumentů oslabujících obavu, že obviněný uprchne. Ve zde posuzované věci však stěžovatel přehlíží, že vrchní soud neshledal důvodnou obavu, že by stěžovatel utekl do zahraničí (uprchl), ale že by se trestnímu řízení, popř. výkonu rozhodnutí vyhýbal na území České republiky. Vrchní soud navíc odkazovanou tezi vyslovil v poněkud jiném kontextu odůvodnění, než stěžovatel uvádí. Vrchní soud nejprve správně připustil, že rodinné a majetkové vazby stěžovatele obecně důvodnost útěkové vazby oslabují. Dodal však, že v celkovém souhrnu obavu z útěku zcela neodstraňují a spolu s dalšími okolnostmi může toto majetkové a rodinné zázemí dočasné skrývání v České republice také usnadnit (bod 20 usnesení). Tento argument není protiústavně nelogický. Nelze tvrdit, že by vrchní soud rodinné a majetkové vazby stěžovatele použil jako stěžejní důvod pro trvání útěkové vazby; spíše relativizoval význam těchto vazeb jakožto argumentu pro oslabení důvodné obavy ze skrývání se.
12. Co se týče vazby předstižné, ta vychází z předpokladu, že účelem trestního řízení je také předcházet trestné činnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1887/25, bod 10). Soud proto při jejím posuzování - ostatně jako i v případě vazby útěkové - nutně pracuje v rovině určité pravděpodobností. Soud logicky nemůže prokázat, že obviněný po propuštění jednoznačně bude opakovat trestnou činnost. Postačí proto důvodná obava, kterou trestní soudy v tomto případě řádně odůvodnily. Vrchní soud ji dovodil z tvrzené dlouhodobosti a opakovanosti stíhaného jednání, většího počtu poškozených, řídící role stěžovatele a zapojení širšího rodinného a podnikatelského prostředí. Stíhané jednání nemělo být nahodilým excesem, ale několik let trvajícím mechanismem využívání zranitelných osob. Jinak řečeno, vrchní soud důvodnost předstižné vazby opřel do značné míry o povahu stíhané trestné činnosti, což je ústavně plně akceptovatelný argument (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2438/25, bod 37). Povaha stíhaného skutku může významně souviset s reálnou možností konkrétního obviněného opakovat trestnou činnost.
13. Zjevně neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatele směřující k věci samé. Již vrchní soud v bodě 12 usnesení stěžovatele upozornil, že přezkum různých detailů, týkajících se trestní odpovědnosti, není předmětem stížnostního řízení o vazbě. Tím méně může být předmětem ústavního přezkumu rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Není tedy protiústavní, pokud se soud ve vazebním řízení nezabýval např. námitkou stěžovatele o tom, zda šlo mezi stěžovatelem a poškozenými o vztah pracovněprávní, občanskoprávní, faktický pracovní poměr či jiný typ synallagmatického vztahu (jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá). Pro ústavnost ponechání stěžovatele ve vazbě je rozhodné, že trestní soudy důvodnost trestního stíhání řádně zkoumaly vzhledem k dané fázi řízení. Nelze dospět k závěru, že by skutková a právní konstrukce stíhaného skutku byla do té míry vratká, neurčitá a nepřesvědčivá (jak tvrdí stěžovatel), aby to zakládalo protiústavnost. Případné pochybnosti týkající se znaleckého posudku o duševním stavu stěžovatele jsou rovněž předmětem probíhajícího hlavního líčení a na důvodnost vazby nemají větší vliv.
14. Konečně, otázkou nahrazení vazby mírnějšími opatřeními se vrchní soud zabýval v bodech 26 a 27 usnesení. Postačí proto již jen stručně odkázat na řádně odůvodněné napadené rozhodnutí. Ústavní soud je ostatně oprávněn ústavní stížnost odmítnout i s odůvodněním, které spočívá jen v odkazu na zákonný důvod odmítnutí (§ 43 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu